Záhadologické počátky


Na přelomu padesátých a šedesátých let se svět začíná měnit. Velmoce se pustily do závodu o vesmír; několika vědcům ve Spojených státech a Sovětském svazu se nakonec přece jen podařilo přesvědčit vlády, aby rakety ukořistěné po skončení II. světové války a původně využívaní výhradně k vojenským účelům, dali částečně i do služeb vědy. Arthur C. Clarke optimisticky a trochu naivně napsal, že lidé konečně objevili něco stejně vzrušujícího, jako je válka. Věda začala ve větší míře pronikat do domovů obyčejných lidí v podobě nejrůznějších elektrospotřebičů, výrobků z plastických hmot a pracích prostředků. A letenek – i obyčejní lidé začínají více cestovat, poznávat svět. Rozvoj cestovních agentur a kanceláří podnítil touhu lidí po novém. A v tisku se – vedle afér politiků, kteří někdy tou dobou nahradili po celé Evropě válečné hrdiny a ihned začali svým voličům předvádět, o čem je politika doopravdy – objevují první zprávy o létajících talířích. Částěčně i proto, aby zakryly ty aféry.

I v naší republice začínají mít občané pomalu plné zuby budování socialistické vlasti, ostatně velice rychle se měnící v úřednického molocha bez milosti drtící ty, kteří jí věnovali všechny svoje síly. Přestávají věřit ve světlý komunistický zítřek a raději by alespoň trochu žili teď hned. Chtějí tu slibovanou legraci po práci. Touží po něčem novém, zajímavém úžasném. Po tom, aby byl jejich život pestřejší – aby svět ve kterém žijí byl pestřejší, plný tajemství a záhad.

A Ludvík Souček, od roku 1964 už nikoliv stomatolog v ÚVN, ale zaměstnanec ministerstva národní obrany, si nachází nového koníčka.

Po vzoru Charlese Forta (jemuž později vytýkal jeho nesystematičnost) začíná sbírat různé kuriozní události a záhady. A začíná o nich psát. Nejprve jen krátké článečky – nejstarší, který jsem na toto téma objevil, vyšel v lednu 1964 ve Svobodném slovu; jmenoval se Kosmická fantazie a něco z něj později včlenil do přednášky nad šálkem kávy u docenta Holuba v Cestě slepých ptáků. Pak ale dojde k několika věcem, které ve svém souhrnu úplně změní Součkovu tvorbu. Tou první je kniha Pepíkův den zázraků, kterou napsal a doplnil fotografiemi ilustrujícími příběh. Kniha zcela zapadla a vydána vlastně nebyla dodnes, ale nápad byl na světě. Pak Součka požádalo Státní nakladatelství dětské knihy, aby napsal doslov pro připravované vydání Cesty do středu země Julese Verna (vyšla v roce 1965). Ludvík Souček se práce ujal a svědomitě prostudoval vše, co se mu dostalo do ruky o Islandu a jeho obyvatelích. Výsledkem byl nejen nadstandardně obsažný a informativní doslov, ale i snad nejznámější Součkova kniha, Cesta slepých ptáků. Autor ji napsal (přesněji řečeno nadiktoval) za jediný týden, vybavil ji fotografiemi svého přítele Vratislava Tachezyho a ze svého archívu, ilustracemi jiného svého přítele, Kamila Lhotáka, a vyslal ji mezi lidi, kteří ji přivítali s nadšením a vírou, jakou jsou zpravidla obdařena jen nevinná dítka. Historky o předsedech obcí, trvajících na tom, aby s sebou Souček na besedu přivedl i doktora Kameníka a paní Alenu, se staly příslovečné – na ministerstvo zahraničí prý přišel dopis z islandské ambasády, v němž příslušný vyslanec upozorňoval, že žádnému Jiřímu Kameníkovi nebylo islandské vízum uděleno…

Souček samozřejmě nebyl jediný, kdo svou novou fascinaci záhadami ventiloval literárně. V čerstvě přejmenovaném časopise Letectví a kosmonautika se kromě prvních článků o dobývání vesmíru začal objevovat i seriál dr. Josefa Götze a Václava Tikovského o létajících talířích (později do něj přispíval i Součkův bývalý spolužák ing. V. Patrovský), v Zápisníku vycházela na pokračování kniha Josefa Fleissiga Záhada našeho století (knižně 1969) se stejnou tématikou, zprávy o spatření UFO začínaly plnit stránky novin a časopisů. A ve světě za železnou oponou začínají vycházet knihy Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse, Ivana T. Sandersona, Roberta Charrouxe a zejména Ericha von Dänikena.

Ti všichni ovlivnili Součkovu tvorbu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nadchli ho stejně, jako předtím průkopníci fotografie nebo vzduchoplavby. Předtím ale ještě stačil napsat romány Ďáblův prsten o komunardovi uneseném ufony a Krotitelé ďáblů (inspirovaný podle autorova vyjádření nikoliv osobní zkušenosti, ale četbou knihy ruského paleontologa a spisovatele SF I. A. Jefremova Cesta větrů) ve kterém se vypořádal s existencí olgoje-chorchoje a stvořil zabijácké mravence, předznamenav tak vlnu béčkových filmových hororů, která se později zvedla v USA a straší nás dodnes.

V roce 1967 vyšly Velké otazníky – svým zaměřením více méně dětská encyklopedie, ve které se vedle nejnovějších informacích o vesmíru a přírodě kolem nás objevovaly i kapitoly záhadologické, kryptozoologické či UFOlogické. Ludvík Souček tuto knihu později nazval jedním z přípravných děl pro svá Tušení.

Koncem šedesátých let se přestává věnovat fotografii úplně („napsal jsem toho o ní tolik, že už mě to nebaví,“ svěřil se prý svému nástupci na tomto poli, Ondřeji Neffovi) a plně se soustřeďuje na svou novou lásku, záhady. Zachází s nimi jako pravý sběratel: shromažďuje je, třídí, opečovává, ale neřeší. Dokonce ani ty, které má tak říkaje pod nosem (jako například několikrát zmiňované ‚lidské stopy ve vápenci‘ mezi obcemi Konské a Nolčovo v martinském okrese). Nebyl ten typ. K smrti rád ale vytvářel hypotézy a teorie – a ty publikoval v belletristické formě jako povídky a romány. Tak se zrodili Bratři černé planety, dvě sbírky povídek (ta první byla zabavena hned po vydání, zatímco druhá musela vyjít bez jedné povídky – a co čert nechtěl, zrovna té titulní) a zejména invalidní detektiv Martin Anděl řešící případy zmizelého suchoplavce (patrně pod vlivem inspirace Hitchcockovým filmem Zmizelá žena, který byl pro změnu inspirován románem Ethel Limy Whiteové Kolo se točí), čerta č. 4, jantarové komnaty a baskervilského psa. „Já si nikdy nedovedu odmyslet od sebe takové dvě větve své literární práce – jednu literatury faktu, která se zabývá skutečností, a druhou, již představují vědeckofantastické romány a povídky,“ řekl Václavu Tikovskému v rozhovoru pro Tvorbu v roce 1978. Toto řešení bylo docela logické: v té době si dost dobře nemohl dovolit napsat knihu v Dänikenově stylu – jednak si uvědomoval, že není schopen nabídnout žádný vlastní přínos (na vlastní výzkum neměl prostředky ani potřebnou svobodu pohybu), a jednak se to neslučovalo s vědeckým přístupem k problému, který uplatňoval ve svých předchozích knihách a který byl zřejmě i požadavkem doby (viz ‚vědecký komunismus‘ a úloha pracující inteligence při jeho budování). Nechal se tedy vést slovy jiného svého vzoru, Louise Pauwelse: Jako Fred Hoyle a jako mnoho jiných anglických, amerických a ruských vědců, Eric Temple Bell píše eseje nebo fantastické romány (pod pseudonymem John Taine). Čtenář, který by v tom viděl jen rozptýlení velkých duchů, by byl naivní. Je to jediný způsob, jak uvést do oběhu určité pravdy, které nepřipouští oficiální filosofie. Jako v každém předrevolučním období se myšlenky budoucnosti uveřejňují pod pláštíkem. Pláštíkem z roku 1960 je přebal označující dílo za ,science fiction‘. Souček to dělal také tak a vysloužil si zcela neprávem pověst mystifikátora. Ne že by mu to vadilo – když už ji jednou měl, akceptoval ji a nesl ji hrdě jako svou korouhev.

A propo balóny: ty a počátky létání vůbec byly další velkou Součkovou láskou, snad po vzoru francouzského vzduchoplavce a fotografa Nadara, kterého zvěčnil v povídce Ďáblův prsten. Balóny vystupují i v Případu ztraceného suchoplavce a samozřejmě v jeho knize Nebe plné balónů. Měl podle všeho v úmyslu napsat o nich rozsáhlejší dílo, ale když zjistil, že se tomu tématu věnuje Karel Vrchovecký a jeho kniha Lehčí než vzduch se nachází ve značně pokročilém stavu, spokojil se s rolí odborného poradce, za což si vysloužil autorovo poděkování „snad našemu největšímu znalci světové vzduchoplavby“ v závěru řečeného díla.

Ing. Miroslav Kocián