Památky

Úvodní stránka | KPUFO | ČsAAA

Zajímavá místa

Záhada vízmburského pokladu

Posledním majitelem panství a hradu byl Jiřík z Vízmburka. Clen rodu pánů z Dubé, oddaný zastánce krále Jiřího z Poděbrad. Patrně se přikláněl k názoru svého krále, že je třeba, aby v pohraničí Čech zavládl konečně klid, a proto souhlasil s odprodáním hradu Slezanům. Roku 1447 se bělostná hradní věž vypínala nad havlovickým údolím naposledy. V den zkázy, pondělí svatodušní, se přihrnulo ke hradu slezské vojsko. Pak se hrad počal otřásat výbuchy střelného prachu a detonacemi bořícími jeho mohutné zdi. Nakonec dílo zkázy dovršil oheň. Vrchní patra se zhroutila a v rozvalinách pohřbila nižší části hradu. Do nádvoří se sesunula i masivní bílá věž a zcela ho vyplnila sutí.

Tak, pohřben ve vlastních troskách, vydán na pospas živlům a lhostejnému proudění času, měnil se postupně kdysi pyšný hrad v pouhý pahorek. Ten pak zarostl ostružiním a nakonec lesem, aby po staletích mohl na základě archeologického průzkumu v letech 1972—1985 vydat opět svědectví o své velikosti a slávě. Ještě v 18. století byly trosky hradu dosti zachovalé. Zvláště pak ke straně východní, kde stála vyšší kamenná zeď s jedním okénkem. U něj rostla malá jedlička a vedle vysoký buk. Právě do takovýchto míst zasadila lidová fantazie různé pověsti o pokladech ukrytých v hlubokých sklepeních zříceného hradu. Dle těchto pověstí byl vízmburský poklad nalezen již několikrát.

Podle jedné z nich se jednou chudé děvečce, Antošce z Havlovic, zaběhla právě na Květnou neděli do hradních rozvalin jalůvka. S malým dítětem, Petříkem, se ji snažila dohonit. Jalůvka ale zmizela v podzemí. Antoška ji následovala temnou chodbou, až přišla do sklepení plného pokladů. Odložila Petříka, nabrala zlato a spěchala ven. Tam si vzpomněla na synka a rychle se pro něj vrátila. Spolu však na denní světlo již nemohli — brána do podzemí byla zavřena. Teprve po roce, znovu o Velikonocích, se opět otevřela, a tak ji manžel našel i s dítětem doma. S nimi i hromadu zlata, které přinesli ze sklepení. Zlato použili pro svého synka, a protože již žádný člověk v té době nebyl tak hodný jako chudá Antoška, brána k pokladu se nikomu neotevřela.

V jiné pověsti se o Velikonocích do podzemí vízmburského hradu zatoulal rovněž Petřík, syn chudé vdovy z Podhradí. Matka jej hledala velmi dlouho, než jej našla v jedné chodbě a rychle vynesla ven. Vchod se za ní okamžitě zavřel. Vdově se tak splnila předpověď neznámé babičky sbírající v lese dřevo, že najde veliký poklad. Skutečně — našla největší poklad — svého synka. Doma pak z Petříkových kapes vyndala zlaté šperky, a tak měli do konce života p dobré živobytí postaráno. Protože opět již nikdo nebyl tak skromný a hodný jako vdova z Podhradí, zůstal vchod do podzemí zavřen.

Jednou žil ve Lhotě u Kostelce nějaký Josef Petrů, zvaný Sekáček Dobášek. Ten se vypravil do lesa na dříví zrovna na Velký pátek. Když sbíral dříví okolo hradních zřícenin, které velmi dobře znal, sedl si na pařez naproti zdi s okénkem, hned vedle statného buku. Nacpal si fajfku, aby si zakouřil. Najednou uviděl, že pod zdí je kamení otevřeno a vchod do sklepení září modravým světlem. Vešel do chodby a tu vidí v modravé záři plamínků dvě železné truhly. V koutě za nimi plno zlata a stříbra. Jen si chtěl Dobášek nabrat zlata, zjevili se na jedné i druhé truhle dva kocouři, kteří se s naježenými hřbety počali náramně zvětšovat. Dobášek běžel ven pro nějaký klacek, aby je mohl od pokladu odehnat, ale po vchodu do podzemí nebylo již ani památky. Dlouho obcházel okolo hradu, ale nakonec se musel vrátit domů. Každému svou příhodu vyprávěl, a tak se čas od času objevil v rozvalinách nějaký soused, který usilovné obracel kameny a hledal vchod do podzemí.

Jediné, co se kdy našlo, byl nález ze dne 6. června roku 1882. Tehdy nalezl Vít Myl ze Lhoty u Kostelce v hradních sutinách hrneček a v něm 68 grošů krále Václava.

A když se za jedné bouřlivé noci roku 1896 se zřítila kamenná zeď i s jedličkou, hledači pokladů v těch místech našli pouze hromádku starých, již věkem zežloutlých lidských kostí.