Bohatý synek ze statku se za první republiky zamiloval do chudé děvečky. A to byla chyba.

Velmi bohatému sedlákovi porodila manželka jediného syna, který měl být pokračovatelem rodu. Dostal jméno Toník, byl to velmi hodný a pracovitý hoch a svému otci dělal jenom radost, tedy až do chvíle, než dospěl a zamiloval se. Kámen úrazu byl v tom, že jeho vyvolenou nebyla dcerka z bohatého gruntu, ale chudá děvečka jménem Anička, která pracovala u nich na statku. Hezká jako obrázek, milá, pilná, ale dočista chudá.

Otec sedlák ovšem Toníkovi vyhlédl nevěstu úplně jinou. Byla to dcera mlynáře, která by přinesla do hospodářství solidní věno. Byla sice také docela pohledná i hodná, ale jak by ji Toník mohl milovat, když jeho srdce patřilo Aničce?

MILOVALI SE

O mlynářové dceři nechtěl nic slyšet, dokonce byl ochoten odejít s Aničkou ze statku a všeho se vzdát. Jenže pak těžce onemocněla jeho maminka a na smrtelné posteli syna prosila, aby ustoupil otcovu přání a oženil se s dívkou ze mlejna. A Toník ustoupil, aby splnil poslední přání své matky.

Anička ztrátu Toníka neunesla. Ze žalu skočila do rybníka a utopila se. Pochovali ji na místním hřbitově, kam ji usouzený Toník chodil navštěvovat. Tiše s ní rozmlouval a aspoň chvíli se mu zdálo, že je zase s Aničkou.

Časem se oženil s mlynářovic dcerou Blaženou. Dívka to byla milá a pracovitá, dokonce měla Toníka ráda, ale šťastni spolu nebyli. 

„JE MI ZIMA!"

Jednou v zimě se Toník vracel s vozem z trhu ve městě. Bylo kolem půlnoci, měsíčná noc, když projížděl zátočinou kolem hřbitovní zdi. Myslel smutně na svoji Aničku, když ke svému zděšení uslyšel její hlas, jenž mu nikdy nevymizel z paměti: „Toníku! Toníku, mně je zima!"

Krve by se v něm nedořezal, ale smutné volání neustávalo.
„Toníku!" slyšel. „Toníku! Pomoz mi! Je mi zima!" Popadl deku, kterou měl na kozlíku přikryté nohy, a hodil ji ve strachu přes zeď hřbitova. Pak mlaskl na koně, zvolal vyjé a honem ujížděl od hřbitova k domovu.

Podivná příhoda mu ležela v hlavě, a tak se nazítří za denního světla na hřbitov vypravil. Mlčky došel až k hrobu Aničky a strnul: kamenná deska na něm byla posunutá do strany. Doběhl pro hrobníka. Pro klid svědomí ho Toník požádal, aby otevřel Aniččinu rakev. Hrobník mu vyhověl a oba zírali překvapeně na naprosto netknuté tělo Aničky v bílých šatech: vypadala, jako by ji pohřbili ne před několika měsíci, ale včera. A na jejím těle ležela Toníkova deka.

Mladý sedlák s hrobařem rakev rychle přiklopili a hrob utěsnili deskou. Pak se pomodlili za klid a spásu její duše. Asi to zafungovalo, protože od té doby Toník Aničku nikdy volat neslyšel.

DĚTI NEPŘIŠLY

Hospodařil dál na statku s mlynářovou dcerou Blaženou, a navzdory přání svého otce se nikdy nedočkal dětí, kterým by k stáru mohl statek předat. Po jeho smrti přišel všechen majetek do rukou úplně cizích lidí. Snad jim alespoň přinesl víc štěstí než Toníkovi...