Černý oheň

 Rybářské družstvo Pracovní síť v jednom z míst bývalého Sovětského svazu skončilo svou existenci 5. září 1926 za velice záhadných okolností. Ráno do boudy, kde družstevníci nocovali a ochraňovali důležité přístroje, nástroje a jiné cennosti, vešel nákupčí ryb. Nikoho z rybářů nenašel. Předměty denní potřeby ležely jako obyčejně na místě, stejně jak byly večer použity. Postele rybářů byly pokryty vrstvou černého uhelného prachu, tak lehkého, že ho slabý vánek zvedal a roznášel po místnosti. Čekal tedy na rybáře, ale postupně mu došlo, že něco není v pořádku. Zavolal tedy na marjinský zemědělský výbor, odkud představitel okresu přizval zástupce milice a prokuratury. Závěr vyšetřování byl, že všech osm lidí, kteří nocovali v družstevní boudě, zmizelo beze stopy a jen ve spodním prádle. Svrchní oděv, osobní věci, peníze, inventář a zařízení zůstaly nepoškozené. Na místě zůstaly také lodě, sítě a všechno vybavení družstva.

 První podezření, že se rybáři stali obětí bělogvardějského útoku, byly vzhledem k faktům málo pravděpodobné. Hledání těl bylo neúspěšné. A když byl pozván k případu expert Vladimír Refoge, spolupracovník univerzity a bývalý kolega významného chirurga a soudního znalce Nikolaje Miloviče Barděnka, uvedl, že rybáři se stali obětí tajemného, vědou nepodloženého jevu, samovznícení.

 Příhody samovznícení člověka jsou v protokolech, v zápisech o požárech, v dokumentaci pojišťoven. Také ve světové literatuře se setkáváme s podobným naturalistickým popisem tohoto procesu, například u Emila Zoly. Přesto oficiální věda odmítá jev samovznícení uznat, neboť v člověku není dost hořlavých látek, které by se samy vznítily a byly schopné oheň udržet. Skutečně, většina tuků, uhlovodanů a bílkovin průměrného člověka dává při hoření méně energie, než je třeba pro odpaření vody, ze které se náš organizmus převážně skládá. Ještě méně je v organismu lihu, dokonce i u chronických alkoholiků. Na druhé straně existují metody dovolující spálit i méně hořlavé materiály, než je lidské tělo - za podmínek, že teplo, které vzniká při hoření, se mnohokrát znásobí.

 Další záhadná samovznícení

Co se stalo s rybáři, není objasněno dodnes, stejně tak případ požáru v paláci princezny Odenburské. Stalo se to v únoru 1941. V místnosti druhého patra tohoto paláce, kde byly místnosti stranického výboru cukrovaru, vznikl požár. Shořel Vladen Barinov, komsomolský tajemník. Přesněji řečeno: zmizel. Noční hlídač Koleňkov potvrdil, že do tří hodin v noci slyšel ťukání Barinova psacího stroje. Ale ráno, když úředníci přišly do pracovny, našli jen prázdný stůl a Barinova židle byla pokryta černým uhelným prachem. Ve vzduchu se nesl zápach, jako když se pálí slepičí peří. Jemný prášek volně poletoval a hned, jak otevřeli okna, aby vyvětrali, prakticky všechen vyletěl. Neumazal ani papír ve stroji, ani vnitřek místnosti. Závěr byl, že Barinov byl zahraniční špion a zinscenoval požár, aby zahladil stopy, i když - co by dělal špión v obyčejném cukrovaru?

 Další případ v roce 1947 se stal v témže paláci. Byl zde umístěn chemicko-technologický institut, evakuovaný z Voroněže. Práce, které tu dělaly, měly nejvyšší utajení. V laboratoři číslo čtyři v době noční směny vypukl požár. Poplachem přivolaná speciální protipožární jednotka pronikla do laboratoře. Naštěstí všechny potenciálně nebezpečné látky zůstaly v hermeticky uzavřených nádobách. Ale tři muži, pracující na tajném úkolu, zmizeli. Jako v minulých případech tu nebyly žádné zbytky - kromě černého prachu. Ale v tomto případu se snažili zjistit, co se stalo, sami experti ústavu: Sebrali prach a provedli podrobný rozbor. Ukázalo se, že prach je nejen mimořádně lehký (dohromady vážil jen 80 gramů), ale představuje naprosto čistý uhlík. Lidský prach, například po spálení v krematoriu, je vlastně mnohosložková směs, která obsahuje mimo uhlík také vápník, železo, mangan a další látky. Vzhledem ke zvláštnímu významu případu vedli vyšetřování nejzkušenější specialisté, mezi nimi i moskevští čekisté, protože se muselo počítat i s diverzí. Ale žádná fakta, která by vysvětlila osud tří zmizelých vědců, se nepodařilo zjistit.

 Známý letecký konstruktér a tvůrce teorie šestirozměrné dimenze Roberto Bartini vyslovil tezi, že jev samovznícení není nic jiného než projev přesunu v čase. Zbylý uhlík, představovaný vznášejícím se černým prachem, je známkou přeměny - defektu hmoty. Mnohé předpoklady Bartiniho, které se ve své době zdály fantastické, teď dostávají reálný podklad. Jeho konstruktérské vynálezy se využívají v nejnovějších modelech letadel. Nakolik je pravdivá jeho teorie o samovznícení, určitě prokáže blízká budoucnost.

 -jak-  In: Spirit, 14. července 2003