Samovznícení osob

 Jev samovolného vznícení osob je zřejmě nejzanedbávanější vědeckou záhadou naší doby. Někteří profesionální hasiči a policisté z výjezdových skupin po ohledání místa činu prohlašují, že tento jev existuje, a to by mělo stačit k podnícení důkladného vědeckého studia. Jestli je pravda, že lidské tělo může bez zjevného důvodu vzplanout a ve většině případů shořet na popel, je třeba tomuto pochodu porozumět, abychom mu mohli předejít, a pokud jej má na svědomí nějaká přírodní energie, abychom mohli využít jejího potenciálu k jiným účelům. Navzdory chybějícím výzkumům skeptici úzkoprse tvrdí, že současné vědecké poznatky o ohni dokážou vysvětlit každý případ údajného samovznícení osob (v anglických textech se používá zkratka SHC = spontaneous human combustion).

 Začátkem roku 1985 se Peter Hough a Jenny Randlesová o samovznícení osob zajímali jen okrajově. Pak vzplanula dospívající dívka na Cheshirské koleji a média to nazvala "samovznícením" podle poznámky, která padla při prvním, narychlo svolaném úředním ohledání mrtvoly v únoru. Peter Hough a Jenny Randlesová se pustili do vlastního vyšetřování a následně byli policií přizváni k novému ohledání, které se konalo v červnu. Stali se svědky protichůdných svědectví, nedostatečného úředního vyšetřování a zkreslování skutečností. Technik ministerstva vnitra předložil zprávu, podle níž dívce od zapáleného plynového hořáku, o který se měla opřít při zkoušce z vaření, začala doutnat zástěra a pak asi o deset minut později vzplanula, když se nacházela v jiné části budovy na schodech mezi patry.

 Toto vysvětlení zní na první pohled přitažlivě. Však také mnozí přítomní novináři brzy odešli a tento závěr zařadili do své zprávy. Bylo tu však pominuto několik skutečností. Onen zapálený plynový hořák byl toho typu, u něhož plameny směřují z obvodu do středu, žádný z asi dvaceti svědků neviděl, že by zástěra oběti doutnala, nikdo necítil, že by se něco pálilo, a dívka sama necítila nic až do okamžiku, kdy jí ze zad vyšlehly plameny "jako kaskadérovi v televizi", jak to popsal jeden ze svědků. Přesto porota, ignorující veškerá jiná možná vysvětlení, vynesla výrok "nehoda".

Až potom se na Petera Hougha obrátil hasič vyšší hodnosti, který ho informoval, že koroner odmítl přijmout jako důkaz třicetistránkovou zprávu sestavenou Cheshirským hasičským sborem a prestižním Shirley Institute z Manchesteru. Třebaže tato zpráva nepotvrzovala samovznícení, vyvracela teorii plynového vařiče. Jak prohlásili autoři ve své první knize "Death By Supernatural Causes?" (Smrt z nadpřirozených příčin?): "Na základě zveřejněných důkazů ve skutečnosti nelze jednoznačně určit, co způsobilo, že hezká dospívající dívka vzplála, obklopena svými spolužáky. Příčina smrti nejasná by byl čestnější výrok, přesněji vystihující obsah důkazů."

Vlastní pátrání autorů muselo začít doslova z ničeho, protože o tomto tématu je nedostatek zaznamenaných údajů. Navázali styky se soudními znalci, policisty a hasiči, sledovali nové případy, sháněli nové informace o starých a mluvili s lidmi, kteří samovznícení přežili. Přitom se setkali s koronery přátelskými a spolupracujícími stejně jako s koronery, kteří jim záměrně dělali potíže. Někdy i ty nejnevinnější skutečnosti byly zahaleny tajemstvím. Byrokratičtí úředníci autorům odmítali sdělit skutečnosti, ke kterým by měli volný přístup, kdyby byli přítomni úřednímu ohledání.

Historie záhadných vzplanutí 

První zaznamenaný případ údajného samovznícení člověka se stal 26. června 1613 v Christchurch v anglickém hrabství Dorset. Tesař John Hitchen se po každodenní dřině odebral se svou ženou a dítětem na lůžko. Matku paní Hitchenové Agnes Russellovou, která spala v jiné posteli, probudil strašlivý úder do tváře. Kolem zuřila elektrická bouře. Paní Russellová vykřikla, vrhla se ke druhému lůžku a probudila svou dceru, která měla popálený celý jeden bok. Pan Hitchen a dítě vedle ní leželi mrtví. Paní Russellová a její zraněná dcera ho vytáhly na ulici, kde hořel ještě tři dny, než se proměnil v popel.

 V 19. století bylo samovznícení tématem ostré diskuse. Jedním z jeho zastánců byl i Charles Dickens, který ve svém Ponurém domě (Bleak House) takto sprovodil ze světa postavu Krooka. Dickens studoval třicet případů tohoto jevu, aby jím popisovaná fiktivní smrt byla co nejvěrohodnější. Skeptikové na něj za to útočili a obviňovali ho z podporování mýtu. Vysvětlení, které skeptikové nabízeli, se však samo mělo stát mýtem. Tvrdili, že všechny oběti záhadného vzplanutí byli "opilci" a že alkohol, který prosákl jejich kůží, ji učinil výjimečně hořlavou. Náhodný pád do otevřeného ohniště nebo dotek rukou plamene svíčky ji měl okamžitě zapálit, což mělo mít za následek zpopelnění oběti. Následné experimenty na mrtvolách, prováděné baronem J. von Liebigem, který se proslavil objevem titanu, však dokázaly, že tělesné tkáně alkohol nasát a podržet nemohou.

Vlastní výzkumy autorů ukazují, že označení "opilec" byla nejspíš pouhá nálepka, přijatá proto, že to odpovídalo skeptické teorii oné doby. Zdá se, že každá oběť, o níž bylo známo, že občas nepohrdne skleničkou, byla okamžitě pasována na alkoholika. Dokonale to ilustruje případ Grace Pettové.

Grace Pettová byla žena rybáře z Ipswiche, kouřila dýmky a zemřela jako šedesátiletá 9. dubna 1744. Tato žena mívala ve zvyku v noci scházet do přízemí, posadit se u ohně a vykouřit svou dýmku. Zmíněné noci její dcera, která spala ve stejné posteli s ní, až do rána nezaregistrovala, že její matka vstala a je pryč. Když se dcera ráno oblékla a sešla dolů, našla pozůstatky své matky v kuchyni.

Žena ležela natažená na pravém boku s hlavou u krbové mřížky, tělo napříč krbem a nohy na dřevěné podlaze. To, co z ní ještě zbývalo, mělo vzhled spíše páleného než shořelého polena a stále ještě žhnulo. Trup byl zcela zpopelněn a připomínal hromadu uhlíků pokrytou bílým popelem, a také hlava a údy byly spálené. V ohništi nebyl žádný oheň a blízko stojící svíčka ve svícnu byla úplně vyhořelá. Ačkoliv tuk z těla mrtvé prosákl krbem tak, že "se nedal vydrhnout", podlaha nebyla ani zabarvená. Nedaleko spáleného těla se nacházely nějaké dětské šaty a papírová zástěna. Těm se nestalo vůbec nic. Uvážíme-li, že bezprostřední příčinou smrti při požárech bývá zadušení kouřem, je zajímavé, že dcera si žádného požáru nebyla vědoma, dokud svou matku nespatřila. Všechno nasvědčuje tomu, že oné noci přespávali v domě i jiní lidé, z nichž si nikdo žádného ohně nevšiml.

V pozdějších zprávách se opět traduje "skutečnost", že paní Pettová zkonzumovala ten večer "velké množství lihoviny" na oslavu návratu druhé dcery z Gibraltaru. Díky pilnému bádání historika Petera Christieho jsme se však dozvěděli pravdu.

Po velkém úsilí Christie získal od Britské královské společnosti kopii dopisu s datem 28. června 1744, který napsal jistý pan R. Love - a je to zřejmě nejstarší dokument o tomto případu. Podrobnosti uveřejnil v časopise Philosophical Transactions, který autoři této knihy naštěstí vystopovali.

Pan Love se zúčastnil ohledání mrtvoly a dozvěděl se, že žena se odebrala na lože kolem 10. hodiny večer a její tělo bylo nalezeno asi v 6 hodin ráno. Dopis udává, že v ohništi nehořel oheň a že navzdory některým pozdějším zprávám paní Pettová "nebyla opilá ani neholdovala nemírnému pití ginu". Potvrzuje, že končetiny a části hlavy se zachovaly a že dřevěná podlaha nebyla ožehnutá. Kosti byly tak spálené, že se pozůstatky daly do rakve snadno nabrat lopatkou. Navzdory všem těmto anomáliím vynesla porota výrok o "smrti zaviněné nehodou".

 Grace Pettová je ojedinělým příkladem oběti, které bylo při ohledání přiznáno, že na alkoholu závislá nebyla a před svou smrtí nepila, avšak pozdější legenda jí připsala konzumaci velkého množství ginu, protože to bylo pohodlné vysvětlení.

 Hasičovo vyšetřování

Při našem pátrání jsme často přišli do styku s hasiči vyšších hodností. Jedním z nich byl Tony McMunn. Tony sloužil jako hasič pětadvacet let. Nějaký čas byl divizním referentem a přednášel svým kolegům na koleji protipožární ochrany v Gloucestershiru o prevenci požárů a neoficiálně se zajímal i o samovznícení osob. V současné době je zástupcem velitele protipožární ochrany pro Hereford a Worcester. Tony se setkal se samovznícením osob v době, kdy byl přidělen k lancashirskému hasičskému sboru.

 "4. března 1980, asi ve 12.30, jsem přijal telefonické oznámení incidentu s účastí osob. To v našem hasičském žargonu znamená, že někdo zůstal v hořícím domě nebo přišel při požáru o život."

 Na dané adrese v Chorley byl dům s terasou, v němž bydlela starší žena. Tony očekával, že uvidí spoustu kouře a plamenů, ale když dorazil na místo, nikde žádná známka ohně, kvůli kterému přijel. Policista, se kterým se tam setkal, mu řekl: "To musíte vidět, abyste tomu uvěřil!" Tony vešel hlavním vchodem a prošel do zadního salonu, kde stála postel. To, co uviděl na zemi, mu vyrazilo dech. Byly to pozůstatky té starší ženy.

"Ženu našli ležet horní částí těla v ohništi a dolní částí těla na koberci. Od kolen po hlavu to byly jen spálené zbytky - jinými slovy čistý popel. Nohy od kolen dolů zůstaly netknuté. Okolí oběti neneslo žádné známky po poškození ohněm, jen horní části stěn a strop byly očazené kouřem."

Přibližná doba smrti byla vyvozena ze skutečnosti, že zhruba ve 21.30 hod. předchozího večera si někteří kolemjdoucí a sousedé všimli velkého oblaku kouře a jisker valících se z komína. Nicméně až o patnáct hodin později přišel penzistku navštívit jeden soused a onu bizarní tragédii odhalil.

"V pokoji stál kbelík. Předpokládali jsme, že zatímco si oběť ulevovala, zhroutila se do krbu, kde hořelo uhlí. Když jsem ten úkaz viděl poprvé, byl jsem zmatený. Do té doby jsem nic takového neviděl a stejně na tom byli i přítomní zdravotníci a policisté, ačkoliv já jako příslušník hasičského sboru jsem byl u mnoha požárů, při nichž zahynuli lidé. Dokonce i kosti byly pryč, ale když se podíváte na blízké předměty, jako je podnožka z kartáčovaného nylonu a šaty napravo od pozůstatků, jsou na nich pouze skvrny.

Tehdy jsem neměl nejmenší ponětí, o co se jedná. Kdosi se přede mnou zmínil, že to bylo samovznícení, a já jsem to vysvětlení naivně přijal, aniž bych věděl, co přesně ten výraz znamená. Až později jsem se začal zajímat, co to je vlastně za jev."

Ohledání pozůstatků provedl soudní dvůr v Chorley, který vynesl výrok o "smrti zaviněné nehodou". Tonyho to začalo zajímat a následujících deset let strávil výzkumem samovznícení a shromažďováním materiálů z domova i z ciziny. Dělal to ve volném čase a na vlastní náklady. Některé materiály získal od kolegů, kteří byli také přivoláni k případům, kdy se našly oběti spálené na popel. Teploty, při kterých k tomu může dojít, by nejbližší okolí proměnily v peklo, nicméně hořlavé materiály vzdálené pouhých několik palců zůstávají pouze ožehnuté.

 Q.E.D. 

Co dokáže dokonce i kosti proměnit v popel a přitom nechá okolí ohněm relativně nedotčené? Někteří vědci a požární odborníci věří, že odpověď lze nalézt v už existujících poznatcích o hoření. Tyto teorie použil dokumentární seriál BBC s názvem Q. E. D. (z latinského quod erat demonstrandum = což mělo být dokázáno). Díl A Case of Spontaneous Human Combustion (Případ samovznícení osob) byl vysílán 22. dubna 1989 v Británii a později i v USA. Šlo v něm o takzvaný "knotový" či "svíčkový" efekt, a třebaže si to odporuje, také o spotřebu kyslíku v uzavřené místnosti. David Halliday, soudní znalec metropolitní policie, tvrdil, že v každém případě, který zkoumal, byl poblíž silný zápalný zdroj.

Téměř v každé místnosti domu se nacházejí možné zápalné zdroje. Znamená to však, že byly skutečnou příčinou, nebo jako v případě krbů a vařičů, že byly v tu dobu vůbec zapálené? David Halliday vyvozuje, že oběti byly opilé nebo utrpěly infarkt a padly na plameny nebo se dostaly jinak do kontaktu se zápalnými zdroji. Jakmile začaly hořet, nastal svíčkový efekt. Dr. Dougal Drysdale z univerzity v Edinburghu vysvětlil v pořadu a později i v rozhovoru s autory, jak efekt funguje.

 "Svým způsobem je lidské tělo jako svíčka naruby. Ve svíčce je knot uvnitř a tuk kolem něj. Jak knot hoří, svíčka se taví a vzniklá kapalina je nasávána do knotu, kde hoří. Lidské tělo obsahuje velké množství tuku, který se začne tavit, je nasáván oblečením, které tak funguje jako knot, a udržuje hoření."

V televizi Dr. Drysdale demonstroval teorii na klobáse obsahující živočišný tuk a zabalené v látce. Na jednom konci ji zapálili a ona shořela, z čehož pořídili zrychlený filmový záznam. Ale co kosti? Ve většině případů samovznícené osoby mají kosti spáleny na popel.

Knotový efekt byl v televizi předváděn již v rámci večerních zpráv na BBC 2 v lednu 1986 v příspěvku věnovaném samovznícení osob. Zde ho předváděl profesor Gee, emeritní profesor soudního lékařství z univerzity v Leedsu. Ani v tomto případě nebyly použity i kosti, třebaže profesor výmluvně moderátora ujišťoval, že kdyby tam byly, proměnily by se na popel také - což je tvrzení, které dosud nikdo nebyl schopen dokázat. Co nám to Dr. Drysdale chtěl namluvit? Věří snad, že jeho experimenty vyvrátily samovznícení osob, jak se snažil naznačit pořad Q. E. D. ?

"Nemám žádné experimentální údaje, abych dokázal, zda k samovznícení osob může nebo nemůže dojít. Existují pádné vědecké argumenty proti němu a neexistuje žádný mechanismus, kterým by k samovznícení mohlo dojít. Osobně věřím tomu, že knotový efekt může způsobit úplné zničení těla. Vzplanutí není samovolné, ale má vnější příčinu."

Přesto však Dr. Drysdale potvrdil, že ačkoliv teorii knotového efektu testovali v laboratoři, "nikdo nedokázal za těchto podmínek zpopelnit kosti".

Není to snad silná námitka proti knotové teorii jako vysvětlení samovznícení osob? Zpopelnění kostí je asi nejobtížněji vysvětlitelný faktor. Jak potvrdil Dr. Drysdale, ani televizní demonstrace neprobíhala zřejmě tak hladce, jak se tvůrci pořadu snažili divákům vsugerovat.

Původní kousek tuku, který dodala BBC, nehořel a bylo třeba vzít jiný. To, co viděli diváci, byl sestříhaný filmový záznam. Řekl nám: "Tenkrát to trvalo dlouho. Při podobných pokusech to může běžně trvat dlouho, ale nakonec se to rozjede. Záleží ovšem na množství tuku ve vzorku. Také podle všeho záleží na druhu látky. Některé jsou vhodnější než jiné."

Myslí si Dr. Drysdale, že tělnatí lidé se mohou s větší pravděpodobností stát obětí knotového efektu?

"Takový je závěr - ano. A mnozí se skutečně stali. Ale ne všechny oběti jsou tělnaté. Jsou i případy, kdy je oběť hubená."

Ale i kdyby se podařilo uvést v činnost knotový efekt ne na kousku čistého tuku, ale na organismu, který obsahuje 60 až 70 procent vody, jak by se mohl oheň nerozšířit na okolní nábytek? Stan Ames, vedoucí oddělení výzkumu reakce na oheň Výzkumné stanice hoření (Fire Research Station) v Borehamwoodu, je přesvědčen, že zná odpověď:

V pořadu pan Ames nastínil scénář, ve kterém figuruje místnost se zavřenými dveřmi i okny. Osoba v místnosti padá na zdroj ohně, její šaty začínají hořet a vzniká knotový efekt. Protože místnost je utěsněná, hladina kyslíku klesá asi na 16 procent. Při této úrovni tělo doutná, avšak nedostatek kyslíku zabraňuje šíření ohně.

K potvrzení této teorie bylo spolu s jinými předměty do vzduchotěsné komory umístěno křeslo, které nahrazovalo mrtvé tělo, bylo zapáleno a pak na šest hodin uzavřeno. Komentátor informoval diváky, že tato demonstrace dokáže, že z těla zbude jen popel, "či v tomto případě z křesla jenom péra". Tento slib se však nenaplnil. Jak sedadlo, tak opěradlo křesla, ačkoliv silně spálené, stále pozoruhodně držely tvar. Určitě nezbývala "jenom péra". Dozvěděli jsme se, že zapálit jenom to křeslo, které je z vysoce hořlavého materiálu, trvalo celé dopoledne. Jak potom může hořet organická tkáň?

Dosud nebylo prokázáno, že by "knotový" efekt a scénář vyčerpání kyslíku byly dostatečným vysvětlením pro údajné případy smrti samovznícením, a zůstávají tedy pouhou teorií. Lze pochybovat i o východisku, že oběti prostě padnou mrtvé ke zdroji ohně, jak předpokládá výše uvedená hypotéza. Pitvy mnoha obětí prokázaly, že zemřely zadušením po vdechnutí kouřových zplodin. Tito lidé byli naživu, když začali hořet, což nám vnuká otázku, proč nedokázali oheň uhasit? "Vysvětlení" skeptiků se každopádně dá použít jenom v případech, kdy byli lidé nalezeni zpopelnění v uzavřené místnosti.

Co říkají odborníci na kremaci

Odborníci na kremaci se nad vysvětlením samovznícení osob, předloženým v pořadu Q. E. D., jen usmívají. Paní Valerie Bennettová je místní vládní úřednice a kvalifikovaná správkyně krematoria v Boltonu v hrabství Lancashire. Peter Hough jí a jejímu personálu ukázal několik fotografií obětí samovznícení. Byli těmi obrázky šokováni. Ne emocionálně, nýbrž profesionálně. Nemohli uvěřit, že došlo k naprostému zničení a že nezůstaly žádné pozůstatky kostí. Když si paní Bennettová prohlížela fotografie, zavrtěla hlavou. "My spalujeme těla při teplotách od 600 do 950 °C po dobu průměrně jedné a půl hodiny a vždycky zůstanou kosti, ne jenom popel."

Ale co kdyby proces kremace pokračoval několik hodin; změnilo by to kosti na prach?

"Docílilo by se tím jenom dalšího vyžíhání a zčernání kostí. Stále by vám ale zbyly kosti, ne prach. Velké kosti, jako je pánev nebo stehenní kost, zůstanou stále rozeznatelné."

K přeměně kostí v prach se používá závěrečný proces. Nespálené zbytky se vloží do drtiče, kde je roztluče na prach osm těžkých železných koulí.

Co si paní Bennettová myslí o hypotéze vyčerpání kyslíku, která má vysvětlit, že ostatní předměty v pokoji nehořely? Tvrdí se, že tělo za těchto okolností bude pomalu zpopelněno. Ovšem proces kremace se odehrává za přesně opačných podmínek. Do kremační pece se při spalování pomocí ventilátorů pod tlakem neustále vhání velké množství čerstvého vzduchu. Jaký by byl výsledek, kdyby se dovnitř vzduch nevháněl?

"Tělo by se mohlo spálit jen stěží," odpověděla. "Nedokážu si prostě představit, jak by lidské tělo vyvinulo dost tepla na to, aby změnilo pokoj v kremační pec."

Hlavní spalovač Peter Thornley dodal: "Kdybychom odpojili přívod kyslíku, tělo by jenom zčernalo, ale dál by nehořelo."

Paní Bennettová uzavřela: "Nechápu, jak by oheň v obyčejném pokoji mohl způsobit to, co nedokážeme ani my při vysokém žáru a za řízených podmínek. Měli jsme případy, kdy člověk spadl do ohně a zemřel. Hořely mu šaty, ale nikdo nikdy nebyl spálený úplně. Vždycky zůstala kostra a maso."

Peter ještě dodal: "Dokonce i při kremaci je neuvěřitelně těžké zničit lebku, avšak v mnoha těchto případech (samovznícení osob) je i lebka pryč."

Klasický případ paní Reeserové

 A co klasický americký případ Mary Reeserové? Paní Reeserová byla v pondělí 2. července 1951 nalezena téměř úplně zpopelněná, včetně kostí a křesla, ve kterém seděla. Na zbytek jejího bytu se oheň nerozšířil, přestože podle telegrafního poslíčka měla otevřená okna. Pátrání autorů této knihy, které zahrnovalo prostudování výpovědí svědků před agenty FBI, zasadilo ránu předpokladům skeptiků, že by smrt Mary Reeserové mohl způsobit knotový efekt, neboť jejich teorie předpokládá mnoho hodin pomalého doutnání. Skeptikové, jako například američtí badatelé Joe Nickell a John Fischer, často tvrdí, že paní Reeserová usnula v křesle, když kouřila cigaretu, takže knotový efekt mohl působit dvanáct hodin. Pečlivé zkoumání policejních záznamů ukazuje, že paní Reeserová ve skutečnosti odpočívala v posteli a časně ráno vstala, snad aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Nejpozději ve 4.20 hod. se posadila do křesla, kde ji zachvátil žár - v tu dobu oheň zastavil její elektrické hodinky, jenom několik hodin předtím, než byl nalezen její popel.

 Samovznícení osob pod širým nebem

 Je zaznamenáno i mnoho případů, kdy lidé vzplanuli venku. Dr. George Egely z Institutu fyziky v Budapešti uvádí tragický případ, který se odehrál 25. května 1989. Jistý inženýr cestoval autem se svou ženou. Poblíž vesnice Kerecseud zastavil a zamířil ke křoví, aby vykonal malou potřebu. Náhle se jeho ženě naskytl děsivý pohled. Jejího sedmadvacetiletého manžela obklopila modrá aura, muž rozhodil ruce a zhroutil se na zem.

Když zděšená žena ke svému mrtvému muži přiběhla, zastavil na místě autobus, který vezl lékaře ze schůze. Jedna z hýždí oběti byla obnažena výbojem energie, který v ní propálil díru. Pitva později odhalila, že břišní orgány byly zuhelnatělé.

Operátor počítače Paul Castle měl větší štěstí. Stal se jednou z těch několika obětí samovznícení, které svůj zážitek přežily, aby o něm mohly vyprávět. Castle šel domů po londýnské Stepney Green - shodou okolností také 25. května -, když tu oheň zachvátil horní část jeho těla.

Popsal to, jako by náhle vzplála velká plynová tryska či jako by ho někdo polil benzinem a zapálil. Bolestí, kterou vyvolávaly plameny, se dal do panického běhu, pak padl na zem a svinul se do klubka. Plameny uhasly tak náhle, jak se objevily. Paul se dopotácel do blízké nemocnice, kde zůstal přes noc, aby mu ošetřili popáleniny. Ty byly charakterizovány jako rozsáhlé, ale povrchové. Paul Castle měl ohromné štěstí.

Hořlavé teorie

 Peter Hough a Jenny Randlesová ve své knize "Spontaneous Human Combustion" (Samovznícení osob) uvádějí případy, které se přihodily pod širým nebem, a zaznamenávají rozhovory s lidmi, kteří samovznícení přežili. Tito lidé vědí, že v jejich blízkosti se nenacházel žádný zdroj ohně. Jaká tedy jsou možná vysvětlení? Pohybují se od málo pochopených oblastí fyziky až po esoterismus. Kulový blesk je jevem, který vědci uznali až před nějakými pětadvaceti lety a ještě dnes má mnoho fyziků potíže zvyknout si na něj. To proto, že nemá jednoznačnou povahu. Tyto pohyblivé koule elektricky nabitého plazmatu se někdy chovají, jako by byly ovládány inteligencí. Mají průměr od několika palců do několika stop a ke svému objevení nepotřebují bouřku. Tento vzácný úkaz byl pozorován venku, v budovách a dokonce i uvnitř trupů letadel. Na jedné straně se vyskytují případy, kdy tento úkaz neprodukuje žádné teplo, na druhé straně známe případy, kdy se voda a sklo vypařily a kov byl zdeformován.  Je možné, že se kulový blesk utvoří v lidském těle a náhlé uvolnění celé jeho energie způsobí i rychlé zpopelnění?

 Jiná teorie mluví o jaderné reakci v lidském těle. Americký badatel Larry Arnold předpokládá subatomovou částici, kterou nazývá "pyrotron". Ještě zajímavější je spor okolo "studené jaderné fúze".

Dr. Martin Fleischmann a profesor B. Stanley Pons v březnu 1989 veřejně oznámili, že objevili termální efekt způsobený jadernou fúzí za pokojové teploty ve vodě (přesněji řečeno v těžké vodě, neboť má jít o syntézu jader helia z jader deuteria neboli těžkého vodíku, vázaných na palladiové elektrodě při elektrolýze za poměrně vysokých napětí; viz např. časopis Vesmír, č. 5 a 6, 1989 - pozn. překl.). Tato zpráva vyvolala samozřejmě velké vzrušení. Zde se nabízela levná a bezpečná metoda výroby jaderné energie. Když se však dalším vědcům nepodařilo experimenty zopakovat, proces ztratil na důvěryhodnosti a dnes jsou postoje fyziků vůči studené jaderné fúzi velmi protichůdné, třebaže například většina japonských vědců přijímá studenou jadernou fúzi jako fakt. Fleischmann a Pons pokračují ve výzkumu v laboratořích patřících společnosti Toyota Motors.

Jestliže se prokáže, že studená jaderná fúze je možná, co by to znamenalo pro samovznícení osob? Jeden fyzik, který nechce být jmenován, se dohaduje, že nejspíše by se jaderné fúze uvnitř těla účastnil draslík. Tento prvek se koncentruje v mozku, v páteři a v kosterním svalstvu. Takový proces by vedl k vysokým teplotám, možná až k bílému žáru, a trval by několik sekund, nejdéle minutu. Menší množství draslíku v dlaních a chodidlech by je zanechalo nejméně dotčené a rychlost hoření by způsobila, že by se oheň sotva dotkl okolních materiálů. "Spouštěcí mechanismus" by mohl být nalezen v silných elektrických a magnetických polích.

John Heymer, někdejší příslušník policejní výjezdové skupiny z Gwentu ve Walesu, se setkal se samovznícením člověka jednoho chladného zimního odpoledne v roce 1980 a od té doby se tímto tématem zabývá hlouběji. Předpokládá, že na vině je elektrolýza vody v těle. Elektrický náboj může její molekuly rozložit na plyny - na vodík a kyslík. Statická elektřina pak může způsobit jiskru, která zažehne oheň.

Mezi "nadpřirozenějšími" vysvětleními bylo zmíněno spojení samovolného vznícení s propuknutím aktivity poltergeistu. Také se často upozorňuje na depresivní stavy některých obětí. Objevují se domněnky, že "přání zemřít" u potenciálních sebevrahů způsobuje jejich vzplanutí jako krajní projev "nadřazenosti vědomí nad hmotou". Víme už, že negativní stav mysli nám může způsobit fyzické onemocnění; nemohl by také zapříčinit celkové sebezničení? Lidé praktikující jógu kundalini se zmiňují o pocitu strašlivého žáru, který zažívají v extázi.

Existuje ještě více teorií, některé založené na chemických reakcích v těle, které autoři podrobně vysvětlují ve své knize Spontaneous Human Combustion (Samovznícení osob). Tělo obsahuje mnoho prchavých sloučenin včetně metanu. Ať už v samovznícení věříte nebo ne, je nepochybné, že tento problém obsahuje mnoho zásadních otázek, které dosud volají po odpovědi. Toto téma potřebuje seriózní výzkum. Také Tony McMunn s tím vyslovuje souhlas:

„Je to jev, který není nikdo schopen vysvětlit. Jediný způsob, jak se nějakého vysvětlení dobrat, je být přítomen, když k tomu dojde. Nejblíže jsem k tomu byl, když jsem stál před zpopelněnými zbytky člověka. Nedokážu vám odpovědět, proč většina obětí ohně je ohořelá jen na povrchu a proč jen malý počet je téměř úplně zpopelněn. Lidé mohou říkat, že je to působeno pomalým doutnavým ohněm, ale pravda je, že to nikdo doopravdy neví. V těchto případech je něco mimořádného a nevysvětleného."

 Soubor faktů o samovznícení

Kapitola z knihy: Randlessová, J. – Hough, P.: Encyklopedie nevysvětleného. Mustang, Plzeň, 1996