Nepatřím mezi osoby, které by měly „pro strach uděláno". Už ve škole jsem se dokázala postavit na obranu slabších spolužáků, pokud jim chtěl někdo ubližovat. Snad také proto jsem si po maturitě vybrala práci u policie a jsem schopna podávat stejné výkony jako moji mužští kolegové. Jednou jsem však zažila něco velice podivného, co si dodnes nedovedu vysvětlit.

Moji rodiče bydlí, v malé vesničce mezi kopci a silnice k nim vede buď přes lesy a nevysoké sedlo nebo po široké silnici, ale s větší oklikou. Jsem zvyklá za svými blízkými dojíždět kratší cestou přes les. Tuto cestu znám velice dobře i za tmavých nocí. Tenkrát jsem také jela za nimi zkratkou lesem. Bylo už hodně pozdě, snad se blížila půlnoc, ale měsíc osvětloval krajinu velice dobře. Pokud nebyl přímo úplněk, tak mu k tomu moc nechybělo. Jakmile jsem se dostala do lesa a začala serpentinami stoupat vzhůru, dopadl na mne obrovský strach. Bylo to něco neskutečného, těžce se mi dýchalo, přitom mi ten nesnesitelný strach nedovoloval ani malinko pootevřít okno vozu. Byla jsem v autě sama a musela jsem se velice ovládat, abych nezpanikařila. Jízdu jsem poněkud zvolnila a bedlivě sledovala okraje cesty, aby mi snad nějaká zvěř nevběhla pod kola. Nic takového se nestalo a já jsem nakonec spíše silou vůli dojela až na sedlo a začala pomalu sjíždět dolů. 

Po několika metrech, jako když utne, podivný a nevysvětlitelný strach byl pryč. Spadl ze mne stejně rychle, jako se před chvíli objevil. K našim jsem dojela v pořádku, pouze jsem mohla tričko ždímat, jak mi předtím po zádech tekly krůpěje potu. Nikdy jsem se nedověděla,"'co to mohlo být, jaká podivná síla se mě s"nažila zmocnit, až nakonec ustoupila. Teď už raději ve večerních, a nočních hodinách jezdím za rodiči objížďkou.

Marta, Valašsko

Děkujeme !