Jak řekl archivář křivoklátského pracoviště Státního oblastního archivu Praha PhDr. Tomáš Bednařík, "každý trochu vnímavý a pozorný člověk po určité době zde strávené pocítí účinek magických siločar. Sám jsem s panem kastelánem prožil několik doložených záhad, pro které nemám logické vysvětlení."

Při kontrole depozitáře v purkrabském paláci zde zaslechli 3 duté rány, jako by nad nimi někdo udeřil pěstí do dřevěného sloupu V dalších dnech se totéž opakovalo na stejném místě a ve stejném čase. Nedalo jim to a odsunuli všechny věci, kterými byl sloup zatarasen. Objevili obraz jedné z furstenberských šlechtičen - Furstenberkové patřili v průběhu staletí mezi majitele hradu. Obrazu očividně hrozilo poškození od hrotu nevhodně postavené skříně … 

 Podivné byly stružky nad dveřmi, vypadající jako když někdo pláče - objevily se krátce před nečekanou zprávou o zrušení tohoto archivu.

 Mysteriózní je také jedno místo v rytířském sále, kde průvodce přestal slyšet svůj hlas, zatímco návštěvníci jej slyšeli dobře. O tom se o tomto místě akustického vakua dr. Bednařík sám přesvědčil.   

V srpnu roku 1992 prováděl dr. Bednařík v hejtmanském paláci hradu vyúčtování vstupného z právě skončené výstavy, a jak tak seděl a počítal, zaslechl náhle nad hlavou podivné kroky.

Jako by tam šel nějaký starý člověk a táhl za sebou těžké břemeno. První, co ho napadlo, bylo: nějaký návštěvník vlezl na půdu. Sice nebylo jasné, kudy by se do podkroví zvenku dostal, ale kroky se ozývaly tak věrohodně, že ho ani nic jiného nenapadlo. Zavolal na údržbáře a společně se vyšplhali na půdu. Ač pátrali sebevíc neviděli nic, než všudypřítomnou vrstvu prachu. A v něm žádné šlápoty. Teprve teď si uvědomil, že případný chodec by musel ve směru, kde ho slyšel, projít nejméně třikrát silnou zdí. S omluvou údržbáři se zase vrátil ke svému výkazu. Neuplynula ani čtvrt hodinka a tajemné kroky se ozvaly znovu. Jako by šel neznámý zpátky. Z okna viděl, že údržbář stojí ještě na schodišti a baví se tam s jedním průvodcem. Rychle na ně zavolal. Přiběhli okamžitě. Kroky v podkroví byly ještě zřetelně slyšet. "To není možné," řekl údržbář a tentokrát lezli na půdu tři. Výsledek byl stejný jako před několika minutami. Nikde ani stopa.

 Bývalý kastelán Lubomír Junek sdělil, že v roce 1973, kdy ještě neexistovalo zabezpečovací zařízení, musel v doprovodu psa každý večer projít trasu a vše zkontrolovat. Jednou večer, když vkročil do královského sálu, začala fenka Aida kňučet, plazit se po zemi a tisknout se k jeho noze. Kastelán pocítil něčí přítomnost i zřetelný dech za sebou. Když se však prudce otočil, nikoho neviděl. Náhle ho kdosi vzal za rameno a pohladil po tváři. Pak vše zmizelo, pes se přestal bát a z pana Junka spadla tíseň.

Pak si vzpomněl na starou legendu, podle které "každý, kdo něco dobrého pro hrad královský učiní, bude odměněn a víc než ostatní uvidí a uslyší."

 Při jednom výkladu během noční prohlídky hradu pro zasvěcené odborníky přišli přítomní do kaple, usedli v lavicích a za svitu reflektoru poslouchali výklad. Kastelán otevřel křídla oltáře a vyprávěl o obrazu Zvěstování Panny Marie. Snad chtěl výklad něčím oživit - prostě se neuctivě vyjádřil o tom, jak vypadá (Marie je na obrazu nakreslena jako těhotná) - a vzápětí to přišlo. Pak Junek pocítil v hlavě něco jako větrný vír, pak ho cosi nadzdvihlo a hodilo přes ohrádku před oltářem. Letěl asi metr vzduchem a dopadl na zem, naštěstí bez vážného zranění. "Už to nikdy neudělám," prohlásil, když se vzpamatoval ze šoku. "Asi jsem urazil ducha hradní kaple…"   

Podle :

Tůma, J.: Když na hradě straší… Dobrý Večerník, Praha, 14.10.1995    

Mackerle, I.: Jsou na hradě Lemberk duchové? KPUFO, Česká Lípa