|
Manžel na Jarmilu nezapomněl ani
po své smrti. Chtěl, aby byla opět šťastná.
Můj
manžel Jaromír měl velké zdravotní potíže. Musel proto pravidelně docházet do
nemocnice, často také jezdil do lázní. Kdykoli jsem měla čas, doprovázela jsem
ho na kontroly a snažila se mu být v jeho nelehké situaci co největší oporou.
ŠOK A
SLZY
Při jedné
z návštěv v nemocnici mě Jaromírův lékař šokoval oznámením, že mému muži zbývá
už jen pár měsíců života. Den po této strašné zprávě jsem přitom měla slavit
svoje padesátiny a zároveň se ženil náš nejmladší syn Petr!
Oslava
pro mě byla doslova utrpením. Chtělo se mi někam ukrýt a plakat, ale nemohla
jsem Petrovi zkazit svatbu. Pouze s velkým úsilím se mi dařilo vyloudit na tváři
úsměv. Myšlenkami jsem přitom byla úplně jinde.
Vzpomínala jsem, s jakým nadšením mi Jaromír líčil zážitky z výletů v plicní
léčebně. „Až se uzdravím, tak tě na ta místa vezmu, určitě se ti zalíbí."
A že o nich uměl vyprávět! „V jednom zapadlém koutku je oblouk z růží a pod
ním lavička. Často jsem tam sedával a myslel na nás..." Tolik mě bolelo, že
už mi nic z toho můj milovaný muž zřejmě nestačí ukázat.
Lékař se
bohužel nemýlil, zanedlouho po synově svatbě Jaromír zemřel. Byly to pro nás
všechny velmi těžké chvíle. Život bez něj jsem si zpočátku nedovedla vůbec
představit. V srdci milovaný člověk zůstane navždy, ale čas rány přece jen zhojí
a já si o rok později podala inzerát.
Bylo mi
samotné smutno, říkala jsem si, že snad ještě mohu najít někoho, s kým si budu
rozumět. I děti měly pochopení, dokonce mě povzbuzovaly: „Mami vždyť jsi v
nejlepších letech, máš plné právo být ještě opravdu šťastná."
VŮNĚ
KVĚTIN
Zanedlouho mi odpověděl jeden pán. Byl také vdovcem a brzy jsme zjistili, že
jsme naladění na stejnou notu. Dopisování vedlo k první schůzce a my si ihned
padli do oka. Následovala další setkání a pak mě Karel pozval k sobě domů.
Noc
předtím jsem měla velmi zvláštní sen, zdálo se mi o Jaromírovi. Přišel za mnou,
usmíval se a podával mi pugét překrásných růží. Sen to byl natolik živý, že když
jsem se probudila, ještě jsem měla plný nos jejich omamné vůně. Následující
událost pro mě proto byla ohromující.
Přijela
jsem do města, kde. Karel bydlí. Ten už na mě čekal na nádraží, aby mě k sobě
doprovodil. Úplně mi zatrnulo, když jsem u cesty před jeho domkem spatřila
kovovou konstrukci, po které se pnuly nádherné rudé růže. Byl to přesně takový
oblouk, o jakém mi vyprávěl Jaromír, ale už mě k němu za svého života nestačil
dovést.
Bydlím u
toho oblouku z růží již pět let a pokaždé, když ho vidím, vzpomenu si na svého
manžela. Věřím, že mě sem přivedl právě on, a jsem mu za to vděčná. Jako by
věděl, že právě s Karlem potkám své nové štěstí.
|
