|
|
Jitka jako zázrakem vyvázla z
nebezpečí, které na ni číhalo v zasněžených horách. Vděčí snad za to své
kamarádce?
Jako každý rok, tak i loni v zimě
jsme si s mými kamarádkami Alenou a Ladou vyjely na týdenní dovolenou do
Jeseníků, kde má Ala se svým manželem chalupu. Domek stojí téměř na samotě,
necelých pět kilometrů od vesnice, kde bydlí Alenina sestřenice Bětka s rodinou.
Domluvily jsme se, že se k nim v sobotu dopoledne vydáme na běžkách, probereme,
jak jde život a dodatečně si připijeme na šťastný nový rok. Bětka nás podle
očekávání nezklamala. Hodiny ubíhaly a my si měly pořád co povídat. Cítila jsem
se však k smrti unavená, lezla na mě nějaká rýma. „Nechceš se natáhnout?
Klidně tady můžeš přespat," nabízela mi Běta. „Jsi hodná, ale pojedu
zpátky na chajdu, jenom bych vám zbytečně kazila zábavu," zavrtěla jsem
hlavou. Ala s Ladou mě ujistily, že už se taky dlouho nezdrží, a tak jsem
vyjela.
Od chalupy mě dělil už necelý
kilometr, když se najednou spustila šílená vánice. Sněhové vločky mě ostře
bodaly do tváře, na krok jsem skoro neviděla. Rozhodla jsem se, že si cestu
zkrátím přes les. Odepnula jsem si běžky a vkročila mezi stromy. Smrky a
borovice zlověstně skřípaly, ale šlo se mi o poznání lip než předtím po
zasněžené polní silnici. Vydala jsem se po úzké stezce hloub do lesa, když jsem
zaslechla, jak někdo volá moje jméno. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla.
Chtěla jsem jít zase dál. Jenže vtom jsem znovu uslyšela: „Jíťo, Jíťo!"
Mezi stromy jako by se mihlo něco červeného. „Vždyť to je Ladina větrovka!
Asi mě s Alenou dohonily," udělala jsem pár kroků zpátky k silnici. Najednou
to za mnou s ohlušujícím praskotem zadunělo. Ohlédla jsem se a úlekem se mi
málem zastavilo srdce — na pěšinu, přesně tam, kde jsem před chvílí stála, se
zřítil smrk. Pospíchala jsem ven z lesa a rozhlížela se po kamarádkách. Nikoho
jsem ale nespatřila.
Chalupa se nořila do tmy, nikde
ani živáčka. Odemkla jsem a popadla mobil, který jsem zapomněla uvnitř. Měla
jsem snad patnáct nepřijatých hovorů, všechny od Aleny. Hned jsem jí zavolala
zpátky. „No konečně, už jsme se o tebe bály! Lada strašila, že má takový
nepříjemný pocit..." Nechtěla jsem ji vyděsit, a proto jsem o svém zážitku
radši pomlčela. „Jsem v pořádku, teď jsem dorazila a hned si půjdu lehnout,"
řekla jsem. „Za chvíli jsme u tebe, už taky jdeme." Přestože holky byly
do hodiny zpátky v chalupě a já už se neměla čeho bát, i přes šílenou únavu se
mi ten večer neusínalo dobře. Hlavou mi vířily otázky, na které jsem neznala
odpovědi. Kdo na mě v lese volal? Koho jsem to tam viděla? Byla na mě snad Lada
nějak telepaticky napojená, když tušila, že jsem v nebezpečí? Těžko říci. Hlavně
že žiju! |
