Pomoc, hoří!

Co všechno dokáže lidské tělo? Často vzbuzují některé tělesné projevy úžas a znepokojení. Jedním z nich je spontánní sebeupálení (SHC). Přestože je známo už po staletí, zatím nikdo nepřišel s vysvětlením, proč a za jakých okolností k němu dochází.

Stalo se 5. července 1835 v Nashville v Tennesee. Profesor matematiky Hamilton na zdejší univerzitě stál onoho letního dne na zahradě před domem, když náhle ucítil na levé noze palčivou bolest. "Jako při bodnutí sršněm, spojené s pocitem horka," popisoval později své pocity.  Pohlédl na svou nohu a uviděl plamen několik centimetrů dlouhý, o průměru asi deseticentimetrové mince, který vycházel z jeho těla. Ihned se pokusil oheň zadusit rukama, jenže ten hořel dál. Hamiltonovým štěstím bylo, že nepropadl panice. Také věděl, že bez kyslíku nemůže žádný oheň hořet, a tak namísto toho, aby do plamene zoufale plácal, celý jej zakryl rukama. Ten pak pro nedostatek kyslíku opravdu uhasl.

Příběh profesora Hamiltona je jedním z mála známých případů, kdy člověk přežil spontánní sebeupálení. Jiní takové štěstí neměli. Rakouský publicista Viktor Farkaš věnuje v knize Nevysvětlitelné záhady této problematice celou kapitolu, kterou nazval Pekelný oheň. Vezměme třeba ten, který se odehrál v Ipswichi v Anglii. Ráno 10. dubna 1744 tu byla na podlaze svého domu nalezena v ohni prodavačka ryb Grace Pettová. Svědkové později vypovídali, že hořela silným plamenem. Po uhašení z ní zbyla jen hromádka pokrytá plamenem. Úřady případ uzavřely s tím, že nešťastnice byla známá jako silná kuřačka a konzumentka alkoholu a večer před tragédií bouřlivě slavila návrat své dcery z Gibraltaru. Postižena si opravdu způsobila smrt sama - lépe řečeno, odpovědné za upálení bylo její vlastní tělo. Fakta totiž požár způsobený ohněm z krbu nebo zapálený tabákem naprosto vylučují. V krbu,
vedle nějž byla paní Pettová nalezena, nehořel oheň. Dům zůstal absolutně nepoškozen. Nechytlo ani papírové stínidlo nalezené blízko jejího těla, ani šaty dítěte, které se také nacházely v její blízkosti. Podlaha pod tím, co zbylo z oběti, byla ohněm téměř nedotčena - nebyla ohořelá, ale jen lehce zahnědlá. Podivná záležitost. Jenže mnohé další příběhy o "pekelném ohni" jsou ještě podivnější.

Farkaš ve své knize popisuje mnohé případy z 18. a 19. století (například tragédii vojenského vysloužilce, který uhořel v jedné stáji v Aberdeenu v roce 1888 a jehož pozůstatky vykazovaly působení strašlivého žáru - přitom balíky se senem rozmístěné nedaleko od místa jeho smrti byly nedotčeny), ale nezapomíná ani na současnost. Na takové události je totiž bohaté i naše století. Vydejme se do Spojených států. 1. července 1951 shořela ve svém pokoji 67-letá vdova Mary Hardyová-Reeserová. Když byla objevena její mrtvola, nezbylo z jejího 85 kilogramů těžkého těla nic - pouze lebka, jedna noha  s nepoškozeným hedvábným pantoflíčkem a játra, která visela na pánevní kosti. Všechno ostatní se proměnilo v hromádku popela. Pozůstatky ležely uprostřed zčernalého kruhu o průměru asi 1,2 metru. Mimo něj nebylo nic spáleného ani ohořelého. V noci nikdo nepozoroval požár ani plameny.
Případ byl vzhledem k jisté popularitě paní Reeserové pečlivě vyšetřován. Ani policie, ani hasiči, ani patologové nedokázali najít odpověď. Pan Farkas ve své knize cituje dva ze zúčastněných: "Nikdy jsem nic podobného neviděl, ani o tom neslyšel. Neexistuje tu žádný záchytný bod, řekl jeden z expertů. Příslušný šéf policie musel přiznat: "...podle všeho lidského uvážení se to vlastně nemohlo stát, a přece se to stalo...'"

Podobné případy se odehrávají i v současnosti. Záhadné na nich není jen to,  pro a jak začali lidé - sami od sebe - hořet. Prapodivné je také, že ve většině případů pekelný oheň proměnil jejich část na popel. To totiž není tak jednoduchá záležitost. Aby mrtvola shořela v kremační peci, musí v ní být po dlouhou dobu udržována teplota kolem 1400 stupňů Celsia. Lidské kosti podle odborníků zůstávají neporušené osm i více hodin, a to při teplotách vysoko překračujících 1000 stupňů Celsia. Představte si, že dojde ke spontánnímu sebeupálení v místnosti, která je naplněna hořlavinami, jako jsou podlahová prkna, dřevěný či plastikový nábytek, záclony, koberce a podobně. Z postiženého přitom zůstane jen popel, což znamená, že žár, který jeho tělo vyvinulo, musel být vyšší než 1000 stupňů. Kdyby tomu tak bylo - při tak vysoké teplotě by logicky muselo začít hořet všechno. Nic takového se ovšem ve výše uvedených případech nestalo.

Co s tím? Můžeme jen trpělivě čekat, že současná věda na nějaké vysvětlení přijde, a doufat, že náš organizmus nebude mít tendenci spontánní sebeupálení vyzkoušet.

Kruml, M.: Fascinující záhady, nové skutečnosti, X-egem, Praha 1998