|
Dana se se svým dědečkem setkala jen coby miminko, a tak se na něj ve skutečnosti nepamatuje. Myslí si ale, že nad ní až do dospělosti bděl.
Začalo to mým narozením a záhy operací břicha. Byly mi pouhé čtyři měsíce. V té době jsme žili s rodiči v domečku na Vysočině u babičky a dědečka. Dědeček byl hodně nemocný a já jako miminko po operaci jsem věčně spávala u něj v posteli. Z babiččina vyprávění vím, že mě měl moc rád. Oba jsme byli vážně nemocní a dědeček prý vždy říkal, ať radši odejde on a já zůstanu.
ZLATÝ ČLOVĚK
Bylo mi právě deset měsíců, když dědeček zemřel. Celé noci jsem pak proplakala a natahovala ruce do prázdna. Pamatuji si ho tedy jen z fotografií - drobný muž s knírkem a vřelým úsměvem, už od pohledu hodný člověk. Možná to zní neskutečně, ale já jsem přesvědčená, že mě až do mé svatby chránil a stál při mně jako můj strážný anděl. Přesvědčila jsem se o tom díky mnoha událostem, které se mi v dětství a mládí přihodily.
MÁLEM UTOPENÁ
Bylo krásné slunečné léto, mně byly zrovna čtyři roky a spolu s rodiči a mými dvěma sourozenci jsme se vypravili k rybníku. Otec byl skaut, chtěl,
abychom uměli co nejdřív plavat. Já byla živější dítě, jakmile jsem uviděla vodu, vlítla jsem do ní. Jenže jsem se začala topit. Táta pro mě sice ihned skočil, ale už jsem málem polykala andělíčky. Když mě pak na dece konečně vzkřísili, volala jsem: „Dědo, dědo!"
Neodolatelně mě to prý táhlo zpátky do vody. Od té doby jsme k rybníku už nikdy nešli. Pro jistotu. Z Vysočiny jsme se odstěhovali jinam, ale k babičce jsem jezdila na prázdniny. V mých patnácti letech mi zemřela maminka a u babičky jsem našla svoji vytouženou oázu klidu. Byla ke mně vždy velmi laskavá a trpělivá. Naučila mě, co se dalo, hlavně vařit a vést domácnost, což jsem později mnohokrát ocenila.
MEZI BLESKY
Jednou jsem se vydala na vzdálenější místo na maliny. Vypadalo to na bouřku, babička mě nechtěla pustit, ale já si nedala říct. Přišla jsem na paseku, začala trhat červené plody do konvičky, když tu zčernala obloha, zvedl se pořádný vítr a
zahřmělo. Než jsem se vzpamatovala, spustil se šílený liják a blesky jenom šlehaly.
Skrčila jsem se do křoví a byla ve mně malinká dušička. Měla jsem navíc takový divný pocit, že vedle mě někdo je. Nikoho jsem však neviděla.
Déšť najednou ustal a na obloze zazářilo slunce. Konvičku jsem naplnila až po okraj malinami, ale stále jsem se otáčela. Pocit, že na pasece nejsem sama,
mě nepřešel. Když jsem se potom po silnici vracela do vsi, zastavil u mě starý motocykl. Seděl na něm drobný starý pán s knírkem pod nosem a nabídl mi svezení. Vysadil mě před babiččiným domem, aniž bych mu řekla, kam přesně jedu, s úsměvem se rozloučil a odfrčel pryč. Netvrdím, že to byl můj zemřelý dědeček, ale v duši jsem měla náhle takový klid, jaký už dlouho ne.
A do třetice - na zahradě rostla třešeň, kterou děda zasadil, a babička k ní hodně chodila. Když mi nešlo učení, babička mě poslala právě pod tu třešeň. S náručí plnou učebnic jsem se uvelebila pod stromem, nervozita byla pryč a i ta matematika mi najednou šla do hlavy skoro sama.
PLNÁ LÁSKY
|
