O působení inkvizice v českých zemích
Pokud
jde o inkvizici a pronásledování kacířů, ba dokonce i čarodějnic,
vcelku se nemusíme stydět za úsilí českých lidí držet se zdravého
rozumu. Se zavedením inkvizice v Čechách měla papežská kurie velké
potíže, protože právě v době jejího vzniku nebyly vztahy kurie k
českému králi zrovna nejlepší. Mohla sice za Přemysla Otakara I.
počítat s povolností pražského biskupa, ale jeho olomoucký kolega,
"politický" biskup Robert Angličan byl přítelem a věrným
stoupencem krále, za nímž stál i proti kurii. Nadto byl Robert,
mimochodem třikrát poháněný před církevní soud, zapřisáhlým
nepřítelem mystiky a rozumář. Jeho komentář k biblické Písni písní
je racionální, jazykovědnou analýzou. O
něco víc víme o inkvizici na počátku 14. století, kdy v Praze uhořelo
na hranici 14 „kacířů", valdenských, katarů, pikartů a bekyň.
Ale pražský biskup Jan z Dražic měl pro svůj málo radikální
postup velké potíže, což mu slouží ke cti. Na konci 14. století
obsazoval inkvizitorský úřad pražský arcibiskup. Jeho tribunál měl
své sídlo u kostela svatého Jana na Zábradlí na pražském Starém
Městě, ale o jeho členech se nám zachovaly pouze zprávy týkající
se spíš jejich finančních požadavků než jejich horlivosti v pronásledování
kacířů. Tato
inkvizice vzala za své v bouři husitského revolučního hnutí. Sotva
mohla přežít skutečnost, že Mistr Jan Hus byl v Kostnici zrádně
vydán kardinálům a uvržen do vězení inkvizice v dominikánském klášteře.
Na zprávy, že Hus odjel na kostnický koncil, reagovali jeho protivníci
(např. Štěpán z Dolan) radostným konstatováním, že "již
brzy husu upekou". Hned třetí den po Husově uvěznění zřídil
koncil zvláštní komisi pro stíhání kacířství, zejména husitského,
a 4. prosince 1414 jmenoval papež Jan XXIII. (později sesazený, jehož
nechvalnou památku se církev snažila ve 20. století definitivně
smazat pontifikátem jeho jmenovce) vyšetřovací komisi proti Husovi.
7. června 1415 se projevil Hus jako "kacíř", když ostře
kritizoval inkvizici - zařízení, které bylo hlavním sloupem církevního
systému. Útok na kterékoli církevní dogma nebyl považován za tak
nebezpečný jako útok na právo církve popravit každého, kdo se
proti ní vzepřel. Nic
tedy nemohlo pobouřit koncil víc než Husovy výroky o údajném právu
církve na upalování kacířů. Ve spise „O církvi“ Hus napsal,
že i pro papeže platí příkaz evangelia, aby bloudícího vlídně
pokáral, popř. se ho vystříhal, ale nezabíjel. "Věru podobni
jsou takoví knížatům kněžským, farizeům a zákoníkům, kteří
odevzdali Krista Pilátovi se slovy: Nám nesluší nikoho zabíjet.
Ano, větší to jsou vražedníci než Pilát, neboť Kristus praví:
Kdo ti mne odevzdal, má větší hřích..." Smělé přiznání k
tomuto výroku zpečetilo podle F. M. Bartoše
(Čechy v době Husově 1378 1415, Praha 1947, str. 425) Husův
osud. To,
že roku 1415 byl jakýkoli útok na inkvizici nepřípustný, mělo ovšem
i čistě mocenské důvody. Počátkem roku 1414 byl v Anglii potlačen
pokus o povstání, které připravovali lolardi, stoupenci Viklefovi.
Jejich hlavou byl Sir John Oldcastle, zvaný lord Cobham, jenž si
dopisoval s českými husity. Ve Francii zase v bouři občanské války
roku 1413 ovládli krátce Paříž "kabošovci" (cabochiens)
proti patriciátu a jeho spojencům, např. prelátovi Gersonovi. Je
div, že francouzští kardinálové Gerson a d'Ailly, anglický Robert
Hallam, biskup ze Salisbury i diplomat doktor John Stokes žádali od začátku
Husův život? Pro ně byl Hus nejenom velký kacíř, ale také obhájce
a spojenec hnutí "chátry", "lůzy", kterého je
nutno zničit. To
se také stalo. V Čechách, v českých zemích, se inkvizice od
husitského období stala synonymem útlaku. Po dobu husitských válek
nepřestaly hořet kacířské hranice - obě válčící strany své
protivníky považovaly za hanebné kacíře. A snášenlivost nebyla
ctností 15. století. Ani jinak osvícený Jiří z Poděbrad si nepočínal
s "pikartskými" zakladateli Jednoty bratrské zrovna v rukavičkách. Ale velké procesy nebyly
ani v "době temna"
oblíbenou zbrani obnovené římské církve. Kolem roku 1630, tedy
deset let po Bílé hoře, uvažoval kardinál z Dietrichsteinu o tom,
že by dominikánům svěřil instituci zaměřenou na vymýcení starého
kacířství, ale nakonec si to rozmyslel. Už proto, že bylo nesnadné
vést dělící čáru mezi pravověrnými katolíky a ne zcela pravověrnými
bývalými staroutrakvisty, nemluvě ani o tom, že v jeho okolí se to
podezřelými jenom hemžilo. Roku 1596 navštívil Dietrichsteinovo sídlo,
jihomoravský Mikulov, papežský nuncius kardinál Caetani. Podivoval
se, že na Moravě je plno nejrůznějších kacířů a sekt říkalo
se tu, že v jednom domě otec věří v jedno a syn v druhé, žena je
jednoho mínění ve věcech viry a manžel jiného... Pro Caetaniho to
bylo nepochopitelné. Skutečností však bylo, že pozdně husitské Čechy
a Morava byly až do Bílé hory útočištěm pronásledovaných
"kacířů" takřka z celé Evropy. V Čechách našli útulek
valdenští i pikarti, novokřtěnci i
sociniáni, antitrinitáři a
libertini.
Římská
i benátská inkvizice, které prostřednictvím svých agentů hlídaly
zejména Italy u nás usazené, si toho byly vědomy. V zápisech benátské
inkvizice najdeme z roku 1567 text výslechu malíře a tkalce Marka
Antonia Varotty, Benátčana, který se na cestách do Uher, Polska,
Rakous a Moravy přiklonil ke kacířství. Na Moravě je prý
"mnoho novokřtěnců a jiných sekt". V městečku Slavkově
se Varotta setkal s krajanem. Byl to messer Niccoló
Paruta, který měl ve Slavkově domy a vinice a znamenitou knihovnu
s kacířskými spisy, vytištěnými latinsky i italsky. "A v domě
Niccola Paruty na peci zemřel Bernardino Occhino, který byl nejdřív
kalvinista, pak arián." Varotta možná nevěděl, možná nechtěl
říci, že Bernardino Occhino býval generálem kapucínského řádu a
slavným kazatelem, který byl sloupem italského reformačního hnutí.
Italský pokrokový historik Delio Cantimori vysoce hodnotí skutečnost,
že italští "kacíři" mohli vždycky počítat s ochranou v
Čechách a na Moravě, a jeho žáci pokračují v jeho bádání (srv.
naposledy: Domenico Caccamo, Eretici italiani in Moravia, Polonia,
Transilvania (1558 1611), Florencie - Chicago 1970). Návštěvníci
pražského Karolina by si při příští návštěvě velké auly měli
všimnout pamětní tabule z druhé poloviny 16, století, kterou tu na
paměť svého pražského kolegy pronásledovaného Habsburky dal
zasadit jeho přítel, humanista Jakub Paleologus. Paleologus sám skončil
svůj život na kacířské hranici v Římě zrovna tak jako Giordano
Bruno (1600), který rovněž našel v rudolfínské Praze dočasný útulek,
což mu umožnilo vydat zde dvě svoje práce. V
Čechách, kde "kacířstvím" husitským byla "nakažena"
naprostá většina obyvatelstva a kde dokonce i mezi katolickou šlechtou,
např. mezi Pernštejny a Lobkovici, nechyběly případy, že příbuzní
přestoupili ke kacířství valdenskému či kalvínskému, nebylo možno
inkvizice používat tak vydatně jako třeba v Itálii. Proto také
velcí přestupníci bývali obyčejně posíláni k inkvizičnímu
soudu do Říma. To se ostatně mohlo stát i duchovnímu hodnostáři,
když se stal podezřelým. Během takové nedobrovolné cesty do Říma
zemřel kapucín Valerian Magni. Giordana Bruna vydala Římu benátská
signorie, která obyčejně vměšování kurie do svých záležitostí
netrpěla. Dosud málo známé, ale nesmírně zajímavé předivo vztahů
mezi českými zeměmi a Itálií v 16. a 17. století takřka na každém
kroku odhaluje neznámé souvislosti. I když Grigulevičova zpráva, že
Galileiovy písemnosti byly chovány v Praze, nesouhlasí tak docela se
skutečností, obsahuje nicméně pozůstalost Uttavia Piccolominiho, pána
na Náchodě a jednoho z těch, co zradili Valdštejna, zajímavé listy
kardinála Bentivoglia, papežského diplomata a jednu dobu hlavu
inkvizice, které osvětlují a opravují dosavadní znalosti o
Galileiových konfliktech s inkvizicí. Je třeba říci, že
Bentivoglio zde vystupuje v úloze daleko sympatičtější, než bychom
od "velkého inkvizitora" čekali. Poslední
slavnou obětí benátské inkvizice byl Giacomo Casanova, který poprvé
vzbudil zájem o svou osobu senzačním útěkem z benátských
"olověných komor". V Čechách, kde Casanova strávil
posledních čtrnáct let svého života, napsal a v Praze u Schonfeldů
vydal svoje vyprávění o útěku, které se stalo základem jeho
proslavených a u nás v originálním znění dosud neznámých paměti
(1787). Případ
Casanovův byl ovšem jenom nezávaznou společenskou senzací a z
hrdiny příběhu udělal v josefínských Čechách dočasně slavnou
osobu. Jinak tomu bylo už za "neosvíceného" absolutismu
Josefova synovce Františka „Dobrotivého". Nevzplanuly sice
zrovna hranice, ale církevní i státní autorita zakročila tvrdě,
kdekoli se zdálo, že se objevují nebezpečné tendence. Tak zakročila
obojí moc proti Bernardu Bolzanovi a jeho litoměřickému žákovi J.
Feslovi a po roce 1848 proti F. M. Klácelovi a profesoru Smetanovi. Ale
to byly vesměs případy, které bylo možno lokalizovat a vyřídit běžnými
mocenskými prostředky. Nesnází z toho vzniklo ovšem dost, zejména
od té doby, co proti reakčnímu režimu v Rakousku psal bývalý člen
křižovnického řádu Karel Postl, rodák z jihomoravských Popic, známější
pod pseudonymem Charles Sealsfield. Znamenalo
to, že se u nás od husitského období nesoudili čarodějníci a čarodějnice,
skuteční nebo zdánliví černokněžníci, organizátoři sabatů a
černých mší? To by nebylo logické. Černá a bílá magie dnes není
zrovna brána vážně, ale není na škodu čas od času si uvědomit,
že čáry, kouzla, magie jsou, kaneckonců, pokusy potlačit používáním
neúčinných technik pocit zoufalství nebo úzkosti, vyplývající z
toho, že účinné techniky a prostředky prostě nejsou k dispozici. V
zemědělské společnosti pozdního feudalismu lidé svou existencí stále
ještě záviseli na přírodě, počasí, úrodě a plodnosti svého
dobytka. Ke zvládnutí všech výrobních problémů, na nichž při nízkém
výnosu záleželo, zda uživí sebe a svou rodinu, měli nanejvýš získanou
zkušenost. Není náhodou, že staré, předkřesťanské obřady
plodnosti ve venkovském obyvatelstvu přežívaly a v podobě některých
zvyků přežívají ve folklóru dodnes... Pověrečnost,
víra v nadpřirozenou moc, která by zvládla nezvládnutelné, to byla
půda, ze které rostla víra v čarodějnou moc v dobré a zlé víly,
v bílou a černou magii. A tak čas od času staré ženy či muži
dopláceli utrpením či životem na hysterii svého okolí. V sousedním
Německu to od druhé poloviny 15. století byla přímo epidemie,
kterou nezastavila ani luterská reformace. Naopak, nikde se hon na čarodějnice
nestal záležitostí tak masovou jako v luterských oblastech Německa,
zpustošeného třicetiletou válkou. Můžeme
ovšem konstatovat, že v českých oblastech toto zlo nikdy nevyrostlo
do tak obludných rozměrů. Zůstávalo v podstatě omezeno na oblasti
hornatého pohraničí, tzn. na oblasti tehdy většinou německé. I
když smolné knihy některých českých a moravských měst nejsou
zrovna čtením, které by mohlo vést k povznesení národní pýchy,
je přece jenom možné v nich najít zápisy svědčící o zdravém
rozumu našich předků. Ve dvacátých letech 17. století se v
poddanském městečku Zlíně dostala před městský soud jakási
Marina Sabášková, obviněná z toho, že v noci nedostatečně
oblečená očarovává pole sousedů. Vypadalo to s ní špatně, ale
nakonec purkmistr a rada došli k závěru, že Marina měla pro
svoje noční toulky docela světské důvody, a rozkázali, že o tom
pod trestem nesmí nikdo mluvit. Všude
ovšem tolik rozumu neměli. Z toho vyrostly obludné čarodějnické
procesy, týkající se především severní Moravy a přilehlého
Slezska. Moravský historik Bedřich Šindelář v několika studiích
ukázal, k jak nestvůrným praktikám se došlo třeba na panství
Janovice u Rýmařova, zjevně ve spojení se snahou vykořenit zde všechna
bludařství. Ještě "slavnější" jsou procesy, k nimž dal
na panství Velké Losiny popud pan doktor Boblig. Pokud dával s
biskupským posvěcením upalovat staré babky, šlo všechno jako na drátku.
Pak se utkal se šumperským děkanem Lauthnerem a trvalo mu léta, než
se mu podařilo tohoto vážnějšího protivníka, obránce údajných
čarodějnic ze Šumperka a okolí, dostat v Mohelnici na kacířskou
hranici. Nakonec Boblig zpychl a zřejmě soudil, že jeho podíl na
konfiskovaném jmění dosavadních obětí nebyl dostatečný, a tak se
jeho novými obětmi staly ženy z městského patriciátu Šumperka a
Olomouce. A to byl konec Bobligovy kariéry. Zbyla z ní hromada písemností
v brněnském Státním archívu, v registratuře velkolosinského
panství v archívu v Janovicích u Rýmařova, v šumperském muzeu a
zejména Bobligova pozůstalost v městském archívu v Olomouci. To byl
zjevně nejslavnější případ čarodějnických procesů u nás a
jeho zpracování by jistě našlo dost čtenářů. Proč se u nás
dosud nenašel historik, který by tento materiál vědecky zpracoval?
Možná proto, že naši historikové se s Jeanem Jaurésem zabývají více
ohněm než popelem dějin. Z doslovu Josefa Polišenského ke knize: Grigulevič, I.R.: Dějiny inkvizice. Svoboda, Praha, 1982
|
Budeme Vám vděční za všechny ohlasy, opravy a upřesnění. Prosíme, informujte o nás své přátele a známé, o kterých víte, že se o tyto oblasti zajímají a mohou jakkoli pomoci.
Děkujeme.