Sekce Hoplodactylus Delcourti

- vědecké označení bytosti podobné člověku, nazývané yetti, sněžný muž, atd. Po existenci r.h. svědčí řada odkazů jak v lidovém folklóru řady národů po celé Zemi, vyprávění očitých svědků ze setkání s ním, desítky sádrových odlitků jeho stop, útržky srsti, atd. Jejich počet se odhaduje řádově od stovek po tisíce. Podle jedné teorie je r.h. pozůstatek neandertálského člověka, podle jiné je předchůdcem cromagnonského člověka a představuje chybějící článek lidské evoluce.

Asie

Historie hledání r.h. se odvíjí od roku 1889, kdy britský důstojník L. A. Wadel nalezl při svém putování Tibetem otisk obřího chodidla. Domorodí Tibeťané tvrdili, že jde o stopu divokých lidí, kteří žijí vysoko na himalájských vrcholcích. Brzy se i jiní západní cestovatelé přesvědčili o domorodé legendě.

V roce 1921 našla stopy hominida expedice na Mount Everest, a od té doby se ujal název "sněžný muž" - yetti.Horolezci a etnografové se pak od šerpů a domorodců dozvěděli, že místní rozeznávají tři druhy »sněžného člověka«. Takzvaný Dzu-teh má být robustní, s huňatou kůží a domorodci ho nemají vůbec v lásce, neboť prý napadá stáda dobytka. Šerpové ho prý označili za zvláštní vysokohorský druh medvěda. Teh-lma v překladu znamená »malý muž« a ten zas údajně ze všeho nejvíce připomíná malou opici, například gibbona. Je hbitý, maličký, vydává hlasité skřeky a v blízkosti lidských sídel prý občas sbírá větve. Toho, kterého si Evropané představují pod pojmem yetti, šerpové nazývají Mih-teh. To má být jakýsi lidoop, větší než člověk, porostlý černou či červenou srstí, málokdy se pohybující níže než v nadmořské výšce šest tisíc metrů nad mořem.Právě jemu mají patřit proslulé stopy.

V roce 1954 už byla legenda o himalájském sněžném muži v Evropě, a zvláště v Británii, natolik proslulá, že vydavatelé britského bulvárního deníku Daily Mail uspořádali velkou výpravu, která měla yettiho vypátrat. Vedl ji novinář Ralph Izzard. Ke zklamání čtenářů i vydavatelů Izzard yettiho nepřivezl, ale krom obligátních stop přivezl tentokrát i jeho trus - živí se prý hlavně křepelkami. Byl to Izzard, který také rozšířil představu, že se sněžný člověk klouže po zasněžených himalájských kopcích po zadku, neboť takové skluzavky prý objevil. Na filmový pás zachytil stopy yettiho jako první major Lester Davies v roce 1955. Davies tvrdil, že stopy byly hluboké 12-15 cm, přičemž on sám s batohem na zádech tvořil ve sněhu stopy hluboké jen 3-4 cm. V roce 1972 američtí horolezci Mc Neely a Corniii přivezli sádrové odlitky takových stop.

Podobné důkazy jsou reálné, odborníci se však různí v jejich interpretaci. Někteří je považují například za stopy irbise horského, indické opice zvané hulman či sněžného jaguára. Jejich velikost je prý klam, způsobený tím, že stopy na slunci roztály a tím se zvětšily. Avšak například zoolog W. Tschernezky z londýnské Queen Mary College prohlásil, že ačkoli netvrdí, že jde o stopy yettiho, rozhodně to nejsou stopy žádného vědou popsaného živočicha.

Zmíněný novinář Ralph Izzard k problémům s uznáním existence sněžného člověka na základě jeho stop lakonicky prohlásil: »Když stačí pouhé otisky prstů k tomu, aby někoho přivedly na šibenici, měly by stopy stačit k tomu, aby dokázaly něčí existenci.« Na vědce však taková argumentace moc nezapůsobila. Mnozí z nich však přiznávají alespoň možnost, že jde o stopy biologií dosud nepopsaného druhu himalájského medvěda. Již roku 1853 byl zaslán kožich tohoto rovněž legendárního tvora Asijské společnosti v Londýně, dnes koluje několik lebek a kůží po světě, jednu získal například spisovatel Desmond Doig, ale živý exemplář tibetského medvěda« žádný vědec na vlastní oči ještě nespatřil.

Co se týče přímých pozorování yettiho, jejich autentičnost bývá velice problematická vzhledem k tomu, že místo výskytu tajemného tvora je samo o sobě pro člověka »na hranici reality«. Zvláště svědectví bez kyslíkového přístroje nemají značnou vypovídací hodnotu.

To je zřejmě i případ velmi barvitého a dobrodružného vyprávění polského politického vězně Slavomíra Rawicze, který podle své knihy Dlouhý pochod (1956) prožil neuvěřitelný útěk ze sibiřského gulagu. Ještě se šesti ostatními uprchlíky prý pěšky ušli 3000 kilometrů (!), překonali Himálaj (!) a našli útočiště ve státě Sikkim, jenž náleží Indii. Jejich setkání »s dvojicí sněžných lidí na horském hřebenu«, podle vlastních slov při maximálním fyzickém vyčerpání pozorovatelů, samozřejmě nebudí důvěru, neboť všechny okolnosti podporují vznik kolektivní halucinace. Rawicz tvrdil, že šestice uprchlých vězňů pozorovala dvě hodiny tvory, kteří měřili asi 240 cm, byli vzpřímení a měli velmi dlouhé ruce až ke kolenům. Něco mezi medvědem a orangutanem. Právě podobnost řady popisů s orangutanem mnohé přivedla na myšlenku, že sněžný muž je druhem orangutana. Biologové předpokládají, že se v Asii orangutan kdysi vyskytoval, možná se mohl některý poddruh přizpůsobit právě extrémním velehorským podmínkám.

Po yettim pátrali i světoznámí horolezci Edmund Hillary či Reinhold Messner, avšak bez úspěchu. Není bez zajímavosti, že Messner dospěl k přesvědčení, že sněžný muž je druh velkého medvěda. Ale i mezi horolezci jsou zastánci existence himalájského divocha: například lord Hunt, vůdce prvního úspěšného dobývání Mont Everestu, či Don Whillans, jenž roku 1970 vystoupil na vrchol Annapurny. Ten dokonce popsal setkání s bájným tvorem. Za jedné měsíční himalájské noci prý pozoroval asi dvacet minut skotačící zvíře podobné opici. Lord Hunt zase přivezl roku 1978 fotografie stop dlouhých 35 a širokých 18 centimetrů a svědčil o podivných štěkavých výkřicích, jež na himalájských výpravách slýchával.

Na jednom se ale shodují i slavní horolezci věřící v yettiho existenci: pokud sněžný muž, ať byl kýmkoli, existoval, pravděpodobnost jeho přežití pod tlakem civilizace a turistického ruchu klesá každým dnem k nule.

Další zprávy o pozorování reliktního hominida jsou i z dalších částí eurasijského kontinentu, včetně Kolského poloostrova, Zakavkazska, Ukrajiny, Čukotky, Ťan-šanu, atd. Všude je nazýván jako "divý člověk", "lesní člověk", "člověk objevující se při východu slunce". V Tibetu je znám jako Dzu-teh, Gin-sung, Teh-lma, MTibetu,eh-teh, Metoh-kangmi, Thloh-Mung, Yetti.

První písemná zpráva o almovi zřejmě pochází z roku 1430 a zaznamenal ji bavorský šlechtic Hans Schitlberger. Jeho cestovatelský deník je dnes uložen v oddělení rukopisů Městské knihovny v Mnichově. V pasáži o oblasti kolem pohoří Arbus autor píše: »Místní domorodci tvrdí, že v těchto pustinách nemůže nikdo přežít, neboť tam žije spousta hadů a divokých zvířat. V horách žijí divocí lidé, kteří ale nemají nic společného s normálním člověkem. Jsou porostlí srstí, pouze obličej a dlaně mají holé. Pobíhají v horách jako zvířata, jedí lupeny rostlin, trávu a vše, co najdou. Náčelník obyvatel tohoto území daroval princi Egidimujako dar párek těchto divých lidí, který byl v horách chycen společně s třemi podivnými koňmi velikosti osla a dalšími zvířaty, které se v Německu nevyskytují, a proto pro ně nemám pojmenování."

Na tomto fantastickém líčení je zajímavé, že ve druhé polovině 19. století do této oblasti zamířila slavná výprava plukovníka Przewalského, která objevila divokého koně, o němž se Schitlberger zmiňoval. Jeden ze členů Przewalského výpravy, jistý kozák, podal roku 1879 svědectví i o divokém chlupatém muži, který vydával podivné skřeky. Domorodci tohoto muže dobře znali a nazývali ho právě alma.

V lámaistických klášterech byly prý mumie "almasů" předmětem uctívání.

Roku 1944 byl v afghánském Taškurghánu zastřelen neznámý tvor podobný opici.

Český antropolog Emanuel Vlček roku 1958 objevil v knihovně mongolského buddhistického kláštera Gandanu v Mongolsku 200 let starou knihu s názvem Nádherně zdobená kniha o původu léčiv, kde byl mezi medvědy a opicemi vyobrazen i divoký člověk. Na obrázku jsou zřetelně patrné rysy primáta vývojově blízkého člověku: s plochým "lidským" obličejem a obratnými dlouhými prsty, který stojí na zadních končetinách. U obrázku bylo jméno tvora v tibetštině, čínštině a mongolštině.

Sovětští vědci brali otázku almy vždy vážně a k jeho popsání vypravili celou řadu expedicí. V roce 1972 jeden ze členů takové výpravy spatřil údajně celou almí rodinku.

V roce 1985 pozoroval neznámé humanoidy shodující se s popisy almy ruský vědec Mája Bykov. Sověti zmapovali mnoho legend i očitých svědectví o almovi - jak kradl jídlo či dokonce jak kamenoval lidské příbytky. Fyzický důkaz o existenci almy však žádná výprava nepřivezla.

Podařilo se ale nalézt znaky, které se objevovaly napřič drtivou většinou popisů almy: zašpičatělá hlava, lidský neochlupený obličej a výrazné obočí. Právě tyhle znaky přivedly mnohé vědce k úvahám, jestli se v podobě almy nesetkáváme s přeživšími skupinkami neandrtálského člověka. Britská antropoložka Myra Shackleyová k tomu napsala: »Pokud by neandrtálský člověk, tedy ten výborně prospívající biologický druh, který záhadně podlehl druhu homo sapiens, ačkoli byl mnohem silnější, dosud někde mohl přežívat, musel by se nacházet právě v oblastech, odkud přicházejí zprávy o almovi,«

Podle zpráv z 80. let 20. století se s ním setkala expedice na severovýchodě Ťjumenské oblasti a oblastí za polárním kruhem. Měl výšku asi 2 m, vlasy dlouhé asi 15 cm, na tváři byly chlupy poněkud kratší. Oči úzké, nos rozpláclý s viditelnými nozdrami. Podle jeho pozorování jedl žáby a ještěrky, jindy má sklon k vegetariánství. Jeho stopa byla dlouhá 34 cm.

V prosinci roku 1941 byl „divoký muž“ dokonce vojáky chycen v Dagestánu. Domnívali se, že jde o zamaskovaného německého špióna nebo dezertéra. Dr. Karapeťjan provedl lékařské vyšetření. Muž nepřijímal potravu, neodpovídal na otázky, neprojevoval nepřátelství. Vydával nepříjemný zápach, celé tělo bylo pokryto srstí. Měl velmi divoké vzezření. Jak doktor vypověděl, v první chvíli při setkání s ním měl dojem, že před ním stojí medvěd. Lékař dal vysvědčení, že nejde ani o špióna, ani dezertéra, ale o člověka, který byl odchován zvířaty ve volné přírodě. Protože taková vyprávění nebyla na Kavkaze žádnou zvláštností, byla tím lékařská zkoumání ukončena. 20 let po válce dr. Karapeťjan četl stať o y. s výzvou, aby všichni, co něco ví o této bytosti, o tom podali zprávu. Lékař začal pátrat po celé události a našel oficiální dokument KGB Dagestánu, že v té době byl zastřelen zamaskovaný dezertér, jehož identitu se nepodařilo zjistit.

V Jakutsku (Verchojanský kraj) jej nazývají čučunaa. Sídlí vysoko v horách, je velmi hubený, živí se většinou syrovým masem a obléká se do sobích kůží. Obličej má velmi snědý, nízké čelo vystupuje nad nadočnicové oblouky, velký a širší podbradek, jako by vůbec neměl krk. Obvykle se nenápadně přiblíží k lidskému obydlí a krade potraviny. Mluvit neumí, pouze pronikavě píská. Když zahlédne lovce nebo chovatele sobů, obvykle uteče, ale někdy se pouští do boje. Setkat se s ním je možné za rozbřesku nebo pozdě večer. Kromě pověstí se nejserióznější zpráva o setkání s čučunou vztahuje k 50. létům 20. století u řeky Adyči.

Na Sibiři, na Gydaňském poloostrově je nazýván tungu. Je vysoký, hubený, má dlouhé ruce. Vydává ohlušující svištění nebo zvuky "ru, ru, ru." Velmi rychle běhá, rychleji než jelen. V roce 1845 byl jeden tento tvor zastřelen. Měl výšku asi 2,1 m, byl pokryt hustou, krátkou srstí. Podle novodobých svědectví z 60. let 20. století má strašné oči, které ve tmě svítí červeně jako baterky. V povodí Obu znají uten-jechti-agen, tedy "ten, který se toulá po lese".

V Číně působí podle legend tzv. "opičí národ z Huepu". Na počátku 20. století prý tito "lesní lidé" žili s rolníky v přátelství a dokonce jim pomáhali v hospodářství, atd. V roce 1939 jimi byla unesena jedna vesničanka a po návratu se jí narodilo dítě se znaky těchto tvorů, které žilo až do roku 1960. V roce 1980 bylo jeho tělo exhumováno a podrobeno zkoumání, které prokázalo společné znaky opičí i lidské. Číňané divokým lidem říkají jie-žen. Jsou údajně 2,5 metru vysocí a mají rudou srst. Jinde jsou nazýváni Sangui, Yeren, Hsing-hsing, Fei-fei.

Američtí cestovatelé Harold Stevens a Kult Rolfes vyfotografovali v Malajsii 45 cm dlouhou stopu nohy tajemného tvora. Podle domorodých obyvatel jde o 2,5 m vysokého tvora světlé pleti, s dlouhými černými vlasy a vousy. Chovají se přátelsky, s lidmi provozují výměnný obchod, ale pronikavě páchnou močí. Tento popis se podobá zprávě, kterou na konci 19. století podal britský cestovatel: popsal vlasatého člověka, který byl tehdy chycen v malajské džungli a odeslán do Kalkaty.

V Malajsii tohoto tvora nazývají Orang-dalam, neboli "vnitřní člověk".

Divoký muž z vietnamské džungle je domorodci nazýván Nguoi rang. Je asi 1,6 - 1,7 m vysoký, s tmavou srstí i vlasy a v blátivém terénu zanechávalo stopy podobné lidským, dlouhé 30 cm. Je plachý a lidem se vyhýbá. O setkání s ním vypovídali američtí vojáci od 60. let 20. století během vietnamské války, kteří jej nazývali Forest People. Pak jej údajně zastřelili američtí průzkumníci a s tělem zamrzlým v ledu veteráni objížděli v USA venkovské poutě, až do doby, než tělo kdosi ukradl.

Dále jsou známi na Sumatře a Borneu (Sedapa, Orang-Pendek), v Nepálu (Bekk-bok, Kra-dhan, Teh-lma, Meh-teh, Metoh-kangmi, Yetti, Pyar-Them, Nyalmo, Abominable Snowman), v Rusku (Mecheny, Chuchunaa, Kra-dhan, Bekk-bok, Kappas, Biabin-guli, Mirygdy, Mulen, Kaptar, Ksi-kiik, Golub-Yavan, Guli-avan, Almas),

V Kanadě v indiánských legendách na pobřeží Pacifiku vystupuje jako sesquatsch – tvor vysoký 2 – 3 metry, napůl opice a napůl člověk, porostlý hustými, hrubými chlupy. Provázela jej pižmová vůně. Jiní Indiáni jej nazývali Matah Kagmi, (zajímavá podobnost s Tibeským pojmenováním Metoh Kangmi). Iroquézové jej považovali za kamenného obra, což zřejmě pramenilo jeho zvyku obalit se smůlou, a vyválet se v písku s oblázky a po zaschnutí se lidé domnívali, že je z kamene. Mezi dalšími Indiány a bělochy byl dále zván jako Old Yellow Top, Lizard Man, Thetis Lake Monster, Pitt Lake. V USA jej znali jako Chiye-tanka, Giant Elder Brother, Yeahoh, Bigfoot, Sasquatch, Stone Giants, Albawitches.

Eskymáci znali tvora, jehož nazývali Tornité nebo Toonijuki - byl silný, větší než člověk, měl dlouhé ruce a nohy. Vyhynul však podle Eskymáků velmi dávno, šlo o pralidi dávné minulosti.

V Kalifornii (USA) se od roku 1958 začaly šířit zprávy o pozorování r.h., podle nalezených velkých stop byl pojmenován "big foot" - (velká noha). V roce 2002 se ukázalo, že šlo o podvod jedné rodiny, která záměrně zprávy i stopy cíleně vytvářela.

V brazilské Amazonii domorodci vypráví o Mapinguari - "ochránci pralesů". Je celý porostlý chlupy, chodí po zadních, je velký skoro 2 metry, skučí a vydává smrdutý zápach. Buď jde o reliktního hominida, nebo, podle některých názorů by mohlo jít i o obřího lenochoda, žijícího na zemi, který vyhynul už před 13.000 lety, na rozdíl od dnešních malých lenochodů, žijících v korunách stromů. Jinde mu říkají Isnashi nebo Alux. Dále je znám i v Argentině (Ucamar), Venezuele (Salvaje), Guatemale (Sisemite), Kolumbii (Duendi) a v Mexiku (Tse'nahaha, Puwihi, Nďnumic).

Na Madagaskaru říkají domorodci zvláštnímu zvířeti "tretretre". Podle zpráv jde o křížence člověka a opice, má obří vzrůst, tělo má porostlé do ruda zbarvenou srstí. Je plachý, obývá horské jeskyně. Jeho chůze je kolébavá, ale v případě nebezpečí nesmírně rychlá. Malgaši jej považují za posvátného tvora. Není jasné, zda jde o reliktního hominida, nebo obřího lemura.

Dále je znám v Jižní Africe (Chimanimani, Tokoleshe), Keni (Kakundaka'ri, Muhalu, Kikomba, Ngoloko), Střední Africe (Amajungi, Niaka-Ambuguza), v Západní Africe (Táno Giant, Abonesi, Ijime're', Se'hite).

Divoký muž byl znám i ve Finsku, kde byl nazýván Forrest Monster, Tree Eater, Wudewasa, Se'ir, a dokonce i ve Skotsku: Big Grey Man, Ferla Mohr, Brenin Llwyd.

V Jižní Austrálii jej znali jako Tjangara, Yay-ho, Koyoreowen Monster, Nuk-luk, Nakani, v Západní Austrálii - Jimbra, Turramulli, Lo-an, Yahoo, Yowie.

Podle zákona sovětského vědce G. Gauzeho nemohou v jednom segmentu ekologického prostoru koexistovat dva příbuzné druhy. Mezi nimi právě dochází k nejurputnějšímu boji o existenci, nikoliv uvnitř druhu. Profesor Poršněv tvrdí, že sněžný člověk se oddělil od hlavního kmene evoluce lidského rodu asi před 50.000 lety, a započal boj, který mohl vést ke zničení jednoho z druhů, nebo k jejich definitivnímu oddělení. Čím větší rozdíly se mezi nimi vytvářely, tím více šancí na přežití oba druhy měly. Čím více se člověk stával člověkem, tím více se sněžný člověk stával zvířetem, uchovávajícím si ve svém vzhledu mnoho lidského. Každé náhodné setkání vyvolávalo u obou stran podvědomé přání vzdát se. Na genové úrovni se vypěstoval a ustálil strach před zjevem příbuzného, ale do jisté míry cizího tvora.