SHC

 Jedním z největších dosavadních problémů zůstávají fenomény, které svou neobyčejnou povahou nezapadají do materialistického obrazu světa, prosazovaného oficiální vědou. Jde o záhadné a tajemné jevy, jimiž se dnes zabývá celá řada badatelů a které vzbuzují více otázek než odpovědí. Parapsychologie se je sice snaží zkoumat a popsat, selhává však na tom, že většinou už předem nebere v potaz možnost jiného, než "čistě hmotného" vysvětlení. Alternativou se proto stává esoterika, ani ta však není bez chyb a nedostatků, neboť mnohdy odmítá čistě vědecká vysvětlení, byť by se v daný moment ukázala pravděpodobnější.
Existují nicméně fenomény, jejichž objasnění uniká jak vědě, tak i parapsychologii s esoterikou dohromady. Jedním z pozoruhodných oříšků je záhada tzv. spontánního lidského samovznícení, o kterém sice vyšla první kniha již v roce 1763, přece se však o něm ještě dalších sto padesát let pochybovalo. Teprve dvacáté století - během něhož byla zdokumentována celá řada případů - prokázalo, že jde o skutečný a naprosto nezpochybnitelný jev.

Spontánní samovznícení je charakteristické tím, že člověk v jediném okamžiku vzplane a velmi rychle, během pár minut nebo dokonce sekund, uhoří. Při pitvě bývá zjištěno, že zdroj ohně vznikl někde uvnitř těla, postupně se rozšířil a proměnil osobu v zuhelnatělou mrtvolu, jaká vzniká jen tehdy, když je tělo vystaveno vysoké teplotě. O tom svědčí zejména stav pokožky popisované jako odlupující se a pokroucená, protože hořela až naposledy. Nejpříšernější a nejvíce šokující ovšem je, že při tajemném procesu bývají okolní předměty poškozeny jen minimálně a nebo dokonce vůbec. Typickým příkladem je smrt Phyllis Newcombeové z 27. srpna 1938, kdy se hororová scéna jejího plamenného odchodu ze světa odehrála.

Došlo k ní v Chelmsford Shire Hall v anglickém hrabství Essex. Phyllis bylo tehdy dvaadvacet let a uvedeného večera se vydala se svým přítelem Henry McAuslandem na taneční zábavu. Náhle, zničehonic a aniž by přišla do styku s čímkoliv hořlavým, vyrazily z jejích šatů plameny modrého zabarvení a začaly pohlcovat její tělo. Dívka se změnila v děsivý sloup ohně a za pár minut z ní zůstaly jen spálené tělesné pozůstatky. V okolí mrtvoly přitom nebylo postiženo plamenem zhola nic, mimo ruce jejího přítele, a to proto, že se k ní vrhl, aby oheň uhasil a utrpěl přitom popáleniny značného rozsahu.

Navzdory více než desítce očitých svědků, kteří byli přítomni strašlivému konci Phyllis Newcombeové, konstatoval koroner, že ke smrti došlo v důsledku vznícení šatů od cigarety. Tak byl rovněž případ uzavřen bez ohledu na to, že se ani po mnoha pokusech nepodařilo hořící cigaretou zapálit stejné šaty, jaké měla mladá žena uvedeného večera na sobě. Nebyl rovněž vzat v úvahu fakt, že ani kdyby byly šaty bezprostředně před požárem napuštěny nějakou hořlavinou, nebyla by teplota plamene taková, aby tělo shořelo skoro jako v krematoriu. Tohle přirovnání přitom rozhodně není přehnané. Profesor David Gee z Leedsu, který se problému věnoval ve druhé polovině dvacátého století, prokázal, že při spontánním samo-vznícení musí být teplota plamenů opravdu extrémní, neboť jinak není možné lidské tělesné tkáně natolik spálit.

Případ Phyllis Newcombeové ovšem není jediný a v průběhu doby se podobným věnovali nejen nezávislí badatelé, ale také vědci, kteří se nespokojili s povrchním vysvětlením a upřímně se snažili přijít věci na kloub. Už v roce 1894 formuloval doktor Adrian Hava teorii, podle které dochází ke spontánnímu samovznícení proto, že tělo z nějakého důvodu v sobě začalo koncentrovat oxid uhelnatý, jehož velké množství skutečně ke vznícení může vést.

Provedl tenkrát sérii experimentů, které lze bezesporu nazvat neetickými a obludnými. Vystavoval při nich domácí zvířata působení oxidu uhelnatého, až ho jejich krevní hemoglobin absorboval tolik, že ubohá zvířata skutečně jednoho dne zemřela způsobem, jenž by uhoření mohl připomínat. Jeho teorie má však dvě zásadní slabiny. V prvé řadě trvalo velmi dlouho, než těla pokusných subjektů v extrémním prostředí akumulovala dostatečné množství oxidu uhelnatého. U králíků k tomu došlo přibližně po pěti a půl měsících, u drůbeže dokonce po osmi. Člověk, jak bylo propočty zjištěno, by musel v takových podmínkách žít spoustu let. Za druhé těla zvířat připomínala spíše oběti běžných požárů, nikoliv oběti spontánního samovznícení. Teorie o koncentraci oxidu uhelnatého je proto v současnosti považována za víceméně nepravděpodobnou.

Pomineme-li řadu dalších teorií, o nichž od té doby uvažovali vědci, parapsychologové i esoterici a které se ukázaly buď vysloveně nedostačující a nebo naprosto absurdní, zjistíme s překvapením, že fenomén lidského samovznícení neustále uniká jakémukoliv logickému a smysluplnému vysvětlení. Je tomu tak nejenom proto, že se nedaří odhalit princip vzniku obrovské teploty uvnitř těla, ale rovněž z toho důvodu, že mezi jednotlivými oběťmi neexistují prakticky žádné spojitosti, které by napovídaly, jakým směrem se vydat. K jistému pokroku v této oblasti nicméně přece jen došlo, a to v souvislosti s případem z roku 1938. Nebo se třemi případy, jak se to vezme, protože pozoruhodnost, o níž bude řeč, vešla ve známost až mnohem později.

Dne 7. dubna 1938 uhořel muž jménem John Greeley. Byl irského původu a pracoval jako kormidelník parníku Ulrich, na jehož můstku onoho nešťastného dne také zemřel v důsledku samovznícení. Ovšem nejen to. Ve stejnou dobu stejným způsobem zemřeli ještě další dva lidé. Všichni se přitom nacházeli úplně jinde. Georg Turner, řidič nákladního auta, uhořel ve svém voze na silnici v západní Anglii a holandský student Willem Bruik zase na holandském pobřeží. Proč? Nenašla se mezi nimi jediná podobnost, nic, co by je spojovalo. Uvědomíme-li si ale, že šlo o tři osoby, které sice na rozdílném místě, ale v tentýž den zemřely v důsledku spontánního samovznícení, je nutné uznat, že jde určitě o něco víc než o pouhou náhodu.

Této skutečnosti si povšiml americký novinář Michael McDougal, jenž nalezl ještě další šokující fakt. Spojil na mapě místa smrti všech tří osob a vyšel mu z toho takřka dokonalý rovnoramenný trojúhelník se stejnou vzdáleností mezi jednotlivými body na kratších stranách. Jeho senzační objev se tak stal základem pro další badatele, kteří na něm postavili několik teorií.

Nejpravděpodobnější z nich hovoří o souvislosti mezi spontánním samovznícením a geomagnetickými vlivy Země. Předpokládá se možnost, že za jistých okolností může na určitém místě vzniknout natolik silné působení magnetického pole, že člověk, který "se v jeho ohnisku nachází, jednoduše uhoří jako v gigantické mikrovlnné troubě. Ani tato teorie nicméně není bez trhlin. Naskýtá se totiž řada otázek:

Proč například shoří jen on sám a předměty či osoby v okolí nikoliv? Může vůbec dojít k tak mohutné kumulaci energie jen do jednoho bodu kdesi těsně nad povrchem? Pokud ano, nebyl by důsledek daleko katastrofálnější? Odpovědi naneštěstí chybí, případně jsou pouhou spekulací bez reálného základu.

Fenomén spontánního samovznícení proto dál čeká na vysvětlení, které je prozatím v nedohlednu. 

Luboš Štěrba

Spirit 4/2004