Tajemství lidského samovznícení odhaleno? 

Na území Ruska se za poslední léta udály desítky případů samovznícení. 

Nejpodivnější případ se odehrál v Biškeku. Oběť se však zachránila. Galina N., 43 letá matka dvou dětí, se nikdy nezabývala žádnými esoterickými vědami. Strohá účetní vždy vynikala rozumným úsudkem. O prožitém pekle hovoří s dokumentární přesností: „Začala jsem hořet ve spánku. Procitla jsem, když jsem zjistila, že na mně hoří noční košile. Pouze ze srdce šel strašný žár.“

Hořící ženu zachránil manžel – strhl pokrývku a s ní udusil na ženě oheň. Na hrudi, zádech a krku má Galina dodnes stopy popálenin. 

Další případ SHC se udál v Tomsku. Muž náhle vzplanul v úzkém plamenném koridoru přímo na svém pracovišti. Okolní předměty zůstaly netknuté. Nebyla žádná možnost k jeho záchraně - uhasit nebožáka vodou nebylo možné! Přitom nevydal jediný zvuk - jeho reflexy byly jako vypnuté. Pozůstatky těla při analýze ukázaly zajímavou okolnost – v plicích nebyly žádné stopy uhelných plynů, jako je tomu u zemřelých při obyčejných požárech. 

Kandidát technických věd Anatolij Stěchin z Akademie věd Ruské federace, vyslovil hypotézu, že SHC – je chladné plazmové hoření.

„Člověk se ze tří čtvrtin skládá z tekutin,“ říká, „zjednodušeně řečeno, z vody. Volné radikály v jejích molekulách jsou schopny „uschovávat“ energii. Ta v určitých případech může proudem vyplout na povrch. To je chladné plazmové hoření. Při něm vnější teplota těla nepřesahuje 36 stupňů, ale vnitřní je až 2000 stupňů. Tedy dvakrát vyšší, než v krematoriu!“ 

Stěchinova teorie objasňuje nejpodivnější paradox samovznícení lidí – při chladném plazmovém hoření se v popel rozpadá jen lidské tělo, ale nikoli předměty v okolí, a to ani lehce hořlavé.

Z časopisu Cesty psychotroniky č. 4/2006