(c) Klub psychotroniky a UFO - Teplice, 2010

Varování červeného klobouku

Lenka se každou noc probouzela hrůzou - její děsivý sen se neustále opakoval. Až později si uvědomila jeho skrytý význam - naštěstí včas...

Slunečný den, na obloze jen tu a tam bílý beránek. Slunce mi svítilo do očí a já popotáhla klobouk, abych si ochránila oči. Byl rubínově červený. Viděla jsem, jak se od něj světlo červeně odráží a tančí mi po šálku s kávou. S někým jsem mluvila, ale nevzpomínám si, kdo to byl.

Přišla servírka a já si objednala druhou kávu. Donesla ji. Na nebi se zatím objevil velký mrak. Tvarem připomínal havrana. Došlo k dalšímu šálku. Než jsem ho stihla pozvednout k ústům, stalo se něco strašného.

Skřípění. Kolem domu se prohnalo auto a narazilo do nás. Letěla jsem vzduchem a potom tvrdě dopadla. Něco křuplo. Z břicha mi tekla krev a vsakovala se do bílého svetříku. Vůbec jsem se nemohla hýbat a dusila jsem se. Docházelo mi, že umřu. Hrozně to bolelo. Tak hrozně to bolelo...

NOČNÍ MŮRA

Ten sen se mi zdál skoro neustále. Pomalu jsem se už začínala bát usnout. Nedostatek spánku se na mě dost podepsal, byla jsem strhaná a roztěkaná. Nakonec jsem skončila u psycholožky.

Lékařka mě vyslechla a dlouho jsme si povídaly o mých problémech. Dala mi i nějaké léky. Světe - div se, po několika dalších sezeních noční můry zmizely. Bylo krásné zas usínat beze strachu.

Pak jsem si dala schůzku s přítelkyní ze školy. Neviděly jsme se dobrých pět let. Vyrazily jsme do kavárny a usadily se na verandičce do ulice.

Eva mi hned ukázala klobouk, který si koupila právě před chvílí. Pěkný, rubínově červený s černou stuhou. Nabídla mi, ať si klobouk zkusím. Nu, proč ne? Nasadila jsem si ho a zapózovala. Obě jsme se zasmály. Všimla jsem si červeného odrazu na stole. Dotýkal se i šálku s kávou.

Ježíši! Strhla jsem si klobouk z hlavy, až jsem se lekla, jestli jsem ho ne-poničila. Evě jsem se vymluvila, že mě něco píchlo. Asi vosa ve vlasech. Když se nenechala odbýt a prohlížela mi účes, mrkla jsem se na nebe. Mrak, který se po tom vymeteném kousku modři hnal, vypadal jako stíhačka. „Hele, na ten mrak, to je přeci vrána!" zasmála se Eva. Úplně mi zatrnulo. Červený klobouk a oblaka ve tvaru vrány.,,Ne, to je hloupost, uklidňovala jsem se v duchu.

NÁHLÁ PANIKA

Vypily jsme i druhý šálek a servírka přinesla třetí jako pozornost podniku. To už jsem věděla, že musíme pryč. Hned!

Doslova jsem Evu vyrvala od stolu a táhla ji za sebou dovnitř do kavárny. Určitě si myslela, že jsem blázen. Servírka na nás volala, že jsme ještě nezaplatily, a vydala se za námi. Jenže v ten okamžik se to přihodilo.

Zpoza domu se vyřítila modrá škodovka a se skřípěním brzd si to namířila rovnou na terasu kavárny, v tu chvíli naštěstí téměř liduprázdnou. Řidič už nemohl zabránit srážce. Vůz smetl několik stolků a předek si rozčísl o sloup uprostřed terásky.

„Pane bože," vydechla Eva. Auto rozmetalo stolek, u něhož jsme před okamžikem seděly. Pod jeho koly ležel špinavý, placatý červený klobouk. Nebýt toho opakujícího se snu a mé náhlé paniky, zřejmě už bychom nebyly mezi živými.

 Podle : dopisu Lenky P. z Košťan připravila J. Buršíková, Chvilka pro tebe 5/2007