|
Je možné vycítit osudovou
událost pár hodin dopředu? A je možné jí zabránit?
Pracovala jsem jako
zdravotní sestra v závodní ordinaci s oblíbeným lékařem Vladimírem a v
téže továrně byl jako technik zaměstnán i můj manžel. Kromě běžných
ordinačních hodin jsme s doktorem každé úterý odpoledne jezdili jeho
trabantem za pacienty do nedalekých Neštěmic.
Osudný úterek byl mladý
lékař jako obvykle dobře naladěn, zato já jsem byla od rána mimo sebe.
Cítila jsem úzkost, kdykoli jsem se k Vladimírovi přiblížila.
K dovršení všeho se mi
začaly v hlavě promítat podivné záblesky, jak sedíme v autě a někam se
řítíme. Konec, zase realita. Pak záblesk: před námi ohromné auto,
náklaďák.
Návrat do tohoto světa.
A blik: kolem mě létají kusy karosérie, rachot. Nebylo mi z toho vůbec
dobře.
Před polednem jsem se
celá rozechvělá stavila vedle v zubní ordinaci a svěřila se kolegyni:
„Holka, já mám strach, že mě Vláďa dneska cestou do Neštěmic v tom svém
trabantu zabije."
Kolegyně na mě udiveně
koukala. A paní doktorka, která mě zaslechla, řekla: „Holky, jdeme na
oběd. Míla už z hladu blábolí!"
Dobrý nápad, i sytý
člověk má lepší argumenty. Při jídle mě napadlo, že Vladimírovi navrhnu,
ať nás vezme sanitka, kterou jsme už volávali, když byl jeho bakeliťák
mimo provoz.
Vrátila jsem se do
ordinace a potkala vykulenou uklízečku, říkala, že náš pan doktor prý
vypil láhev vína a odjel. To bylo divné! Nikdy předtím neodjel beze mě
nebo bez vysvětlení, teď ani vzkaz nenechal.
Řekla jsem si, že
počkám a za půl hodiny mu do Neštěmic zavolám. Ještě jsem si odskočila
na zubní celou podivnou situaci zkonzultovat. A tam pak vrazil do dveří
zděšený dělník: doktor havaroval! Někdo ho musí identifikovat!
Mě ta zpráva úplně
složila. Jela paní zubařka. Vrátila se zdrcená. Doktor to ve svém
trabantu napasoval pod náklaďák, byl okamžitě mrtvý. Doma měl přitom
sedmiletou dceru a těhotnou manželku!
Ponurý příběh ovšem
nekončí. S kolegyněmi jsme zavřely ordinaci a šly šok spláchnout
alkoholem. Manžel měl ten den dovolenou a potkal kolegu, který na něho
vychrlil, že jsem se s doktorem zabila v autě.
Nebylo to nelogické, s
Vladimírem jsem jezdila vždycky!
Manžel volal policii,
nemocnici. Řekli mu, že s doktorem v autě nikdo neseděl. Ale věděl, že
já chodím domů ve tři...
Přišla jsem domů v
šest, manžel brečel, syn brečel. To naše setkání bylo nepopsatelné.
Nikdy jsem se nedozvěděla, proč náš doktor vyžahl láhev vína a tak
rychle odjel. Špatná zpráva? Něco ho trápilo natolik, že to napálil do
náklaďáku schválně?
A ty moje záblesky
představ mi teprve nikdo nevysvětlil...
|
