Jen tak si shořet?

Představa, že bychom mohli třeba v příštím okamžiku vzplanout neuhasitelným plamenem a shořet na prach, nám připadá neuvěřitelná. Lidské tělo obsahuje 70 procent vody a za normálních okolností je prostě nehořlavé. Přesto k tomu z nepochopitelných příčin někdy dochází. Stává se to vzácně, ale když k takovému případu dojde, není pochyb, že máme co do činění s velmi bizarním a neobvyklým jevem. Výzkumníci jej nazvali "Spontánním uhořením osob" (Spontaneous Human Combustion) a označují zkratkou SHC.

Jde o jev poměrně vzácný, takže celá řada odborníků o něm buď neví, nebo jej považuje za vymyšlený fenomén, známý pouze z vyprávění. Ti, kteří se s ním setkali, však jen velmi těžko hledají jeho přijatelné vysvětlení. Obvykle u těchto případů nejsou svědkové a oběť je téměř vždy usmrcena.

Podezření na fenomén SHC vzniká nejčastěji až po nalezení pozůstatků upálené osoby. Tělo oběti bývá prakticky úplně zničeno a spáleno ohromným žárem, včetně velkých kostí. Devastující oheň je zpravidla soustředěn na břišní krajinu oběti, přičemž nejbližší okolí oběti - a někdy i končetiny - zůstávají netknuty. Právě tato okolnost zpravidla upoutá pozornost, neboť jí prakticky nelze nijak vysvětlit. Zatímco většina těla oběti je přeměněna nepochopitelným žárem na popel, hořlavé předměty, které se nacházely bezprostřední blízkosti oběti, jsou ohněm netknuté.

Jedním z prvních lidí, kteří se tímto fenoménem zabývali, byl spisovatel Charles Dickens, který jej popsal ve svém románu Ponurý dům. Právě za epizodu v níž popisoval tento fenomén byl kritizován a obviněn z fantazírování. Jenže Dickens původně pracoval jako soudní zapisovatel a ve své praxi s tímto jevem setkal. Vyprovokovalo jej to k pátrání, při němž nalezl třicet dalších případů, nesoucích znaky SHC. Podařilo se mu také shromáždit společné znaky tohoto fenoménu, jako jsou např. olejnaté usazeniny v místnosti kde k uhoření došlo, časté zachování končetin či několika svědky popsaný namodralý plamen.

K jednomu z nejznámějších případů SHC, který vzbudil pozornost sdělovacích prostředků, bylo úmrtí 67 leté Mary Reeserové v St.Petersburgu na Floridě, k němuž došlo 1. července roku 1951. Z jejího těla nezbylo prakticky nic, jen lebka a noha s nepoškozeným hedvábným pantoflem. Vše ostatní byla jen hromádka popela uprostřed zčernalého kruhu o průměru asi 120 cm. Hospodyně, která nesla paní Reeserové telegram, nemohla ani otevřít dveře pokoje, neboť klika byla příliš horká. Lebka zemřelé se podivně scvrkla, přestože se podle vyšetřovatelů lebky uhořelých osob spíše roztahují nebo se rozletí na kousky. Tento případ byl po důkladném zkoumání nakonec uložen ad acta s poznámkou státního návladního "smrtelná nehoda způsobená ohněm neznámého původu".

Od té doby se sporadicky vyskytují zprávy o dalších případech s charakteristikami SHC. bylo podniknuto několik pokusů o vysvětlení (včetně i u nás nedávno promítaného dílu seriálu televize BBC), avšak konečné vysvětlení zatím neposkytl nikdo.

Tato záhada, která se vyskytuje velmi zřídkavě, unikala pozornosti domácích badatelů v Čechách. Nikde se také (až na několik zmínek v denním tisku) neobjevila informace, že by k něčemu podobného mohlo dojít i v Čechách. Možná, že k případům SHC docházelo v minulosti i u nás, ale unikly pozornosti. Vyšetřovatelé těchto smutných případů možná nechtěli budit přílišnou pozornost, možná nechtěli riskovat případy s otevřeným koncem. Fenomén SHC byl u nás znám jen z tzv. "záhadologické" literatury, např. jako jedna ze záhad A.C.Clarka.
Tak tomu bylo až do roku 2001. Najednou se ukázalo, že případy s charakteristikami SHC se nevyhýbají ani České republice. Projektu Záře se naskytla unikátní možnost prozkoumat okolnosti jednoho poměrně "čerstvého" případu s jasnými charakteristikami SHC. Jak k tomu vlastně došlo?

Na počátku minulého roku se na členy projektu Záře obrátil pracovník gen. ředitelství hasičských sborů a přinesl několik fotografií s dokumentací zvláštního případu. Podivný případ vzbudil jeho pozornost, neboť si všiml, že svojí charakteristikou dost přesně odpovídá fenoménu SHC, který znal z literatury. Naštěstí tento dobrodinec znal nejenom samotný fenomén, ale i samotné záhadology, na něž se obrátil. Tím jsme dostali do rukou materiál nad kterým se nám zatajil dech - opravdu je to jasný případ SHC!

Smutný příběh se stal 14. listopadu roku 2000 v jedné osadě poblíž Tábora. Obětí se stala 82 letá paní. Je jasné, že zejména v tomto případě jsme povinní nezveřejňovat osobní data zúčastněných osob, nazvěme ji třeba paní Blažena. Stará paní byla již špatně pohyblivá a v inkriminované době měla ruku v sádře. V domku žila sama, byl to jediný domek v obci, který byl stále obýván, z ostatních jsou již rekreační chalupy. V obci tedy nebyl nikdo, kdo by mohl potvrdit, zda se nedělo něco navenek podezřelého. K paní Blaženě občas chodila jedna z jejích dcer a tak se stalo, že 14. listopadu odpoledne nalezla dcera její ohořelé tělo v domku. Ostatky byly ještě velmi horké a když je hodinu po nálezu odklízeli hasiči, prkna v podlaze znovu začala doutnat a bylo třeba je dohasit. Žár v oblasti břicha mrtvoly byl tak veliký, že podlaha byla propálená skrz až k základům.

V místnosti, kde k neštěstí došlo, však žádný požár nezuřil. Došlo jen ke shoření několika polínek připravených k zátopu, mírnému ohoření ubrusu a židle a začernání stěn černými sazemi. Hořelo prakticky jen tělo postižené. To jediné v celé místnosti bylo zdevastováno požárem téměř úplně. Tedy alespoň pokud se jedná o střed těla. Zdálo se, jakoby žár z jakýchsi důvodů působil v přesně ohraničené oblasti se středem v břišní krajině, přičemž jednu nohu nezasáhl vůbec, ačkoliv ležela několik decimetrů od ohniska. Netknutá zůstala dokonce i ponožka na noze oběti.

Celé se to zdálo natolik neuvěřitelné, že když členové projektu Záře dostali dokumentaci do rukou, uvažovali zpočátku o možnosti kriminálního pozadí smrti paní Blaženy. Nepokoušel se někdo třeba zakrýt stopy vraždy tím, že ostatky spálil na jiném místě a pak je přenesl do domku, kde fingoval požár? Pátrání dostalo mírně dobrodružný nádech. Vyjádření místních policistů bylo totiž na tolik podivuhodnou událost podivně stručné. Paní prostě uhořela. Tečka. Hotovo.

Obrátili jsme se na kompetentní místa. Navštívili jsme velitele pražských hasičů, k případu se vyjádřilo i několik hasičů z praxe. Nikdo z nich se dosud s něčím takovým nesetkal. Všichni nám potvrdili, že k takové devastaci (zpopelnění) těla včetně velkých kostí je třeba poměrně dlouhodobého působení velmi vysokých teplot, určitě přes tisíc stupňů Celsia. Podle pracovníků krematoria je třeba dosáhnout teploty 1200°C po dobu několika hodin a přesto se musí velké kosti ještě drtit.

Dobrá, nějakým způsobem se tělo nacházelo v ohnisku velmi vysoké teploty. Ale proč zůstala netknutá končetina? Proč je okolní nábytek a podlaha tímto žárem zasažen zcela zanedbatelně? Pokud by v místnosti působila taková teplota, musel by domek vyhořet zcela do základů...

Mezitím jsme vyloučili podezření z kriminálního činu. Hovořili jsme s lékařem, který postiženou ohledával. Ne, žádné stopy ropných látek, toxikologická zkouška negativní. Dozvěděli jsme se pozoruhodný moment - postižená během požáru ještě dýchala neboť uvnitř zbytků plic byly nalezeny vdechlé saze. Tělo tedy nebylo spáleno dodatečně, čímž padla i hypotéza vraždy.

Případ uhořelé paní na Táborsku byl pro badatele projektu Záře přelomový. Nebyl sice ani nijak výjimečný a nebyl to evidentně ani první případ SHC " (Spontaneous Human Combustion) v Čechách. Byl však prvním, ke kterému badatelé dostali věrohodné podklady. Dosud jsme o podobných případech pouze četli v literatuře. Když jsme v r. 1992 zakládali projekt Záře, jednou z hlavních motivací získání kvalitních ověřitelných informací o UFO, abychom nebyli odkázáni jen na nastávající příval různě kvalitních informací ze zahraničí.

Nyní jsme tedy měli všechny dosažitelné podklady pohromadě. Věděli jsme, že k neštěstí na Táborsku došlo v době, kdy 82 letá paní byla zcela sama v domku a zřejmě i v osadě (ostatní domky v osadě dnes slouží jen jako letní chalupy). K požáru jejího těla muselo dojít ještě za jejího života. Oheň se pravděpodobně zažehl od otevřených dvířek kamen na tuhá paliva. Věděli jsme, že požár zničil téměř celé tělo oběti prakticky na prach, zatímco část dolní končetiny i blízké okolí zůstalo žárem zcela netknuto. Jak toto vysvětlit, existují vůbec nějaké hypotézy?

Čas od času se sice objeví pokus o vysvětlení, obvykle s humbukem, že "toto je konečné vyřešení záhady", ale zatím každé vysvětlení postihuje jen část tohoto fenoménu. Jak tedy může dojít k tak neuvěřitelné události, že lidské tělo, které obsahuje 70 procent vody, náhle vzplane podivným ohněm, který jej zčásti promění na hromádku popela? Proč tento podivný a děsivý fenomén téměř vždy ponechává části končetin netknuté? K hoření těla oběti zřejmě dochází při působení velmi vysokých teplot. Jak to, že se tyto teploty neprojevily také zdevastováním okolí, případně zažehnutím požáru většího rozsahu?

Zatímco v 17. století byl obvykle tento fenomén vysvětlován nemírným pitím alkoholu, který pak živil smrtelné plameny, dnes víme, že to je nesmysl. V těle i těch největších pijáků se totiž nachází jen několik málo promile alkoholu. Přesto byl v minulých století učiněn jeden zajímavý postřeh: fenomén postihuje zejména starší a osamělé lidi. Proč?

První racionální pokus o vysvětlení fenoménu SHC učinil dr. Dougal Drysdale z Edinburgské university. K hoření lidského těla dochází podle něj v důsledku tzv. knotového efektu. Přirovnal lidské tělo ke svíčce, kdy knot nahrazuje oblečení oběti a hořlavý vosk nahrazuje tuk v těle. Pokud by vše mohlo probíhat dostatečně dlouhou dobu (až desítky hodin), mohlo by dojít k tomu, že se lidské tělo upeče v peci kterou samo tvoří. V dubnu 1989 promítla televize BBC dokument, v němž byl proveden experiment na podporu této teorie. Dokument byl nedávno odvysílán i v České televizi. Knotový efekt, i když se k němu kloní část "skeptických" vědců, nedokáže vysvětlit všechny aspekty fenoménu SHC. Některé popsané případy mu nepopřávají dostatek času potřebného k pomalému doutnání až zuhelnatění oběti. Stopy po požáru obvykle ukazují na působení mnohem větších teplot, než jaké by bylo možné dosáhnout knotovým efektem.

Další hypotéza sází na vysoce hořlavé plyny, které by mohlo lidské tělo za určitých okolností vyrábět. V červnu 1993 ohlásili Dieter Glindemann a Gunter Gassmann z Heligolandského biologického institutu, že objevili v trávicím traktu některých zvířat fosfin. Fosfin je samozápalný a vysoce hořlavý plyn, jemuž se někdy připisují "bludičky", ona bájná světélka v bažinách. Zajímavé vysvětlení ovšem opět nepostihuje podivné lokální působení velmi vysokých teplot.

Jiný způsob vzniku hořlavých látek v lidském těle nabízí statická elektřina, která by za určitých podmínek mohla v těle ionizací vytvářet vysoce hořlavé látky.

Dalšími kandidáty na původce nevysvětlitelného hoření osob jsou další málo prozkoumané jevy, jak je např. kulový blesk či jiné netypické druhy elektrických výbojů. Spekuluje se též o nedávno diskutované možnosti tzv. "studené jaderné fúze", tedy termonukleární reakce v malém rozsahu a za relativně "nízkých" teplot.

Zajímavý postřeh učinili někteří badatelé, když výskyt známých případů SHC srovnali s pravidelným kolísáním sluneční činnosti v jedenáctiletém cyklu. Za postřeh to stojí, neboť i náš "táborský" případ se odehrál v době slunečního maxima. Vysvětlení to však není.
Zdá se tedy, že fenomén SHC existuje a je o něm i dostatek podkladů. Chybí však poctivé vědecké vysvětlení - a to musí učinit vědci, odborníci příslušných oborů - chemici, specialisté v oboru plazmové fyziky a další. Ozvou se?

Na základě zveřejnění několika článků v tisku se nám ozval první odborník. Je jím ing. V.V. z analytického odboru Hasičského záchranného sboru, kterého případ zaujal. Odborník, který se již desítky let zabývá analýzou požárů, a který je ochoten spolupracovat je pro záhadology pravým požehnáním. Pan inženýr nás překvapil s informací, že podle jeho zkušeností dochází v naší zemi k podobným případům docela často. Dokumentaci k jednomu z takových případů nám dal hned k dispozici.