|
|
Před třiceti léty zemřel můj milovaný dědeček. V té době mi bylo patnáct let a byla jsem jeho nejoblíbenější vnučkou. Také on byl pro mne tím nejzbožňovanějším člověkem na světě.
Pohřeb se konal v kostele a pak byla rakev dána přímo do hrobu. Velmi dobře si pamatuji na tu chvíli, kdy byla rakev za zvuků nějaké smuteční hudby spouštěna do hluboké jámy. Na mne v tu chvíli padl tak obrovský smutek, že se dostává! ven nejen skrze slzy, ale také srdcervoucím křikem až hysterickým záchvatem. Vím, že mne musel někdo pevně držet, abych se
sama nevrhla za rakví.
Až po několika letech - to už jsem byla vdaná - se mi dědeček začal objevovat ve snech. Přestože za svého života byl ke mně vždy velmi laskavý (i když jsem provedla nějakou lumpárnu), ze snů s jeho přítomností jsem měla velmi nepříjemné pocity.
Vždy mi za něco láteřil, nadával, vyčítal, byl v těch snech, jednoduše řečeno, velice zlým člověkem. Vůbec jsem nechápala, jak je to
možné, když za svého života takovým rozhodně nebyl. A navíc jsem se po onom snu cítila hrozně provinile a vyčerpaně.
Jakmile jsem se se svým trápením svěřila kolegyním v zaměstnání, jedna mi navrhla, že by mi mohla zařídit návštěvu jisté utajované kartářky, která je prý moc dobrá a určitě bude vědět, co je příčinou mých nepříjemných snů. Napřed jsem to zamítla, ovšem, když se sny s krutým dědečkem stále opakovaly, rozhodla jsem se pro návštěvu této kartářky. Trochu mě tam děsila ponurá sklepní místnost, ve které ona
starší paní žila, ale důležité bylo, že jsem vycítila její ochotu mi pomoci. Hned se vyptávala, jak dědeček zemřel a jaký měl pohřeb a především, jak jsem já jeho odchod snášela. S pochopením pokývala hlavou, když jsem
jí vylíčila mé hysterické chování při pohřbu a vysvětlila mi, že tímto počínáním i velkým smutkem v následném období, jsem ve skutečnosti dědečkovou duši přidržela ve svém hmotném světě a ona tak nemohla pokračovat ve svém posmrtném putování. A s největší pravděpodobností je tomu tak stále. Proto mi doporučila, abych jen sama pro sebe znovu prožila okamžiky posledního rozloučení s dědečkem a dopřála mu pokračování v jeho dalším duchovním i pozemském poslání.
I když mi to připadalo podivné, poslechla jsem. Právě se blížilo datum výročí dědečkova úmrtí, což byl nejvhodnější čas.
Navečer jsem zašla na hřbitov, zapálila svíčky a v uvolněném stavu se pohroužila do oné dávné doby dědečkova pohřbu. Opět jsem sebe vnímala jako patnáctiletou dívku, vnímala jsem i ostatní, kteří přišli dědečka doprovodit na jeho poslední cestě.
V jednu chvíli se mi zdálo, že vidím i dědečka, jak stoji u pomníku a usmívá se na nás, jakoby nám všem chtěl říci, ať netruchlíme, že on je šťasten. To štěstí bylo i u mne, nebyl už žádný smutek, ale jen přání, aby se dědečkova duše dostala tam, kam se touží dostat. V té době jsem o posmrtném životě, o reinkarnaci, nevěděla téměř vůbec nic. Přesto
jsem v onom zvláštním stavu věděla, že duše neumírá, ale žije dál a znovu získává šanci projevit se v našem hmotném světě.
Co dodat na závěr? Nepříjemné sny se zlým dědečkem skončily jako když utne! Z mých snů však nezmizel úplně. Stále se mi o něm občas zdává, ale jsou to jakoby vzpomínky na ty krásné chvíle z mého dětství, kdy mi byl nejlepším
přítelem.
|
