Moji rodiče měli náročné zaměstnání a o mne a mojí sestru se starala babička z matčiny strany. Také jsme se vícekrát během mého dětství museli stěhovat do různých měst v republice. V jednom případě to byla stará vila na okraji většího města. Stěhovala se s námi také babička, která pečovala o domácnost a hlavně se věnovala nám, dětem. 

Naše babička byla hodné pověrčivá, ale vyznala se i v bylinkách a - jak jsme si se sestrou myslely - uměla přivolávat i duchy. Jednou jsem totiž zaslechla, jak se babička s mojí matkou hádaly kvůli půdě. Babička tvrdila, že tam nahoru už nevkročí, protože tam straší a maminka - v té době vědecká pracovnice - se jí posmívala a zdůrazňovala, aby svými výmysly nepletla hlavu nám, děvčatům. Na půdě nebyla dokončena podlaha, byl taní pouze vysypán písek a babička nám jednou vyprávěla, že když tam zpočátku chodila věšet prádlo, neustále ji na nohy někdo neviditelný sypal písek, přitom tam žádný průvan nebyl.

V té vilce jsme bydleli jen pár let a opět jsme se s rodiči stěhovali jinam. Když jsem po letech studovala na vysoké škole v Praze, bydlela jsem na kolejích se spolužačkou, jejíž rodiče - jak jsme po nějaké době zjistily - bydleli také v oné vile, kterou naši nějaký čas měli v nájmu. Marie mi jednou vyprávěla, jak její prarodiče pocházeli ze zámožné, dokonce šlechtické rodiny a jak museli po roce 1948 veškerý majetek odevzdat státu. Po letech především psychického útisku prarodiče zemřeli poměrně náhle. Jejich dcera (Mariina matka) se ani nedověděla, zda rodiče něco ze svého majetku (šperky, a podobné cennosti) někam neukryli, protože bylo známo, že tyto drobné, ale hodnotné věci jim stát nezabavil. Prohledali tenkrát celou vilu i přilehlou zahradu, ale nic nenašli. 

Když jsme o tom s Marií hovořily, vzpomněla jsem si na skutečnost, jak se naše babička tolik bála chodit na půdu, neboť byla přesvědčena, že tam straší duch nějakého zemřelého. Nakonec se mi rozbřesklo! Napadlo mne, že právě na půdě, snad někde pod pískem, by mohl být ukryt cenný majetek Mariiných prarodičů a jejich duch mohl naši babičku odhánět, aby se šperky nedostaly do nesprávných rukou. O nejbližším volném víkendu jsem jela s Marií k jejím rodičům a o všem, co se týkalo jejich původní vily, jsem jim vyprávěla.

Jak to nakonec dopadlo? Vílu v té době vlastnili starší manželé a ochotně nechali dědicům původních majitelů prohledat půdu, která se nyní vůbec nevyužívala. Stále tam byla vrstva písku. S pomocí tenké dřevěné tyče bylo nakonec pod pískem něco objeveno. A skutečně! Po odhrabání vrstvy písku se našla v novinách (z počátku roku 1948) zabalena kovová krabice. Byly v ní staré rodinně dokumenty, drahé šperky a další drobné rodinné památky. Z písemností bylo zřejmé, komu „poklad" náleží, takže se vrátil těm, kterým patřil.

J. K. z východních Čech