Pan Miroslav nepatří mezi pověrčivce, a tak práci v domě, na němž leží podivná pověst, neodmítl.

Chyba!

Kousek od nás stojí v naší vsi domek, na kterém je na první pohled vidět, že v něm už pěknou řádku let nikdo nebydlí. Asi před dvaceti lety byl obýván rodinou, jejíž dcera spáchala sebevraždu z nešťastné lásky. Pak zůstal několik let prázdný, pomalu pustl a zarůstal lebedou, než si ho koupili mladí manželé s tříletým synem, kteří ho pomalu, jak jim stačily prostředky, postupně uváděli do provozuschopného stavu.

Netrvalo to bohužel dlouho a mladá paní zabila svého muže i malého synka, domeček „zapálila a sama spáchala sebevraždu, povídalo se, že kvůli dluhům, ale já osobně si myslím, že na něco takového musí mít člověk i psychiatrickou i diagnózu. V podstatě jsme ale my, sousedé, zůstali odkázaní jen na drby, nic jistého se o tragédii nezjistilo.

Pak byl dům zase na prodej, a i když nikdo ve vsi nevěřil, že po tom všem si domek ještě někdo bude ochotný koupit, brzy přijeli noví majitelé, dobromyslní bezdětní manželé kolem padesátky. Hodlali si z baráčku udělat výminek na stará kolena, a tak hledali řemeslníky, kteří by opravili interiér před necelým rokem poničený ohněm.

To se mi velmi hodilo. Jako truhláři a tesaři mi s krizí zásadně ubylo zakázek, a tak jsem se s příjemnými majiteli rychle domluvil na rekonstrukci podlah, dveří a schodů, nahodil jsem cenu - a oni velmi rychle, s vidinou brzkého nastěhování do domečku, souhlasili.

Moje manželka sice tvrdila, že dům je prokletý a na zakázku se mám vykašlat, ale já si klepal na čelo. Na pitomosti, jako jsou duchové, horoskopy, tajemná znamení, věštby, uřknutí a podobná záhrobní veteš, totiž zásadně nevěřím. Ano, naivkové a blázni - ti ať se bojí, já žiju v jedenadvacátém století. Navezl jsem si tedy do domu materiál, přichystal si své nářadí a hotovil se v jednom z přízemních pokojů položit dřevěnou parketovou podlahu.

První den jsem byl hotov asi z poloviny, práce šla dobře. A druhý den byl mým posledním, kdy jsem na téhle zakázce pracoval. Klečel jsem zrovna na kolenou nad podlahovými díly, když tu se na mě zničehonic zřítily staré, těžké dřevěné dveře.

Na první pohled to nezní nijak hrůzostrašně - skácely se dveře, ovšem jenom kdyby předtím bezpečně a napevno nevězely v pantech. A co bylo horší: rána to byla taková, jako by mě jimi s nápřahem přetáhl nejmíň gólem. Skončil jsem v nemocnici s několika zlomenými žebry a středně těžkým otřesem mozku.

Tím pro mě práce v domě definitivně skončila. Život mě dosud neomrzel a peníze přeci jen nejsou všechno. Marně se milí majitelé reality divili a přemlouvali mě, zbytečně nabízeli zvýšení honoráře.

Ještě jsem ležel ve špitále, když si majitelé najali k rekonstrukci dva dělníky. Jeden z nich druhý den (jako já) podivně sletěl ze střešního okna a zlomil si vaz. A druhý se propadl ve sklepě do nějaké jámy a zlomil si obě ruce. Řekli jsme si potom se ženou, že já osobně jsem měl vlastně kliku! A ještě to pokračovalo. Majitele za několik týdnů ranila mrtvice a zemřel. Člověk se samozřejmě brání pověrčivosti, říká si, že všechno je jenom nešťastná náhoda...

Majitelka domu - vdova - se odstěhovala a nevím, zda se jí už podařilo domek prodat, ale vzhledem k tomu, že už přes rok neutěšeně chátrá, soudím, že s jeho prodejem to bude mít velmi, velmi těžké.