Spontánní hoření lidí

V poslední době se věnuje větší pozornost a publicita záhadnému jevu, nazvanému spontánní hoření lidí. Mezinárodně je tento fenomén označován v angličtině zkratkou SHC (Spontaneous Human Combustion). Jako poměrně vzácný je znám již značně dlouho.

Z roku 1692 pochází první dochovaná zpráva o bezdůvodném samohoření starší ženy v Kodani. Více podrobných zpráv je známo z 18. a 19. století, a to zejména z Anglie. Jeden takový případ zpracoval i známý Charles Dickens v románě Bleak House (Ponurý dům).

Popisy samovznícení lidí uvádějí rovněž některé lékařské knihy například od dr. Dixona Manna, pojednávající o soudním lékařství. Ten uvádí událost z roku 1885, kdy bez zjevné příčiny uhořel farmář i se svojí ženou. Popis je důležitý zejména v té pasáži, kde se zřejmě poprvé jednoznačně konstatuje podivná skutečnost, že i když hořící tělo muselo být spáleno vysokým žárem, nejbližší okolí zůstalo nedotčeno.

Z toho vyplývá, že oheň je různého druhu. Objevovaly se v této souvislosti také pochybné výklady o tom, že uhořelou osobou byl pijan, nasáklý alkoholem, který se dýmkou nebo cigaretou nešťastně zapálil.

V dalším případě, tentokrát z Francie, jeden odvážlivec zase uzavřel sázku, že sní hořící svíčku. Uhořel. A tehdy se dokonce tvrdilo, že svíčku v něm vznítily žaludeční plyny. Plameny byly namodralé barvy. Nesmyslnost podobných úvah potvrzuje fakt, že lidské tělo obsahuje asi šedesát procent vody, zatímco destilát se podaří zapálit, obsahuje-li nejméně čtyřicet procent alkoholu. Sám alkohol, i když je čistý, má mnohem nižší výhřevnost než třeba benzín.

Iracionální argumenty, zdůvodňující lidské samovznícení, se uváděly ještě ve 20. století. 

Mezi jejich interprety patřil M. J. Fontanelle z Francouzské akademie věd, který v roce 1933 navíc tvrdil, že voda ohni ještě přidává na intenzitě. Přesto, kromě zmíněného paradoxu, že okolí uhořelého nebylo v podstatě ohněm zasaženo, se přesvědčivě zjistilo, že oběti jsou většinou starší, osaměle žijící obézní ženy. Hašení vodou nepomáhalo. A více případů se údajně vyskytovalo v zimě. To by potvrzovala zima let 1904 až 1905 v Anglii, zejména doba náboženských slavností ve Walesu. Nad lidmi se tehdy objevovaly jiskry, světla i svítivé obláčky klouzající vzduchem. Dnes bychom řekli, že to mohla být bioelektrická plazma.

Podobná světla a bludičky byly pozorovány roku 1812 u Napoleonova 23. pluku v bažinách u Němenu — podle názoru dr. Součka (Tušení stínu) nešlo o vznícený bahenní plyn, ale o projev bioelektrické plazmy emitované vzrušením vojáků před bitvou. O tomto jevu neexistují téměř žádné zprávy, což je zřejmě způsobeno tím, že ke spatření takových světel je třeba dostatečné tmy.

Uveďme některé další případy z 20. století. Tak například 16. prosince 1904 uhořela paní T. Cochranová, vdova z Rosenhallu, o týden později paní E. Darková, 28. února 1905 pak stará paní B. Bellová a počátkem února téhož roku zemřel na spáleniny pan Ashon Clod ve věku 75 let.

Z novější doby lze zaznamenat řadu případů. Třeba z roku 1938 — spisovatel E. F. Russell zjistil tehdy na devatenáct obětí, z toho bylo, dle denního tisku, šest mužů. Tak 7. dubna uhořel ve své kabině na britské lodi Ulrich námořník John Greeley. A podobné neštěstí postihlo 29. července paní Mary Carpenterovou na jachtě u pobřeží Norfolk Broads. Plavila se se svou rodinou, když byla náhle zachvácena plameny, aniž by oheň loď poškodil. Dne 19. září vzplála při tanci Phylis Newcombeová.

Větší série shoření lidí se vyskytla i v roce 1951. Čtyřiačtyřicetiletý řidič C. C. Blocker byl 3. května nalezen v kabině auta, jak hoří. Po převozu do nemocnice zemřel. Nejzajímavější případ toho roku se stal paní Mary Reeserové ze Saint Petersburgu na Floridě. Bytná ji nalezla 1. července ráno ohořelou v křesle. Vzduch v pokoji byl, dle její výpovědi, horký, ale jednotlivé předměty poškozeny nebyly.

Jeden z posledních případů samovznícení pochází z roku 1985. Dne 8. ledna si sedmnáctiletá Jacqueline Fitzimonsová, studentka Halton Technical College z anglického hrabství Cheshire, povídala se svými přítelkyněmi v bytě, když z ní najednou vyšlehly plameny. Stalo se to v okamžiku, kdy si stěžovala na jakési pálení v zádech a necítila se dobře. Hořela po celém těle, plameny v mžiku zachvátily i vlasy. Kamarádky jí strhly z těla zástěru a snažily se oheň uhasit. V nemocnici konstatovali popáleniny na osmnácti procentech těla. Zemřela po dvou týdnech.

Samovznícení studentky se vysvětlit nepodařilo. Prakticky, jako u většiny jiných případů, vyšetřující komise konstatovala, že Jacqueline nepochybně podlehla následkům neštěstí. Ani vědecké kapacity zatím nedaly na tento fenomén uspokojivou odpověď. Tak například, podle anglického Science Now ze Sussexu, je jistá jen jedna skutečnost, že dojde-li k SHC, mnohé dosud akceptované vědecké principy se mění v kouř, přestávají platit.

Pokusme se alespoň vzdáleně domyslet podstatu tohoto záhadného jevu. l z uvedených příkladů víme, že plameny bývají modré a voda je nehasí. Fenomén se vyskytoval převážně v zimě a u starších tělnatých žen. Okolí nebývá poškozeno, z obětí zůstane obvykle lebka, ohořelá část nohou a hromádka popela. Existují náznaky, že jev se objevuje v určité periodě odpovídající maximu slunečních skvrn. Série SHC v roce 1938 nastala po třiatřiceti letech (trojnásobná perioda jedenáctileté sluneční činnosti)
od roku 1905. Ale protože se fenomén vyskytl i v jiných obdobích, bylo by třeba vyhodnotit více případů.

Vypadá to tak, jakoby v těle člověka byl náhle zažehnut neznámý druh energie. To by odpovídalo předpokladu francouzského matematika Llambi Cambella, který v roce 1934 vydal knihu s názvem Velká tajemství vesmíru. Tvrdí, že v kterémkoliv místě vesmíru se nachází nevyčerpatelný zdroj energie, jenž za normálních podmínek nelze prokázat, ale který se za určitých okolností může jakýmkoliv způsobem projevit. Podobně vysvětloval v roce 1951 francouzský letecký kapitán, inženýr Plantier, zdroj energie, který čerpají údajně UFO. A do třetice potvrzuje tento předpoklad teorie P. Diraca. Říká, že vakuum není prostor, kde by nic nebylo. Naopak je nabito zápornou energií a tu normálně nemůžeme měřit. To, co měříme, jsou jen nadbytky normální energie či energetické díry.

Další domněnkou by mohla být jakási kosmická sprška záření, která spustí jadernou reakci v lidském těle, v němž se nahromadila těžká voda, nebo těžký vodík - deuterium. Profesor Ralph Milné Farney totiž upozorňuje na domněnku biologů, že stárnutí je způsobeno hromaděním těžké vody v organismu. Normální voda obsahuje jen 0,02 procenta těžké vody D2O, ale není vyloučeno, že její složka, těžký vodík (deuterium), se dostane do organických sloučenin. Nabízel by se proto záslužný pokus: zjistit obsah deuteria v krvi starých lidí.

Zatím záhada trvá. Fenomén spontánního hoření lidí zůstává staletým vědeckým otazníkem a čeká na své rozřešení.

Ing. František Toth

Z archivu KPUFO