Když lidé hoří zevnitř

Jeden muž uhnětl z lidského tělesného tuku svíci, zabalil ji do lidské kůže, potáhl ji látkou a tento hrůzný útvar nakonec zapálil plynovým hořákem. Dílo perverzního jedince? Scéna z hororu? Černá mše? Ale kdepak - byl to seriózní vědecký experiment soudního lékaře Davida Geea, který chtěl vyřešit záhadu jednoho z nejtajuplnějších úkazů na této planetě.

 Když sedmnáctiletá studentka Jacqueline Fitzsimonová scházela po schodech Halton College ve Widnes v anglickém hrabství Cheshire, objevilo se jí nad pravým ramenem zvláštní světlo. Za okamžik jí dosedlo na záda. Mladá dívka okamžitě vzplanula. Student chemie John Foy a jeho přítel Neil Gargan tento ďábelský oheň uhasili jen s vypětím veškerých sil. Jacqueline zanedlouho poté zemřela v nemocnici. Její záhadná smrt nebyla nikdy vysvětlena.

 Nebyla však první ani poslední obětí fenoménu, který pod označením spontánní sebevzněcování (SHC, spontaneous human combustion) už celá staletí představuje pro vědu neobjasněnou záhadu.

 První oficiálně zaznamenaný případ, který vedl k tomu, že se tento úkaz začal úředně zkoumat, byl soudní proces z Francie 18. století, při němž bylo vzneseno obvinění z vraždy. Obžalovaným byl roku 1725 hostinský Jean Millet z Remeše. Jeho žena neprojevila pro milostnou aféru svého muže a mladé číšnice takové pochopení, s nímž mohou cizoložníci počítat v současné době, a jednoho krásného rána byla tato viditelně netolerantní manželka nalezena mrtva. Přesněji řečeno, bylo z ní nalezeno jenom několik malých ostatků, protože více než 90% jejího těla se změnilo v popel.

 Podivné průvodní okolnosti (nespálené  tělesné ostatky nevykazovaly žádné stopy po působení ohně, oheň se nedotkl ani velmi hořlavých předmětů v bezprostřední blízkosti nebohé ženy, ale zato podlaha pod obětí byla na řezu ostrém jako vlas doslova zpopelněna) nikoho příliš nezaujaly.

 Tehdy ještě kráčela kouzla a věda bok po boku. Jediným podezřelým byl pochopitelně manžel - a spadla klec. Naštěstí pro nepochybně nevinného muže se případu ujal mladý lékař Le Cat a podařilo se mu přesvědčit soud, že k žádné vraždě nedošlo.

 Le Cat argumentoval tím, že samovznícení je možné, je-li člověk doslova nasycen alkoholem. A protože mrtvá žena v tomto ohledu skutečně netrpěla velkým odříkáním, byl její muž osvobozen. Le Catova představa platila od té doby jako standardní.

 V literatuře 19. století nacházíme často samovznícení jako nebeský trest za pijanství. Nejznámější v tomto ohledu je pravděpodobně plamenná smrt nenáviděného lakomce a nezměrného pijana Krooka z novely Charlese Dickense Bleak House. Jde v něm o románové zpracování skutečného případu, jemuž se Dickens věnoval o dvě desetiletí dříve jako mladý novinář. Záhadná ohnivá stopa kráčející staletími dokazuje, že skutečnost je zase jednou bizarnější než jakákoliv fantazie.

 Ráno 10. dubna 1744 našli sousedi prodavačku ryb Grace Pettovou v jejím domě v Ipswichi (Anglie) na podlaze v plamenech. Po ohnivé smrti se podobala hromádce hnědého uhlí, pokryté popelem. Nikde nebyly stopy po ohni, ani na podlaze, kde žena zuhelnatěla. Vedle ní stál papírový paraván - oheň se ho ani nedotkl. Obdobné úkazy doprovázely samovznícení otce Bertholiho roku 1789 v italské vesničce Filetto.

 I dvacáté století se může pochlubit několika záhadnými a nevysvětlitelnými případy samovznícení. V noci 1. července 1951 shořela ve svém obývacím pokoji všeobecně oblíbená vdova Mary Hardyová-Reeserová ze St. Peterburgu na Floridě (USA). Ze ženy vážící pětaosmdesát kilogramů, zbyla kromě lebky, chodidla (obutého do nepoškozeného saténového pantoflíčku) a jater už jenom hromádka popela. Hrůzné ostatky ležely ve zčernalém kruhu o průměru asi 1,20 metru. Za hranicemi této plochy nebylo nic poškozeno.

 Roku 1960 bylo poblíž amerického maloměsta Pikeville v Kentucky objeveno pět zuhelnatělých těl ve vyhořelém autě. Auto nemělo žádnou nehodu, jen prostě a jednoduše začalo hořet. O tom, jak bleskově musel nevídaný požár propuknout, svědčí skutečnost, že zuhelnatělí cestující seděli ve voze i po smrti klidně a uvolněně. Paralely se smrtí Leona Evailla z Arcis-Sur Aube ve Francii jsou očividné. Tento čtyřicetiletý Francouz, rovněž spálený na popel, seděl v roce 1971 naprosto uvolněně ve svém osobním automobilu, jehož okna se žárem roztavila.

 Stejně záhadně byl zpopelněn dvaadevadesátiletý dr. J. Irving Bentley z Coudersportu v severní Pensylvánii. Došlo k tomu někdy před rozedněním 5. prosince 1966. Jeho posmrtné ostatky sestávaly z části nohy s chodidlem, obutým v pečlivě nablýskané lakovce, a z kupky popela. V bytě nebyly nalezeny jiné stopy po působení ohně či požáru.

 Žádný z výše uvedených (ani dalších nesčetných případů SHC) nelze seriózně vědecky vysvětlit. Fyzika prostě nezná nic, co by se s tímto jevem dalo srovnávat. Dochází k působení neuvěřitelně intenzivního žáru (dostatečně silného, aby bez problémů roztavil autosklo!), který zároveň působí velmi krátce a v přesně vymezeném prostoru, jinak by totiž hořlavé materiály v bezprostředním okolí nutně musely vzplanout.

 V krematoriích se musí několik hodin udržovat teplota zhruba 1400 stupňů Celsia, aby byla mrtvola dokonale spálena. Nezřídka se k dosažení úplného zpopelnění používá dodatečné zpracování ostatků na prach drcením a třením. V námi vzpomenutých případech stopy po ohni na stropech svědčí o tom, že v nich zúčastnění nešťastníci se doslova proměnili v rozžhavené ohnivé sloupy. Patologové, specializovaní na smrt v důsledku žáru, dodnes stojí před nevyřešenou záhadou.

 Soudního znalce, antropologa a odborníka na spontánní samovznícení dr. Wiltona M. Krogmana vyváděl z míry především stav lebek u obětí SHC (pokud ovšem jejich lebka byla vůbec nalezena): "Nikdy jsem neviděl lebku, která by se působením žáru smršťovala. Naopak, za běžných okolností, se roztahují. Neznám v daném ohledu žádnou výjimku - kromě spontánního samovznícení, kdy se lebky oproti zdravému rozumu prostě a jednoduše smršťují."

 V německy mluvících zemích přistupují úřední místa k záhadným fenoménům poněkud rezervovaněji než v anglosaské oblasti. Proto to vypadá, jakoby v těchto zemích ke spontánnímu samovznícení nedocházelo. Ve skutečnosti se ale odehrávají častěji, než bychom si mysleli. Například při velmi emotivním kázání o Květné neděli rolu 1986 se jeden vídeňský farář skutečně vzňal a explodoval.

 Přes všechny pokusy přírodních věd o vysvětlení - od teze, že dochází ke vznícení tělesných vlivů, až k exotickým konceptům uvolněné  síly čaker nebo usměrněné vakuové energie - nikdo ve skutečnosti neví, s čím máme v daném případě co činit. Představa, že by tu mohly působit nějaké psychosomatické faktory (takříkajíc totální autoagrese), ztroskotává na skutečnosti, že při SHC se vyskytuje radioaktivita, kterou by ovšem člověk dokázal jen těžko navodit. Stejně absurdně vyznívá tato teze i při pomyšlení, že by duchovní síly vyvolané neovladatelným pohnutím mohly způsobit vzplanutí mrtvého těla v rakvi - což se bohužel rovněž stává. Poněkud střízlivější teorie o samovznícení tělesných plynů nedokázaly zodpovědět vcelku prostou otázku, proč nedochází k samovolnému spalování také u zvířat, třebaže skot je ve skutečnosti pěknou "plynovou bombou".

 Ztroskotaly rovněž všechny pokusy o experimentální navození podmínek SHC. Týká se to i výše vzpomenutého děsivého pokusu profesora Davida Geea, jemuž se po několika pokusech pouze podařilo přimět "lidskou svíčku" k tomu aby začala hořet. Hořela mu ovšem déle než hodinu.

 Ještě beznadějnějším případem skončily snahy vysokoškolského chemika Philipa Jonese, jemuž ohnivá smrt Jacqueline Fitzsimonové nedopřávala klidu. Nedokázal totiž po úporné námaze ani zapálit sako, jež měla sedmnáctiletá studentka v kritické chvíli na sobě.

 Viktor Farkaš (in: Záhadné skutečnosti, edice Největší záhady světa, Dialog, Liberec 2000)