Psychotronika 

Slunce mě zachránilo 

Ještě před nedávnem bych vůbec nevěřil tomu, že je možné silou vůle ovlivňovat počasí. Moje matka v takovém případě jízlivě zabrouká šlágr z jejích mladých let: „Poručíme větru, dešti.“

 Přiznám se, že bych ještě před rokem považoval za výmysl to, co se mi vloni na počátku léta stalo a co dále popisuji:

 Školní rok "na vejšce" skončil pro mne velice nešťastně. Měl jsem již nějaké plány pro nejbližší budoucnost a najednou se vše sesypalo nejen kvůli nedokončené škole. Nahromadilo se toho na mne příliš a já si s tím nevěděl rady.

 Ve stavu zoufalství jsem odešel do lesa. Mám rád stromy a nějak jsem intuitivně cítil, že tam mezi krásnými smrky i mohutnými buky, rostoucími na okraji lesa, mohu najít nějaké východisko ze své situace.

 Den byl pochmurný stejně jako moje nálada. Procházel jsem se lesem až nakonec usedl k jednomu smrku a zády se o něho opřel. Mé v myšlenky se dostaly až k tomu nejčernějšímu bodu uvažoval jsem, zda bych tento život neměl raději ukončit. Vše reálné kolem mne k tomu navádělo, jen někde v hloubi duše seděl strach z takového činu.

 Prožíval jsem silnou vnitřní konverzaci: ano či ne? Rozhlížel jsem se, zda se neobjeví nějaký "soudce", který by mi jasně naznačil, co mám dělat. Postavil jsem se, díval se na zataženou oblohu a náhle mne napadlo, že tím nejvyšším, ale přitom hmatatelným soudcem je přece slunce. To bylo beznadějně zakryto silnou vrstvou mraků, ale mne napadlo:

Pokud mám žít, pokud můj život má nějaký smysl, ten "nejvyšší“ – Slunce - mne přece neopustí a pomůže mi.

 V duchu jsem začal "křičet" slova: "Jestli mám žít, jestli má toto živoření nějaký smysl, SLUNCE, ukaž se! Podej mi ruku! Podej ji v podobě svého paprsku!"

 Byl jsem jako v tranzu, ani nevím, jak dlouho jsem takto vnitřně volal, když se najednou - přesně nad moji hlavou - roztrhly mraky, vykouklo slunce a jeho paprsky dopadly na zem i na mne!

 Byl to velice silný zážitek. Slunce mne osvítilo a já si nevím proč říkal:  „jsem osvícený". Zhluboka jsem nadechoval ten nádherný vzduch prozářený slunečními paprsky, abych tou krásou co nejvíce naplnil své srdce i celé tělo.

 Nedokážu si vzpomenout, jak dlouho to všechno trvalo, vzpamatoval jsem se až když clona mraků se opět přiblížila ke slunci a začala ho zakrývat. Já jsem už byl ale někdo jiný. Měl jsem jistotu, že všechny závažné problémy se vyřeší a těžké chvíle pominou. Že mám sílu to vše zvládnout!

Když jsem dokázal svoji myšlenkou rozhrnout mraky a přivolat slunce, není už nic v mém životě, co bych nezvládl.

 Uplynulo již několik měsíců od oné události a s odstupem času vidím, že všechny ty nepříjemnosti nějak velice jednoduše odplynuly. Přicházely ke mně myšlenky, kam jít, co udělat, zařídit, a to vše mi v konečném důsledku přineslo nejen klid a dobrou náladu, ale i konkrétní úspěch.

 Jaroslav z Podkrkonoší

Klub psychotroniky a UFO Trutnov  © 2016