Když se voda mění v oheň 

Opravdové záhady záhad jsou případy samovolného vzplanutí lidí. Ať již jde o floridský případ paní H. Reeserové z roku 1951, případ paní Staniey Lakeové z Kingtonu ve státě New York z roku 1930, uhoření manželů Kileyových roku 1905 v Hampshiru a řada dalších, dodnes se hledá vysvětlení těchto událostí zcela marně. K případům, které nejsou zas tak vzácné, aby se nedaly popsat, chybí nejčastěji přímé svědectví. Proto si zaslouží uznání každý, kdo se snaží tyto jevy rekonstruovat a vědecky vysvětlit. V tomto směru obzvláště vynikající detektivní práci odvedl perfektní, penzionovaný důstojník "kriminalistické scény" JOHN HEYMER. Její zdokumentování jsme dnes za vás přečetli z anglického UFO Magazinu.

V první polovině svého výzkumu samovolného hoření člověka (Spontaneous Human Combustion - SHC) prověřil JOHN HEYMER pět pozoruhodných případů možného SHC a zjistil, že spalování začíná v břiše oběti. Ve svém posledním článku dochází k závěru, že i když tento jev neodpovídá běžným zákonům fyziky, přesto je přirozeným projevem.
Proč zrovna v útrobách oběti? Není to snad proto, že právě zde jsou důležitá energetická centra, které dávní indičtí jogíni údajně dokázali využívat pro takzvané siddhi, neboli nadpřirozené síly? Stále častěji se z vědeckých kruhů dovídáme, že mnohé fyzikální jevy jsou v přímém aspektu s jevy psychickými. Potvrzují to například lékaři, podle kterých negativní psychické události vyvolávající stres se podílejí na vzniku závažných fyzických onemocnění. Dokonce v některých případech pokusů s jevy mikrosvěta je počítáno i s psychickým rozpoložením osoby, která pokus provádí, a je bráno v úvahu, že experiment může dopadnout podle toho. Přesto dnes někteří vědci postupují i nadále mechanicky a odcizeně jako před desetiletími v případě projektu Mercury, kde se nestarali ani o to, aby astronauté měli v kabině okno, kterým by mohli jako inteligentní bytosti pohlédnout v historický okamžik do kosmu.

Ale přečtěme si, co dále sděluje JOHN HEYMER:

Ve svých předcházejících článcích jsem se zmínil o možnosti, že se mrtvola speče v místnosti, kde je tak málo kyslíku, že v ní neshoří hořlavé materiály, jako jsou koberce, křesla a šaty - i když zpočátku hořely dost prudce. Důkazy, které jsem viděl na vlastní oči, a podivné skutečnosti v utěsněných místnostech, ve kterých zemřeli Henry Thomas a Annie Webbová, mě přesvědčily, že zdroj tepla byl v břiše. Plameny šlehaly z vnitřku břicha ven předním povrchem těla a nikoliv povrchem zadním.
Spečení mrtvoly na kalcinované kosti vyžaduje velké množství kyslíku, jehož jediným dostatečným zdrojem v případech Thomase a Webbové byla voda v jejich tělech. Každé tělo obsahuje asi 10 galonů vody - ze kterých bylo na místě děje nalezeno jen velice málo, nepočítáme-li určitou silnou kondenzaci na oknech. Při spalování vodíku kyslíkem vzniká prudký modrý plamen, který může snadno spálit kosti na popel. Naše těla mohou produkovat značné množství statické elektřiny a ustavičně v nich probíhá bezpočet elektrických procesů.
Před několika lety uvedl vědecký program televizní stanice BBC Svět zítřka důmyslný přenosný přístroj na řezání a svařování oceli. Pracoval tak, že elektrolýzou vody produkoval vodík a kyslík. Z jednoho litru vody vznikaly dva tisíce litrů plynu, který byl palivem pro hořák. Hořák potom svým modrobílým plamenem snadno řezal ocel.
Jestliže byla voda v lidském těle rozložena elektrolýzou, nebo nějakou jinou metodou, a výsledný vodík byl spalován kyslíkem, přičemž vše vycházelo z břicha, potom by výsledek mohl odpovídat scénáři smrtelných scén Thomase a Webbové. Odpovídalo by to také známým skutečnostem z případů Soudaine, Ashton a Bailey. Když ležely oběti SHC obličejem vzhůru, došlo jen k velice malému nebo žádnému poškození podlahy. Pokud ale ležely obličejem dolů, čistě se propálily dřevěnou podlahou a vážně poškodily méně hořlavé podlahy. Z minulosti máme řadu zpráv o osobách, které byly viděny, jak z jejich těla vychází oheň. Ve většině případů se hovoří o modré barvě plamenu - která odpovídá vodíku spalovanému kyslíkem. Svíčky dávají plamen v různých odstínech žluté.

SPALOVÁNÍ SVÍČKY
Jedním z argumentů, který je uváděn pro vysvětlení případů SHC, je "svíčkový efekt". To byla také příčina, kterou mi předložili soudní znalci, prověřující místo smrti Henryho Thomase. I když je svíčkový efekt jako definitivní vysvětlení SHC ustavičně uváděn profesorem Gee z univerzitní nemocnice v Leedsu, je s výsledky jeho práce seznámeno jen velice málo lidí. Mne žádný z detailů Geeovy práce v jakýchkoliv s ní spojených publikacích nikdy nepřesvědčil. Když jsem si přečetl jeho článek "Případ samovolného hoření" (Medicine, Science and the Law, vol. 5, 1965), bylo mi brzy jasné, že ve skutečnosti nevyšetřoval případ SHC. Vyšetřoval smrt, která proto, že je nevysvětlitelná, ze zdá být SHC.
Obětí byla štíhlá žena ve věku 85 let, která již byla postižena slabou mrtvicí. Byla ponechána několik hodin sama v místnosti s otevřeným krbem toho typu, který má na straně pícku. Poté ji nalezli, jak leží v ohništi, s hlavou prakticky v komíně. Dveře místnosti byly otevřené, oheň byl dobře zásobovaný uhlím a prudce hořel. Zemřelá připomínala silně ohořelé poleno. Gee došel k závěru, že utrpěla "...určitou formu srdeční nebo cerebrovaskulámí příhody, doprovázené pádem do ohně, po kterém následovala rychlá smrt".
Své závěry založil na zjištění, že: "Koronární a vnitřní krkavicové artérie vykazovaly atheromatickou chorobu. V průdušnici nebyly nalezeny žádné částice popela. Krev z pravé nohy neobsahovala karboxyhemoglobin." Krátce řečeno, nevdechla žádný kouř a byla mrtvá téměř okamžitě, jak spadla do ohně.
Gee provedl pokus s několika librami lidského tuku, obtočeného kolem zkušební trubky, "aby se zajistila pevnost". Tuk byl obalený několika vrstvami tenké tkaniny, čímž vznikl váleček o délce asi osm palců. Jeden konec zapálil plamenem Bunsenova hořáku, "oheň zasáhl tuk asi za minutu". Spalování "postupovalo pomalu po délce válečku, s čadivým žlutým plamenem a při značné tvorbě sazí, celý váleček se spálil asi za jednu hodinu".
Gee potom uvádí, že: "O podobném případu podal zprávu Dr. Gavin Thurston v roce 1961 ... a zdá se, že je to jediný další případ, zaznamenaný v této zemi v průběhu tohoto století." Dále prohlašuje: "Lidský tuk, roztavený v kelímku (vyčištěném, tj. byla z něj vyhnána voda), bude hořet pouze tehdy, když teplota dosáhne něco kolem 250 stupňů Celsia. Látkový knot v kapalném tuku bude samozřejmě hořet jako v lampě, i když teplota tuku klesne až na 24 stupňů Celsia."
Na lékařské konferenci, na které se diskutovalo o Geeově zprávě, popsal Dr. George Manning své zkušenosti s několika podobnými případy. Prohlásil, že fenomén jistě není tak vzácný, jak by se dalo usuzovat z počtu literárních publikací. Tento názor podpořil Dr. David Price, který řekl, že se s tímto fenoménem setkává přibližně jednou za čtyři roky.

POPEL POPELU
Zkušenosti Dr. Manninga a Dr. Price souhlasí s mými čísly četnosti projevů SHC. Několik let potom, co jsme oba odešli do důchodu, diskutoval jsem tento subjekt s Dr. G. S. Andrewsem, patologem ministerstva vnitra, který zkoumal pozůstatky Thomase a Webbové. Kategoricky prohlásil, že se pod teorii SHC nepodepisuje. Zeptal jsem se ho, zda je mu známo, že lidské kosti v krematoriu není možné spálit na popel. Připustil, že to nevěděl, a byl překvapený, když slyšel, že se kalcinované kosti z kremace dají do mlýna, který vypadá jako velká otáčivá sušička, obsahující ocelové kuličky. Ten se rychle otáčí a drtí kosti na popel, který potom dostanou příbuzní. Dr. Andrews řekl: "Zemřelí se sami zapálili nebo oheň začal uvnitř jejich těl. Tohle není otázka ohně, který byl zapálený kolem nich. Většina z nich je opilá nebo v částečném bezvědomí. Mám pocit, že se vznítili sami v sobě." Prohlášení Dr. Andrewse je překvapivé, uvážíme-li, že je odpůrcem teorie SHC.

PŘIROZENÝ PROJEV
Pro živou tkáň, rozkládající vodu na její složky, existuje precedens. Fytoplankton v moři rozkládá vodu na vodík a kyslík. Procesem fotosyntézy a pomocí bakteriálního chlorofylu, který produkuje energii pro rozklad molekul vody na jejich složky, se vodík spojuje s uhlíkem za vzniku cukru, potřebného pro rostliny. Kyslík je uvolňován jako vedlejší produkt. Tento proces fakticky zajišťuje větší část kyslíku, který dýcháme a který jako první umožnil život na této planetě.
Skutečnost, že nohy Henryho Thomase byly spáleny do nestejné délky, je významná. Jedna noha byla o devět palců kratší, protože byla ohnutá a přitažená blíž k trupu. Čára spalování na kratší nohavici odpovídala čáře spalování na nohavici delší. Rozsah poškození obou nohou být přímo úměrný vzdálenosti od trupu. Kdyby zde platil "svíčkový efekt", měly by být nohy, které mají podobné složení tuk/svalovina a jsou oblečené stejným způsobem, spáleny ve stejném rozsahu.
Za předpokladu, že je hořící tělo přibližně v horizontální poloze, spálí břišní oheň vždy silně hlavu, nepoškodí však lebku, a končetiny nechává zcela nedotčené - pokud nejsou v kontaktu s trupem (jako v případě obou rukou Henryho Thomase a jedné ruky Annie Webbové). Protože jedna Thomasova noha byla přitažena těsně k tělu, dostala se do zničujícího kontaktu s břišním ohněm. Nohy Annie Webbové byly natažené a byly spálené do stejné délky.
Thomas a Webbová byli spáleni na popel, protože oheň nezastavila hasičská jednotka - stejně jako v případě Baileyho. Kdyby Thomas a Bailey bydleli v domech s dobrou ventilací a ústředním vytápěním, nemuseli by omezovat průchod vzduchu, aby si uchovali teplo.
Za normálních podmínek ventilace by pokračovalo prudké hoření nábytku, který v obou případech zpočátku vzplanul, a brzy by byla zachvácena velká část domu. Protože byly oba domy v řadě domů s terasou, oheň by brzy přilákal pozornost a byli by přivoláni hasiči. Oheň by byl brzy uhašen a my bychom viděli obvyklý scénář s částečně ohořelými těly v částečně spáleném domě.
Další dvě smrti by byly připsán neopatrnému pohození cigarety, jiskře z ohniště nebo obvyklé závadě v elektrickém vedení.

BLÁZNI NEBO LHÁŘI
Na jedince, kteří nejsou vědeckými pracovníky a podávají informace o událostech vypadajících jako popření fyzikálních zákonů, se vědecká komunita dívá jako na blázny nebo lháře; takové události jsou proto jen zřídka vědecky studovány. Na Fortean Un Convention 94, pořádané na londýnské univerzitě, jsem se zeptal Johna Nickella, člena CSICOP (Committee for the Scientific Investigation of Claims Of the Paranormal (Komise pro vědecké zkoumání informací o paranormálních jevech), proč on a jeho kolega, soudní znalec John F. Fischer, neprováděli žádné pokusy, které by potvrdily svíčkový efekt. Odpověděl, že neplýtvají časem na ověřování něčeho, co neexistuje.
Až do doby zcela nedávné byl oficiální názor na kulový blesk takový: lidé prohlašující, že tento úkaz viděli, měli halucinace, protože takový jev je z fyzikálního hlediska nemožný. Pokládalo se za samozřejmé, že kdyby takový fenomén existoval, zaručeně by jej zpozorovali meteorologové. Anketa mezi meteorology prokázala, že o takovém fenoménu není jediná zpráva. Při bližším prostudování dotazníku se zjistilo, že neobsahuje jedinou otázku týkající se kulového blesku. Mezi meteorology byl potom proveden správně připravený průzkum a většina z nich o několika pozorováních podala zprávu. I když je kulový blesk z fyzikálního hlediska stále "nemožný", je nyní zdráhavě připouštěn. Nedávno jsem četl knihu o meteorologii z roku 1982, ve které se stále ještě uvádějí názory mnoha meteorologů, že lidé, kteří podali zprávy o kulovém blesku, měli halucinace.
K tomu za naši redakci připomínáme, že kulový blesk je vůbec prazvláštní fenomén. Existují například záznamy, že v několika případech pravděpodobně způsobil cestování časem. To se údajně přihodilo 18. května 1899 i Harry Wilsonovi z Londýna, který po mohutném záblesku na půdě se měl ocitnout v okamžiku 10. srpna 1944 na troskách svého domu po zásahu německé raketové střely. Pochopitelně že pan Wilson, tvrdící takové věci jako to, že přichází z konce 19. století a že na trůně sedí královna Velké Británie a indická císařovna Viktorie, skončil v blázinci. Kriminalista Brewster, který "pomateného" vyšetřoval a kterému se až v roce 1959 dostal do rukou tehdy již historický spis nevyřešeného případu "Zmizení za rachotu hromu" z roku 1899, věděl však nakonec své.
Kontrola těchto jevů je obtížná. Když se stanou, svědci obvykle nejsou žádní. 

JOHN HEYMER pokračuje: Vědecká metoda vyžaduje reprodukci výsledků. Ta bohužel není u každého jevu možná. Když shoří nějaký ubožák, jak může být takové spáleni reprodukováno? V roce 1989 jsem se objevil na televizní snídani BBC v krátké diskusi o SHC. Skeptický akademik, doktor filozofie, řekl v odpovědi na můj popis smrti Henryho Thomase toto: "Dobrá, především si myslím, že bychom si měli uvědomit, že zde nemáme žádné důkazy o tom, že to bylo samovolné hoření. Nikdo žádný takový případ nesledoval od okamžiku vznícení až ke smrti a konečným ostatkům. K průzkumu jsme dostali pouze konečné ostatky." Zajímalo by mě, jaký je jeho názor na otázku dinosaurů? Podle jeho pravdy jsou paleontologové vysoce podezřelí.
Do Kolumbova objevu Ameriky ji snad žádný středověký Evropan na jih od Skandinávie neviděl. Přesto jistě žádný z vědců nepochybuje o tom, že by v oné době Amerika přestala existovat právě tam, kde ji lze nalézt i dnes. Prostě k některým věcem nemáme jiného důkazu než vlastní úsudek.
Při mnoha příležitostech jsem slyšel takzvané experty dogmaticky hovořit o mechanismech, kterými oběti SHC došly svého konce. Jestliže těmto expertům uvěříte, potom se lidé ustavičně zapalují neopatrným upouštěním cigaret na šaty nebo do postele. Během mých 37 let kouření jsem cigaretu upustil často, moje šaty nebo jiné materiály však nikdy doopravdy nevzplály. To nejhorší, co se mi stalo, byly malé propálené díry. Marně jsem se pokoušel zapálit různé typy tkanin a materiálů tím, že jsem na ně pokládal zapálenou cigaretu.
Pokoušel jsem se také spálit kosti vepřového žebírka tak, že jsem je obalil hovězím lojem a několika vrstvami látky. Hovězí lůj je daleko hořlavější než lidský tuk se svým vysokým obsahem vody. Dosáhl jsem pouze toho, že kosti zčernaly, i když na nich nebylo žádné maso ani krev, které by efekt spalování zpomalovaly. Když byl zapálen vnější "knot" z látky, většina tuku se roztavila a z hořícího "knotu" vytekla. U těl obětí SHC bylo pozorováno vytékání značného množství roztaveného tuku, což objem paliva, které bylo k dispozici, ještě snižovalo. Co zbyde ke spálení kostí na popel v případě svíčkového efektu, když se vnější vrstvy tuku spálí a vytaví a odhalí tak maso a kosti?
Poslední námitku proti svíčkovému efektu potvrzují oběti, které hořely v poloze obličejem dolů a jejich břicho bylo v kontaktu s podlahou. Svíčka, obrácená směrem dolů, s celou svou hmotou nad plamenem, hořet nemůže. Pájecí lampa hoří v takové pozici docela snadno. Důkazy ve všech pěti případech, kterými jsem se zabýval, ukazují na skutečnost, že hoření bylo prudké a že palivem byl plyn. 

TELEVIZNÍ FRAŠKA
Mluvil jsem s řadou patologů, kteří, i když by se pod hypotézu SHC nepodepsali, byli neoblomní v přesvědčení, že se svíčkovým efektem lidské kosti na popel spálit nemohou. Souhlasí s tím, že je zde určitý mechanismus, který dosud nechápeme. Jeden takový patolog byl v roce 1989 ochotný objevit se v QED programu (program o jevech, které je třeba dokázat - pozn. překladatele) o SHC za předpokladu, že režisér bude souhlasit s určitými podmínkami. Podmínky přijaty nebyly a on do programu nepřišel.
Když jsem se v programu objevil já, byl jsem znechucený a unavený způsobem jeho moderování. Skeptickým vědcům bylo umožněno tvrdit, že se o obětech předpokládá, že do silného zdroje zapálení, nebo na tento zdroj, spadli již mrtví, i když veškerá rozhodnutí porot uvádějí, že oběti zemřely v důsledku vlastního hoření.
V QED programu prováděli takzvané vědecké pokusy. Veškeré pokusy dopadly uboze, komentátor však přesto oznámil, že úspěšně dokázaly, že svíčkový efekt může spálit lidské mrtvoly na popel. Zjišťování pravdy je dost obtížné i bez potlačování důležitých důkazů televizí." - Tolik JOHN HEYMER.

Mnohé nasvědčuje tomu, že události SHC probíhají zcela jinak než při běžném požáru. Lékař profesor Wilton Kongman z Pensylvánské univerzity, když jej přivolali k případu tajemného "uhoření" Mary Reesové, prohlásil: "Ještě nikdy během své kariéry jsem neviděl, že by se lidská lebka žárem tak zmenšila. Obvyklý je právě opačný proces. Lebka se zvětší a někdy dokonce exploduje, pokud se ocitne v žáru několika set stupňů." Odhaduje se, že spalovací efekt, kterému bylo tělo Reesové vystaveno, byl od dvou a půl tisíce do tří tisíc stupňů Celsia. Odkud se vzala energie, která tuto teplotu vyvolala? Můžeme pouze konstatovat, že se tu opět setkáváme s jevem, před kterým se naše poznávání ocitá ve slepé uličce. To, že je vzácnější než běžné úkazy, ale nedokazuje, že neexistuje. Je zcela logické, že pokud celý svět je v ustavičném pohybu a proměně, pak ani platnost něčeho, tedy vžitých "pravd", není stanovena jednou provždy.
Obáváme se, při vší úctě k JOHNU HEYMEROVI a jeho pokusům, že jevy SHC se nedají vysvětit zákony klasické fyziky, platnými v obecné kriminalistice, ale že se blíží spíše fenoménu tibetského tumo, pro něhož bychom mohli hledat vysvětlení nejspíše v pojmu silového pole kvantové fyziky. Od koho ale staří Tibeťané získali toto zázračné cvičení, které podle očitých svědků svým teplem rozpouští sníh do vzdálenosti několika metrů od cvičícího, to nevíme. 

(lv)

Magazín 2000