Kdyby mi před pár léty někdo vyprávěl to, co jsem v roce 1996 prožila, nevěřila bych.

 Stalo se to rok po otcově smrti, kdy mě jedné noci probudil hlas: "Rychle se otoč a podívej se, kdo za tebou je!" Jako kdyby někdo hovořil přímo za mými zády.

Má první myšlenka byla, že to řekla matka. Jenže matka v mé blízkosti klidně spala, a tak jsem se otočila, ale nic jsem neviděla. Teprve, když můj pohled sklouzl na koberec vedle postele, uviděla jsem tři světelné kotouče. Ten největší o průměru asi třiceti centimetrů byl v úrovni mých lýtek. Další kotouč, jen o něco menší, se nacházel v úrovni mého žaludku a ten nejmenší. ještě o kousek výše. Klidně a beze strachu jsem sledovala světla a vůbec mne nenapadlo, že bych se měla bát.

 Po chvíli jsem se podívala k oknu, jestli ta světla nejsou nějakým odrazem od měsíce. Nebyla. Když jsem se otočila zpátky, velký světelný kotouč se začal ztrácet v rohu u zavřených dveří. Za ním se posouval a nakonec také zmizel ten menší. Pak se začalo nejmenší světlo míhat a připomínalo mi cupitající batole. Možná to míhání znamenalo rozloučení, či pozdrav. Nevím.

Ještě dlouho potom, když jsem se v noci probouzela, dívala jsem se na koberec, ale světelné disky jsem již nikdy neuviděla.

 D. K. Zlínsko