Mladotické záhady

Za Josefem Vorlem

S lítostí jsme přijali zprávu o skonu bývalého ředitele muzea v Mariánské Týnici Josefa Vorla. Po odchodu do důchodu nezapomněl na své povolání a na své chatě v Rabštejně nad Střelou zřídil improvizované Skanzen - muzeum. Z místních zpráv a kronik vydal sborníky "Mladoticko" (1) a "Lidové pověsti z Manětínska" (2) a "Dějiny rodného kraje" (3). V nich soustředil i příběhy, vyprávějící o podivných světelných úkazech. Vybíráme :

Mlácká světla (zapsal v r. 1934 učitel Blažej Bušek)

Na mladotickém rybníce se ukazovalo pravidelně světlo, veliké jako hodnej kůň a to chodilo prostředkem rybníka až ke hrázi, kde zbuchlo dolů pod hráz.

V Račíně se světlo také zjevovalo

"Vojtěch Hausner s Josefem Fajtem šli jednou za holkama do Potvorova. Hausner tamtudy chodil často, proto to světlo znal, ale Fajt to světlo chtěl taky vidět, proto šel s ním. Když přišli k Roudné jámě, najednou viděli přicházet světlo od Potvorovské hory. Přišlo až k nim a šlo polom podle nich. Ale Fajt - ten se bál. Skočil za Hausnera na druhou stranu a když skočil, světlo zase za ním. A tak to dělalo celý lesík, co šli Potvorovskou obcí, až celý přešli. Tu se světlo pustilo na Račín, kde zmizelo. Fajt říkal, že toho strachu, co tenkrát měl, že už do smrti nechce zažít."

"To už sem byl ženatej. Vzal sem si z Mlác Pepku Brunclíkojc. Pamatuju se na to, jako by to bylo dneska. Pepka chtěla jít do Nejštátu na svatbu bratrovi a abych ji kousek vyprovodil. Jak deme do Mlác, vidíme, jak vod Stradiště jde jako někdo s lucernou. Ale když to letělo tak rychle a vostře jako ňákej vohnivej pták, dostávali sme vobá strach. Najednou se to kmitlo vokolo naší hlavy, rozsvítilo se jako ve dne a vodletělo to ke mlejnu. Pepka se bála, tak sem s ní mušil jít eště kus cesty."

Co se stalo starému Soukupovi z Řemešína

"Chtěl si jít do Mlác naostřit náklady vod pluhu. Bylo eště brzo. Když přišel k Šachtám, viděl za sebou světlo. Pustilo se za ním přes všecky pole. Došli až k Roudnej jámě. Tam se světlo přehouplo na druhou stranu. Šel za tím světlem až do Mlác, kde světlo šlo prostředkem rybníka jako ohnivý sloup až ke hrázi, kde to spadlo dolů, ale voda pod ním svítila jako stříbro. Potom to hned vyprávěl kováři Sinkulovi v Mlácích, co se mu stalo." (1, s. 37)

O "hejhálkovi" ve Štichovicích

Vyprávěl Fr. Jícha ze Štichovic ve 20. letech (zapsáno v místním nářečí)

"Má babička vyprávěla, že v jednom statku ve Štichojcích, myslím "U Maršů", byli jednou huvečír voráči na dvoře táč. Najednou slyšeli z dálky hejhálka. Táhle hejhal vod lesa: "Hej, hej, hej." Rozkurážený chlapci mu vodpověděli: "Hej, hej, hej". Ale honem se utíkali skovat do maštare. Sotva však zavříli dvéře, huž tu byl za nima a zle na dvéře rumploval. Chtěl se tam stuj co stuj doslat. Chlapci byli zticha ani necekli. Byli tam zavřitý až do bílýho rána a báli se vystrčit hlavu, aby jim neskočil na hřibet a nemuseli ho nosit. Byl moc těžkej a každýho potejral, že to vodležel kolik dní. Vopravdu se neví, co to vlastně bylo. Babička říkala, že to prej byl ňákej velkej fták, kterej se umí udělat těžkej jako cent. Ani to zvíře nikdo neviděl. Lidi, který už to zažili, ty říkali, že je to taková dřina, že to každej vodstůně a je jako nejvíc zmlácenej a namoženej. Někoho muší pořádně napravovat a mazat husím sádlem.

Babička taky říkala : Vochránit se před ním, to nejde jináč, než dyž ho slyšíš hejhat, nesmíš to po ňom vopakovat. Jináč ho máš na hřibetě než si pomyslíš a žádnej tě nepomůže."

Vypravoval Franlišek Chlupsa (Hluchej Franta), tesař z Řemešína, ve dvacátých letech 20. století, události z konce 19. století. Zapsáno v místním nářečí.

"Dnes se tomu lidi smějou a říkají, že prej tomu už nikdo nevěří. Ale ajť si kdo chce říká, mně se to stalo a můžou to dokázat i vostatní. Bylo nás tenkrát pět chlapců, řekli sme si, že pudeme do Trojan a šli sme. Už za Adamojc křížkem pod Trojanama se nám to nelíbilo. Vod Mántiný se hnaly tězký mraky. Přidali sme teda do kroku a jen tak tak, že sme dorazili do Trojan a už sme měli bouřku nad hlavama. No, já sem už zažil v životě všelijakou bouřku, ale jako tenkrát byla - takovou už sem dávno neviděl. Voblaka se ani nezavřela. "Tak, kam se pudeme skovat?" ptal sem se chlapců. A voni říkali: "Pudeme k Sebránkom." A šli sme rovnou na dvůr. Voni to mají takový do vingle a v tom druhým půřadí byly komory, kde spaly děvečky. Tak sme se skovali pod pavlač. Zatím ta bouřka přeletěla. Toceví, hned sme si řekli, že zavoláme na holky. Ani nás nic nenapadlo, když sme na ně zavolali: "Hej, hej". Ale toste měli vidět. V tu ránu bylo celý stavení jako ve vohni. Vopravdu sme mysleli, že hoří a von v tom přiletěl. Byl celej vohnivej. Všickni sme ho viděli, jak lít vod Šebíkova jako vohnivý koště. Ani sme necekli, ale hned sme veděli, že je to Hejhálek. Už sme holky nevolali a po dešti sme šli domů. Muší to bejt ňákej velkej pták, větší než sova, má asi náramně dlouhý křídla a roztaženej vocas a muší mít v ňom ňáký svítivý brka jako svatojánský mušky. Von jenom tak přeletěl stavení a byl pryč."

Z pověstí o divých ženách vyvodil zajímavou hypotézu :

Pověsti o lesních žínkách

Snad pověsti o lesních žínkách pochází z dob, kdy řeka Střela byla nápadně ostře sledovanou hraniční řekou mezi knížectvím pražským a kmenem Mžanů. Podél Střely byl i hraniční prales, který byl postupně v slovanském osídlení proměňován v zemědělskou půdu (Žďár, Žďárek, Žíhel - Žihle). Snad v něm dožívaly zbytky předslovanských národů, které ve své isolovanosti podlehly přirozeně degeneraci. Pověsti o lesních žínkách se vypravovaly právě ve vesnicích sousedících s bývalým pralesem a souhlasně vypravují, že :

Lesní žínky byly postavy malé, široké s nepoměrně velkou hlavou. Chůze jejich byla zdlouhavá a kolébavá. Do okolních vesnic přicházely zřídka a to jen tehdy, když si chtěly něco vypůjčiti. Lidé se jich báli, zvláště matky, které měly kojence. Lesní žínky totiž, jakmile se jim naskytla příležitost, vzaly dítko pokojně ležící v kolébce a podstrčily místo něho své. Chtěly prý tak osvěžit krev svého rodu. Když pak nešťastná matka poznala, že byla oklamána a že místo svého milovaného dítěte má v kolébce nehezké dítko lesní ženy a začala s ním nelaskavě jednat - přišla lesní žena a hrozila podvedené matce, že stejně krutě jako ona, bude i lesní žena zacházet s jejím dítětem. Matka když nechtěla, aby jejímu dítěti bylo od lesních žen ubližováno, nakládala s podvrženým dítětem rovněž mírně.

Také v údolí mezi Křečovem a Ondřejovem prý žily lesní žínky, ve skalách prý měly jeskyně, které tam dosud jsou. Ve Vrážném v jednom statku vyměnily dítě. Mělo velkou hlavu a bylo chromé a bylo celé zakrslé. Lidé mu nijak neubližovali, i když k žádné práci nebylo. Proto ve žních je ukrývali pod kolnou ve voze, aby nemuselo strádat ve světnici. Bylo zajímavé, že když pastýř přihnal dobytek a jejich přišel až do dvora, volávalo dítě na ně jejich jmény. Na příklad: "Strako, jdi na své místo," a skutečně všechen dobytek poslechl a šel na své místo. Také v Bukovině u Masopustů vzaly prý lesní ženy z kolébky dítko a místo něho tam položily své." (2, s. 30)

Pondělí, 16. října 1933. S otcem jsem se ráno v Manětíně rozloučil. Jel malou aerovkou a se sousedem p. Hlousem na okresní úřady do Kralovic a pak ještě cosi vyřídit do Řemešína. Já jsem jel s nákladním autem a se závozníkem do lipských lesů svážet brusné dříví pro papírny na složiště na nádraží v Plasích. Bylo krásně, teplo, ale podvědomě jsem cítil nějaký duševní tlak, úzkost či strach a z toho i nechuť jet ještě jednou do lesa pro dvoumetrové odkorněné kmeny. Řekl jsem závozníkovi: "Véno, dnes nemám nějak chuť do práce - pojedeme domů." V tom vidím, že přes kolejiště jde k nám plaský strejda Klůna s tetou Vopálkovou a viděl jsem na nich podivné rozrušení. Šel jsem jim vstříc a jejich podivný pohled na mně utkvěl několik vteřin, než rozpačitě ze sebe vypravil strejda Klůna: "Pepčo, nelekej se, ale otci se něco stalo." A pak jsem se dozvěděl onu strašnou zvěst, že můj otec již nežije a že si musím jeho tělo odvést z Řemešína domů. Co se vlastně stalo ? Otec se sousedem si vyřídili své záležitosti v Kralovicích a jeli do Řemešína. V lesní zátočině před vesnicí zajel otec z levé strany na pravou a narazil na silniční břeh, kde se malá aerovka převrátila, soused nějak šťastně vypadl a otec na místě zemřel s rozbitou lebkou.

Existují opravdu nějaké síly mimo nás, které neznáme ?" (1, s.42 - 43)

Čest jeho památce !

Redakce ZAZ

Pozn. KPU : Josef Vorel byl jmenován čestným členem Klubu psychotroniky a UFO in memoriam.

Z časopisu ZAZ č. 4, roč. 1997