(glosa ke knize Pyramidy, obři a zaniklé civilizace u nás)

       Reaguji na vydání knihy, kterou jsem nečetl a ani číst nehodlám. Alespoň ne celou, ukázky posbírané z internetu stačí až až. To nebývá obvyklé, dokonce je to možná proti etice a rozhodně proti pravidlům recenzí. Tento ohlas však není recenze. Považujte jej prostě za zděšený výkřik geologa, který se po dlouhá léta zabývá mj. historií kamene a tudíž cítí povinnost se vyjádřit. Který se nicméně dozvěděl, co kniha obsahuje, a právě proto ji raději nemíní vůbec otevřít. Byla by to jen ztráta času a nejspíš i nervů.

       Tak ve Znojmě a okolí máme pyramidy a právě tady ležela Atlantida. Alespoň to tvrdí Hana Blochová (publikující též pod jménem Rosa de Sar) a Jaroslav Růžička v nové knize, o níž je právě řeč. Žádný Atlantik, ale jižní Morava! Dokonce známá znojemská rotunda stojí na vrcholu pyramidy. Tajemná dávná civilizace obrů, která možná existovala už ve druhohorách (vědí vůbec autoři, jak asi vypadala naše planeta ve druhohorách??) tu po sobě zanechala zbytky obřích staveb tajemného, nepochybně esoterického určení. Jen je v terénu rozeznat!

       A to je právě kámen úrazu. Autoři dobře (neboť výnosně) vsadili na senzacechtivé a „záhadymilovné“ publikum, v tomto případě ještě stimulované příslovečným moravským patriotismem. Jen jaksi zapomněli na to, že se kniha může dostat do ruky i odborníkovi, a nejen v oboru geologie či archeologie. Ten však evidentně nepředstavuje cílovou skupinu.

       Jak jinak by se totiž mohlo stát, že fotografie naprosto jednoznačného přirozeného rozpukání vyvřelých a metamorfovaných hornin, jaké na Znojemsku tvoří perfektně zmapovaný přirozený skalní podklad, tu autoři vydávají za dávné zdivo! Stejně tak stopy po drobné místní těžbě, jaká na venkově bývala běžná. Nemůžeme jim zazlívat, že se asi nikdy nesetkali s klasickým dělením puklin na typy S, L, Q a diagonální, popř. druhého řádu, které na obrázcích vidíme doslova jak v učebnici. Snad jim nemůžeme příliš zazlívat ani chatrnou či žádnou znalost textur hornin či endogenní a exogenní dynamiky. Ale můžeme jim zazlívat, jak nehorázně ohýbají opticky zřetelná fakta ve prospěch mystifikace.

       Pravda, erozní tvary tvrdých hornin (a nejen na Znojemsku, ale i na mnoha a mnoha dalších místech světa) skutečně mohou pyramidy trochu připomínat. Ano, i to se z fotografií pozná. Příroda je mocná čarodějka a fantazie ještě mocnější. Ale přesto se vtírá otázka: věří autoři sami tomu, co tu hlásají? Musím o tom chtě nechtě pochybovat. Přání otcem myšlenky, ale je vůbec možné, aby mělo až takovou sílu?

       První a zřejmě hlavní autorka podle vlastní internetové stránky vystudovala tolik vysokých škol, až se z toho tají dech, mimo jiné i Přírodovědeckou fakultu University Karlovy (obor ovšem neuvádí). Byla by hodně velká ostuda, aby absolventka přírodovědy nedokázala rozlišit přírodní tvary! Odlišný obor neomlouvá. Zřejmě však v tomto případě k tomu došlo, ač se tomu vážně nechce věřit. Opravdu?

       Druhý z autorů zas má být objevitelem nové neinvazivní (či podle vlastní specifikace nedestruktivní) průzkumné metody, s jejíž pomocí pyramidy odhalil. Hned jsem zapochyboval, že by šlo o zásadně novou metodu geofyzikální – pak bychom tu totiž měli opravdovou revoluci v dějinách geologické prospekce! Ale ne, můžeme zůstat klidní. Jak jsem se brzy dozvěděl, jde prý zas jen o jakousi nepříliš originální obměnu proutkaření...

       Neříkám, že v minulosti lidstva (a v dějinách využití kamene zvlášť) nezůstává ještě mnoho nevyjasněných hádanek. Právě naopak. Ale přisuzovat je druhohorním obrům? Není mnohem větší záhadou třeba šokující podobnost raně středověkých chrámů v Angkoru se zhruba stejně starými mayskými pyramidami na Yucatánu? Či třeba gotická socha z umělého kamene, jehož složení se dnešním technologům nepodařilo napodobit? Možná, že právě záhady takového typu se najdou i u Znojma, ale ty autorům unikají kvůli pyramidám a Atlantidě. To ovšem čistě na okraj.

       Doufejme tedy, že kniha je opravdu záměrnou mystifikací, jejímž jediným účelem je komerce a byznys. Doufejme. Je to smutné, ale je to ta lepší varianta. Mnohem smutnější by byla skutečná zaslepenost autorů, kteří propadli vlastnímu bludu.

       A nelze, než politovat ty čtenáře, kteří přečtou a uvěří. Přejme si, aby takových nebylo mnoho.

       RNDr. Jiří Slouka