Psychotronika 

Hrníček z lásky

Drobný dárek věnovaný od srdce a z upřímného, hlubokého citu, se stal pro Klářiny prarodiče poutem doslova na život a na smrt.

Zdědili jsme po našich prarodičích chalupu v horách. Babička s dědou v ní bydleli skoro padesát let a nechtěli se odstěhovat ani ke sklonku života, kdy už jim zdraví nesloužilo. Brali jsme je k nám alespoň na zimu. Jakmile však ze strání slezl sníh a ukázalo se sluníčko, prarodiče ve městě, v pohodlí a teple, nic neudrželo.

Stejné to bylo i později, když už u nás pobývala babička sama. „Musím domů a za dědou," hořela pokaždé nedočkavostí, ačkoli dědeček již nebyl mezi námi. Spěchala do chaloupky, kde prožila se svým mužem sice ne zrovna jednoduchý, avšak šťastný život. Na horách jakoby pookřála a získala novou chuť do života.

Bohužel, roky se vymazat nedají, babička už také není. Nicméně zůstala nám na ni spousta krásných vzpomínek a také pár milých věcí, které by asi starožitník nijak neocenil, snad by je dokonce nazval kýčem, ale pro nás mají velkou hodnotu. Jako třeba jeden starý, nakřápnutý a otlučený porcelánový hrnek s krásně vyvedeným nápisem „Z lásky". Má totiž svoji historii, která je těsně spjata s naší rodinou.

Můj dědeček si babičku namlouval několik let, než se konečně mohli vzít. Ona byla ve službě a pomáhala živit mladší sourozence, protože tatínka už neměli. Děda na tom byl podobně, jen s tím rozdílem, že chodil fárat do dolů. Nemohl si dovolit hned se oženit, těžko by uživil svoji vlastní rodinu.

Oba se ale měli moc rádi a plánovali, jak jednou budou mít veselku. Těšili se na společný život a spořili každou korunu. Když tedy děda na nějaké té pouti nebo tancovačce koupil své milé byť jen pouhou maličkost, babička byla spokojená a dárky pečlivě opatrovala.

Jedno z nejpřednějších míst zaujímal právě onen ručně malovaný hrníček s nápisem „Z lásky". Děda ho koupil babičce na pouti, jen pár týdnů před svatbou. Měla z něj velkou radost a hned si ho vystavila na poličku. Byli už pár let manželé - dědeček ten den pracoval jako obvykle na šachtě a babička se doma starala o děti a malé hospodářství. Tu najedou bez jakékoli příčiny hrneček spadl z police. Ostatní vystavené hrnky a talíře se ani nehnuly. Babička ztuhla, beze slova zvedla hrníček a tiskla ho k sobě. Nerozbil se, ale byl nakřáplý. Jen nápis „Z lásky" zůstal netknutý. „Něco se určitě stalo," lekla se ihned babička.

Děti dala k sousedce a běžela k šachtě. Tam už nebyla jediná - stalo se neštěstí, došlo k závalu. Téměř dva dny se nevědělo, kdo ze zavalených horníků přežil. Děda naštěstí ano, byl však zle potlučený, přišel o nohu.

Prarodiče to potom neměli po zbytek života snadné, ale jak babička říkávala: „Dva se s životem poperou mnohem lip a navíc, když je v domě láska, tak i bída a hlad se lépe snáší." V této životní filozofii vychovala také své děti - moji maminku a její sestru. A tak není divu, že¨se u nás doma vyznávaly trochu jiné hodnoty. Na dovolené k moři jsme jezdili zřídka, zato jsme trávili krásné prázdniny u babičky na horách, kde jsme se my, děti, s rodiči vydováděli při hrách i na výletech.

Od té doby se hodně změnilo. Na chalupu už jezdím se svým přítelem, opravujeme ji a modernizujeme. Přesto bych byla moc ráda, aby něco z dob života mých prarodičů zůstalo: láska a úcta k tomu druhému, radost z maličkostí a schopnost vyslechnout starosti a potřeby těch druhých. Třeba i proto marné na čestném místě na poličce mezi kuchyňskými okny natlučený, ručně malovaný hrneček s krásným nápisem „Z lásky".

Podle: dopisu Kláry L. z Podkrkonoší napsala J. Buršíková. Chvilka pro tebe č. 4/2007

Klub psychotroniky a UFO Trutnov © 2016