Tušení ...

Tušení stínu

Samotné Tušení stínu vyšlo v roce 1974. Ludvík Souček považoval tuto knihu za závažnější, než všechny předchozí – pracoval na ní také mnohem déle, než u něj bylo zvykem. Bohužel, u jejího zrodu stály špatné sudičky, z nichž zejména Erich von Däniken se ukázala jako prachmizerný kmotr. Souček se s jeho dílem seznámil na konci šedesátých let (později přeložil jeho Vzpomínky na budoucnost) a od té doby byla podoba jeho příští knihy v postatě daná. Soukromě se domnívám, že se mu stalo to, co se stává mnohým překladatelům pracujícím spíše empaticky, než přísně profesionálně: do jisté míry se s překládaným autorem ztotožnil. Nepomohlo ani, že Souček tou dobou už přinejmenším tušil, že v Dänikenových hypotézách není všechno takové, jaké se zdá. V doslovu ke svému překladu napsal: „Připravuji již delší dobu materiál k obsáhlé publikaci (celá řada von Dänikenových a mých pramenů se ostatně kryje), dokazující, že dávná přítomnost cizích inteligencí z kosmu na naší planetě je jen jedním z možných vysvětlení, a že existuje ještě několik přinejmenším stejně pravděpodobných (nebo pravděpodobnějších) variant.“ A o pět let později, když Tušení stínu vyšlo, mohl se čtenář hned v první kapitole dočíst, že: …Osobnosti, nad únosnou mez vzrušené kosmickými perspektivami a snad i kosmickou minulostí lidstva, brání serioznímu přezkoumání a revizi názorů… Tuto vinu nevyváží občasný přínos zajímavých a podnětných myšlenek. Nejznámější z nich je Erich von Däniken. Jeho knihy se staly světovými bestsellery. Mísí se v nich překvapující a důvtipné postřehy (spojující např. ostře sledovaný kalendář starých Mayů s jejich exodem, dosud ne zcela uspokojivě vysvětleným, ze Staré do Nové říše), biologické naivnosti (oplodňování neandertálských či cromagnonských krasavic nepozemskými playboyi) a vyslovenými nepravdami, např. o objektech, které tvůrci známého filmu Vzpomínky na budoucnost ve stopách páně Dänikenových marně, ač usilovně hledali.

Jenže i přes tato prohlášení kniha stejně nakonec vyzněla značně dänikenovsky. V jejím závěru ostatně sám autor uvádí, že: …Inteligentní bytosti z jiných planet… navštívily v minulosti, jak se zdá, naši Zemi. Klíč k některým faktorům, které jsme nazvali indiciemi, je třeba hledat ve vzájemné souvislosti těchto návštěv a dávných, většinou ztracených civilizací (kulturních okruhů), vyvíjejících se alespoň zčásti a dočasně pod jejich vlivem.

Nic naplat. Ludvík Souček byl skvělý popularizátor, bohužel se však nevyhnul chybě u popularizátorů tak časté – neověřoval si dostatečně svoje zdroje. Proto pro Tušení stínu stejně jako pro velkou část jeho dalších děl záhadologistického charakteru obecně platí slova onoho rabína, kterého již parafrázovali mnozí: Všechno je jinak. Součkovy zásluhy to však nijak nezmenšuje. Nemůžeme mu je upřít jako nemůžeme upřít Cuvierovi zásluhy o rozvoj paleontologie a srovnávací anatomie jen proto, že popíral evoluci druhů, nebo Tycho de Brahemu jeho význačné místo mezi astronomy proto, že věřil v geocentrický vesmír a přivydělával si sestavováním horoskopů. V bádání je běžné, že je pravda odhalována postupně a ti, kdož přidávají ke konečnému výsledku svou hřivnu současně spáchají i nějaký ten omyl. Nejdůležitější je kráčet po cestách poznání dál a vysoko zvednout pochodeň vědění tak, aby její světlo dopadlo i na ostatní – a o to se myslím Souček poctivě snažil. Jeho následovatelů bylo tak říkajíc nepočítaně.

Druhá dvě Tušení

Rozhodne-li se napsat trilogii prozíravý spisovatel, koncipuje její první knihu tak, aby byla uzavřeným dílem. Nikdy totiž není tak docela jisté, že další pokračování opravdu spatří světlo světa – vydavatel může dodatečně ‚ucuknou‘ třeba proto, že prodeje nesplnily jeho očekávání, nebo může další knihy odmítnout vydat z jiných (např. ideologických) důvodů. Naopak druhý a třetí díl už může spisovatel psát najednou, jako jednu knihu rozdělenou do dvou částí. Což v beletristické praxi obvykle znamená, že druhá kniha trilogie je nejnudnější, protože jen připravuje půdu pro vyvrcholení obsažené v knize třetí.

Ludvík Souček takto postupoval, když psal Cestu slepých ptáků, a obdobnou strategii zvolil i u svých Tušení. Vše nasvědčuje tomu, že psal druhou a třetí knihu současně s tím, že své oblíbené záhady dělil podle toho, zda zdůrazňovaly vztahy mezi indiciemi (pak přišly do Tušení souvislosti) nebo je osvětlovaly (a skončily v Tušení světla). V praxi to ovšem spíše vypadalo tak, že psal především Tušení souvislosti a co se nehodilo (nebo co vypadalo, že by se hodilo vytáhnout až později) nechával pro Tušení světla. Nasvědčuje tomu i fakt, že obě knihy měly vyjít v rozmezí jediného roku, a že když v červnu roku 1976 vyšly ve Tvorbě na pokračování dva Součkovy články – Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům a Mamuti nám stále mají co říct – byly označeny souhrnným názvem Tušení světla, přestože se jednalo se o koncepty kapitol knihy Tušení souvislosti. Zejména první z nich pak doznala před knižním vydáním v roce 1978 značných změn – vlastně tak markantních, že musela být přejmenována na Od zmizelých lodí k jiným vesmírům (dotyčný diplomat z ní totiž skoro úplně vypadl).

Ludvík Souček byl totiž okolnostmi přinucen změnit koncept svých Tušení.

Někdy v polovině sedmdesátých let se totiž začaly objevovat skutečnosti, které zpochybnily řadu Součkových indicií. Tak například Erich von Däniken silně ztratil na hodnověrnosti. Ve své knize Aussaat und Kosmos (1973) a o rok později v časopise Playboy 8/74 byl nucen odvolat některá ze svých tvrzení; další odhaluje jako podvody například Ronald Story v knize The Space Goods Revealed (Podvržená poselství bohů, 1976), ale i mnozí další. Ukazuje se, že i další dva Součkovy vzory – Pauwels a Bergier – si skutečnosti značně přikrášlovali nebo je alespoň interpretovali tak, aby vypadaly senzačněji (viz ‚planparaleloid‘ nalezený v uhlí, ‚geoda‘ z Coso, prostřelená lebka ‚neandrtálce‘ a jiné a jiné). Zhruba v téže době obrací o 180 stupňů další Součkův velký vzor, sovětský vědec J. Šklovskij, dříve zanícený obhájce existence mimozemských civilizací, a vyslovuje názor, že „lidstvo je zřejmě jedinou civilizací ve vesmíru, a pokud ne, pak patrně velice osamocenou. Navíc, spojení s jinou civilizací bude mít smysl jedině tehdy, když budou vyřešeny všechny pozemské problémy, což ovšem nebude dříve, než dojde k vítězství socialismu a komunismu na celém světě. Šokovaní západní vědci nevěřili vlastním uším k jaké proměně u tohoto vědce došlo.“ (Souček: povídka Úměrná dávka fantazie, Věda a život 2/1978). Objevují se výsledky oficiálních výzkumů fenoménu UFO a nejsou příliš povzbudivé.

Je vcelku jedno, zda Ludvík Souček chtěl jen vyjít vstříc měnícímu se veřejnému mínění, nebo zda skutečně začal být skeptičtější, pokud jde o pravděpodobnost zásahu mimozemšťanů do lidských dějin, faktem je, že začal ve velkém vyškrtávat indicie, na nichž svá tušení zakládal. Tak zmizela například ‚geoda‘ z Coso – v Tušení souvislosti po ní zůstala jen fotografie v obrazové příloze. Zmizel (vlastně už podruhé) i diplomat Benjamin Barthurst – tentokrát ze Součkovy připravované knihy – a spolu s ním i farmář David Lang a malý Olivier Thomas; zůstala po nich jen nicneříkající zmínka, jejich příběhy už se pro podporu teorie o mimozemšťanech unášející našince nehodily.

Žádná tragedie to však nebyla; Souček totiž tuto teorii okamžitě a docela nenásilně nahradil jinou, pravděpodobnější. Stále zastává (a propaguje) názor, že lidské dějiny nemusely být nutně takové, jak je známe ze školních učebnic, a že některé mezníky je třeba posunout hlouběji do minulosti, jenomže vliv mimozemšťanů nahradil vliv neznámých civilizací, dnes ztracených v hlubinách historie nebo možná dokonce prehistorie.

Což je názor, pod který se ochotně podepíše mnohý odborník.

Tušení souvislosti vyšlo v roce 1978. Jeho první kapitola byla jakýmsi shrnutím Tušení stínu, ale mnohem důmyslnějším a erudovanějším, oproštěným od většiny chyb a senzací. Souček v ní nastiňuje zajímavá řešení, dokonce dochází k teorii zmrazené evoluce, která byla oficiálně představena až po roce 2000. (Slovem oficiálně myslím široké veřejnosti – a právě pro tu Souček psal.) Bohužel, vzhledem k nízké erudici mu chybí argumenty a tak do knihy zařazuje i některé, které jsou poněkud pochybné.

Nicméně poslání knihy je jasné. Ludvík Souček píše: …O těchto civilizacích (tedy schopných – například – objevit a předávat dar virgule) jsem se již dost rozsáhle zmínil v Tušení stínu a vrátím se k nim, dovolí-li to autorovi neúprosný čas, v Tušení světla. A pokračuje: V Tušení souvislosti chceme několika dalšími kapitolami argumentovat jaksi v doplňkovém směru: existovaly-li dnes v nepaměti zasuté civilizace, musely existovat i katastrofy, kataklyzmata… která je zničila. Potom následují kapitoly o mamutech, vltavínech, meteoritech a hrozbě magnetického pole. Souček se s jistou hořkostí zmiňuje i o Šklovského náhlé proměně od zastánce mimozemských civilizací v odpůrce a píše: Podle mého je stejně oprávněná otázka ještě trochu odvážnější: A nejsou tu (mimozemšťané) opravdu? Tuto otázku si ovšem mohl docela dobře položit i proto, aby na ni v další knize mohl odpovědět, že nejsou. (Mimochodem, právě tento styl otázek, které dává autor sám sobě jen aby si na ně mohl odpovědět, vyčítali kritikové Dänikenovi jako prostředek argumentační ekvilibristiky, který se přinejmenším neslučuje s dobrými mravy.)

Knihu poněkud nesystémově ukončuje kapitola Od zmizelých lodí k jiným vesmírům, která do celkové koncepce vůbec nezapadá a Souček v jejímž závěru opět vyjadřuje názor, že ve vesmíru nutně nemusíme být sami. Čímž jako by se vrátil na začátek. Mám z toho dojem, že se kapitola v knize ocitla jen proto, že Součkovi bylo líto ji vyhodit (i za cenu nového přepsání), nebo že na poslední chvíli nahradila nějakou jinou, která musela být odstraněna. Přidávání a vyměňování kapitol do knih těsně před vydáním u něj nebylo nic neobvyklého; postihlo i jeho dřívější knihy Nebeské detektivky, senzace a záhady a zejména Otazníky nad hroby.

Změnu koncepce ostatně indikuje i citát od G. K. Chestertona, který Souček v Tušení souvislosti použil: Teoretik, který nejprve zplodí falešnou teorii a pak vidí ve všem její důkazy, je nejnebezpečnějším nepřítelem lidského rozumu.

Předpokládejme na chvíli, že Souček skutečně nahradil ve svých teoriích vliv mimozemšťanů vlivem ztracené pracivilizace a zajděme o kousek dál. Měla jí být Atlantida? Říká se, že jí byl posedlý, a přitom o ní psal jen velice málo, jako by si ji šetřil. Téma nahodil v románu Bohové Atlantidy, zmínil se o ní ve Velkých otaznících (Atlantida musí být odhalena, protože ji dějiny potřebují). V Tušení souvislosti přímo píše: Nehodláme však rozšiřovat dnes již i tak dost rozsáhlou atlantologickou literaturu, dosahující asi 25 000 odborných knih a nespočet románů, článků, básní, divadelních her. Susemehl již v 19. století podotkl, že soupis toho všeho by byl docela slušným příspěvkem k poznání lidského bláznovství". (Otázka pro psychoanalytiky: Může mít množné číslo ve slově ‚nehodláme‘ psychologický význam popření? Jinak o sobě vždy psal v jednotném čísle.) Buď jak buď, zeď u Androsu je skutečností. A odpověď na otázku, proč byla taková stavba, schopná odolávat i modernímu dělostřelectvu, vybudována právě na nevelkém ostrově s omezeným počtem obyvatel, a ke všemu v době, kdy se podle našich představ měly tlupy přistěhovalců z Asie teprve protloukat nekonečnými prostorami amerického kontinentu, dosud chybí.

Abych unikl výtkám, podotýkám výslovně, že jsem četl knihu Jean-Pierre Adama, architekta a ředitele Ústavu pro starověkou architekturu v Paříži, Archeologie tváří v tvář podvodu (1975). Jedna kapitola je věnována soupisu technických prostředků, jimiž disponovaly antické civlizace. Autorovým záměrem je polemika s nadšenci (Charroux, Däniken, Steinhäuser, Kohlenberg aj.), kteří v mimořádných technických výkonech starověku spatřují zásah lvího spáru nepozemšťanů, laskavě pomáhajících pozemšťanům s budováním megalitických staveb, případně inženýrů Atlantidy, disponujících dokonce lepšími technickými prostředky, než jakými se chlubí naše již poněkud kosmická civilizace. S tímto záměrem lze jen vřele souhlasit a podporovat jej. Méně sympatické jsou ovšem vývody samotné knihy, poučující překvapeného čtenáře, že všechny tyto stavby vznikly neobyčejně snadno, takřka mimochodem a rekreačně. Dále Souček vyvrací Adamovy argumenty jeden po druhém a pak pasáž uzavírá: Až dosud nemáme pravděpodobnější vysvětlení, než domněnku, že dávné civilizace disponovaly daleko pokročilejšími nebo jinými technickými prostředky, než připouštíme a než jim přisuzujeme.

Roman Lipčík, spolužák Součkova syna Davida, však v článku ‚Operace Souček aneb případ ztraceného rukopisu‘ (Mladý svět, 27/1991) tvrdí, že Ludvík Souček na sklonku života prohlašoval, že knihu o Atlantidě napíše, protože jako jediný ví, jak to s ní bylo doopravdy.

Tou knihou mohla docela dobře být Mnemosyne Inc., kterou už nestačil dokončit. Je-li tomu tak, získáváme další náznak, o čem mohlo být ztracené Tušení světla; o tom ale více v další kapitole.

Ing. Miroslav Kocián