Osahánek

Na jihovýchodní straně katedrály sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí je mezi žebry této krásné stavby gotická Oliveta. Málokdo z procházejících projde kolem, aniž by si nesáhl na malou hlavičku andělíčka na mříži. Je to osmadvacátá hlavička, jedenáctá zleva. Najdete ji snadno - od častého dotyku návštěvníků se celá stříbrně leskne. Chodí k ní studenti před zkouškou, novomanželé z radnice, snad tisíce lidí každý den. Dotyk totiž prý přináší štěstí.

Kde se ale tato pověra vzala ?
Jedno vysvětlení se našlo : je to památka na jednu svatbu roku 1739. Vzhledem k tomu, že mříž pochází z roku 1713, je to možné. Jak se to tenkrát seběhlo ?

"Toho roku vykonával službu plzeňského kata Bartoloměj Hus. Jeho předchůdce Jan Hus byl již dávno pod drnem a jeho dcera Dorota se chystala ke svatbě. V neděli dne 2. srpna roku 1739 poprvé ohlásil pan děkan z kazatelny bartolomějského chrámu v Plzni, že v stav manželský hodlá vstoupit Jakub Onesorch, popravní mistr z královského města Rakovníka s pannou Dorotou, pozůstalou dcerou po nebožtíkovi Janu Husovi.

Je pochopitelné, že když se ještě další dvě neděle tyto ohlášky opakovaly, vyprávěla si to celá Plzeň a se zvědavostí lidé čekali na den svatby, která se konala poslední den srpna. Přesto, že onoho 31. srpna bylo pondělí, našlo se dost zvědavců, kteří na náměstí u kostela okukovali. Měli se také na co dívat - svatebčané vešli do chrámu a ženich zůstal venku. Přesto, že se ženil, do kostela jako nečistý nesměl. V kostele zastupoval ženicha u oltáře pan kaplan Antonín Mazakarin. Ženich zatím čekal venku. Obešel chrám po jižní straně, až přišel za kněžiště ke mříži Olivety. Hodně zvědavých plzeňských žen ho pohledy sledovalo. Rakovnický kat před mříží poklekl a modlil se. Když se domodlil, tak aby snáze stal, chytil se levou rukou mříže - právě za hlavičku toho jedenáctého andělíčka zleva. Jedna z přihlížejících žen řekla: "Ženské, viděly jste to, ten kat sahal na toho andělíčka. Věřte, že kdo si teď na něj sáhne, že bude mít štěstí, když je dotýkaný katem!"
A proč by to nebylo možné, když štěstí odjakživa přinášejí takové podivné věci jako zaječí pacička, kousek nevěstina závoje, mandragora, kousek provazu z oběšence, či jiná zvláštnost. Vždyť ještě roku 1866 provedl pražský kat Jan Pipperger poslední popravu dvacetiletého vraha Václava Fialy, popravu přišlo shlédnout na Židovské pece nad Žižkovem na 30.000 lidí a když kat sundal Fialovo tělo z šibenice, čekající dav se do krve serval o zbytky z oběšencova provazu.
Vraťme se však k plzeňskému chrámu ke svatbě Jakuba Onesorcha, syna popravního mistra Matěje Onesorcha z královského města Rakovníka. Když po modlitbě ženich vstal, vrátil se ke vchodu do chrámu, aby tam vyčkal, až mu po vykonaném svatebním obřadu předají nevěstu svědkové oddavek, jimiž byli plzeňští měšťané pan František Krabička a pan Karel Sládek. Pokud se konala svatební hostina, pak se vší pravděpodobností byla v katovně, která snad byla na místě dnešního domu č. 39 ve Veleslavínově ulici. Vcházelo se tam z tak zvané katovské uličky, která byla při hradbách za rohem Solní ulice. A tak andělíček z Olivetské mříže, který je jedenáctý zleva rád přijal tu úlohu rozdavače štěstí. Vysoký lesk hlavičky tohoto andělíčka Vás musí přesvědčit o tom, že jeho kouzelná moc platí dodnes.
Ani ve farní matrice oddaných v chrámu sv. Bartoloměje v Plzni v letech 1733-1784 není sňatek kata Jakuba Onesorcha zaznamenán chronologicky mezi ostatními. Je zapsán odděleně až na posledním listě matriky, nadepsaném: Mistrové a poslové právní. Matrika je uložena ve sbírce matrik Státního oblastního archivu v Plzni." (*)
(*) Zajíc, M.: Osahánek. Plzeňsko. Sborník Spolku za starou Plzeň. Roč. 1992, č. 1, s. 60

Foto : (c) Osahánek, Olivetská hora (c) KPU, 1999