|
|
Před první světovou válkou sloužila moje maminka u pana rady ve Vsetíně. Milostpán byl stižen těžkou mozkovou mrtvicí, sotva chodil, nemohl mluvit a když něco potřeboval, tak vydával jen táhlé volání:
úúú …
Po nějakém čase zemřel. Paní doma nechala udělat katafalk v posledním pokoji a sama se rozhodla nocovat v kuchyni. A protože se nebožtíka hrozně bála, přizvala si na noc kromě maminky ještě i posluhovačku. Všechny tři seděly v kuchyni, když najednou uslyšely známé pánovo sípavé
úúú...
Panička se strašně vyděsila, posluhovačka se také třásla hrůzou, ale moje maminka, přesvědčena, že ublížit jí může jen živý a ne nešťastník v rakvi, se šla podívat do pokoje k mrtvému. Co viděla, jí vyrazilo dech. Milostpaní dala rozžatou svíčku na stolek přikrytý papírem, aby se dečka nepokapala voskem. Svíčka již dohořívala a papír začínal jejím žárem doutnat. A tak mrtvý v rakvi dal znamení, že v domě hrozí nebezpečí požáru.
Moje maminka nebyla rozhodně milovnicí duchařských historek, život ji vyučil tvrdé realitě, a tak jejímu vyprávění věřím slovo od slova.
|
