Podle článku v časopisu Spirit hradní obyvatelé za 20 let života na hradě zažili nejednu záhadnou událost. 

"Před dvaceti lety jsme bydleli v severním křídle, odkud bylo vidět do místnosti, kde je dnes pokladna. Mnohokrát se stalo, že jsme viděli světlo, jako kdyby v té místnosti někdo zapálil svíčku," vzpomíná Jarmila Meisterová. "Avšak pokaždé, když jsme otevřeli zamčené dveře, v místnosti nikdo nebyl. Přesto se světlo objevovalo vždy znovu a znovu."

Jan Meister dodává: "Zajímavé je, že ono tajemné světlo definitivně zmizelo ve chvíli, kdy byla do místnosti zavedena elektřina. Od toho okamžiku už nikdo z těch, kteří mohou potvrdit to, co říkáme, žádná světla neviděl."

Jedním z nejčastějších jevů na hradech a zámcích jsou nevysvětlitelné zvuky. Zatímco v mnoha případech lze tyto jevy přičíst na vrub lidské obrazotvornosti a fantazii, v některých situacích s takovým pragmatickým vysvětlením nevystačíte. Jarmila Meisterová k tomu říká: "Nejčastějším zvukem bývají kroky anebo zvuk, jako když někdo něco těžkého po podlaze táhne. Také se nám stalo, že lidé, kteří na hradě přespávali, slyšeli velkou ránu, jako když spadne skříň, anebo jako když se koulejí pivovarské sudy."

Jan Meister tvrdí: "Já osobně beru tyto jevy jako součást života a nevidím v nich nic nadpřirozeného. Odjakživa rozlišuji, že za tímto světem existuje svět další, který se muže projevovat právě popisovaným způsobem. Sám jsem absolvoval zkušenost s vyvoláváním duchů, takže tím víc považuji takzvaně nevysvětlitelné věci, které je možno na hradech vidět i slyšet, za normální a navíc vysvětlitelné."

Jarmila Meisterová nám dále řekla: "Můj nejsilnější zážitek se odehrál v hradní kapli, kde je hrobka posledního majitele Bítova, barona Haase. Dodávám, že to byl zážitek velmi nepříjemný. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem se ani pohnout. Zrovna jsem uklízela u oltáře, když jsem najednou uslyšela zvuk houpacího křesla, které je u vchodu do kaple. Přestože jsem zažila už nejednu podivnou příhodu, tentokrát byl zážitek tak silný, že jsem nebyla schopna se otočit a podívat se, kdo do křesla usedl. Nebyla jsem ani schopna se pohnout či promluvit. Po chvilce paralyzující stav odezněl a já se otočila. Křeslo se ještě houpalo..."

A Jan Meister se s ní shoduje: "Zážitky, o kterých hovoříme, jsou povětšinou zážitky, které potvrdí každý kastelán kteréhokoli hradu. Existují však zkušenosti lidí, kteří se popisovaným věcem uvěřit vzpírají. Ti pak mohou mít v konkrétní situaci problém, jak se s jevem vypořádat, jak ho dostat pod kontrolu rozumového vysvětlení. Někdy stačí k navození takového stavu velmi málo: zvuk přibližujících se kroku a pohled na kliku, za kterou někdo bere zvenčí. Vy otevřete a nikdo tam není... A pakliže ona osoba, která absolvuje takovou skutečnost, těmto jevům nevěří programově a existenci něčeho, co je za naším světem, připustit odmítá, může si přivodit psychický šok. Tato událost potkala jistou osobu i na hradě Bítově." 

A pokračuje Jarmila Meisterová: "V ubytovně, blízko níž mimochodem spáchal sebevraždu baron Haas, poslední majitel hradu Bítova, spaly v jedné místnosti čtyři ženy. Jedna z nich - říkejme jí Jana - se v noc náhle probudila. Těsně u její postel stála stará žena a třela si zvláštním způsobem ruce. Zážitek byl pro Jan natolik traumatizující, že se třásl ještě několik dnů poté. Víckrát na Bítově nepřespala, do zaměstnání d hradní restaurace začala denně dojíždět, a dokonce musela vyhledat pomoc psychologa. Už ve chvíli, kdy mně Jana popisovala svůj noční zážitek, jsem měla tušení, o koho by mohlo jít. Vzala jsem skupinovou fotografii lidí, kteří na hradě žili, a ukázala starý snímek Janě. Neomylně označila poslední kuchařku barona Haase, která prý trpěla chudokrevností a byla známa tím, že si stál třela zkřehlé ruce a stěžovala si, že je zima..."