Za dřívějších časů, kdy lidé potřebné látky na oděv tkali si sami aneb dávali si přízi ke tkalci, aby jim z ní udělal plátno nebo kanafas, býval v Holicích tkalcem soused Velinský...

... jemuž z celého okolí selky nosili přízi na dílo a on pak, předloživ je prve dle patentu „přehlídačum tkalcovským", kteří na vlastnost a povahu zboží obzvláštní zřetel měli míti a je subtilně a opatrně pečlivě roznášel je po všech okolních svým věrným.

Jednou v sobotu nesl balík plátna do Litětín, vesnice půldruhé hodiny od Holic na jihovýchod vzdálené. Ale tehdejší cesty a nynější! Bláta, když zapršelo, všude po kolena, a výmol nebo dolík za každým krokem. A ta cesta z Holic do Litětín byla ta nejhorší. Mezi samými močály vinul se klikatě úzký stezník, a člověk musel se míti na pozoru, aby přes tu chvíli nesklouzl do bahna. Takovou cestou šel tehdy holický tkadlec do Litětín. Ještě že nešel nadarmo. Kam práci nesl, všude byli doma, a tak Velinský kromě peněz dostal ještě mouky, chleba a vaření. Že tak dobře pochodil, odnikud nespěchal, než všude se zdržel a vydal se s rancem svým na cestu, když přišel soumrak. A aby něco cestou zkusil, začalo ještě pršet a setmělo se tak, že brzo neviděl na krok před sebe, zabloudil do šírého pole se stezníku a po delším sem a tam potloukání smekl se pojednou do nějakého dolíku, a ač pokoušel se tu i onde, nemohl z něho ven. Ve veliké úzkosti své počal prositi Boha, aby jej vysvobodil, aby mu poslal ženu se světlem naproti.

A co se tak modlil, zahleděl se v tu stranu, kde domníval se, že stojí uprostřed polí ve dne zdaleka viditelný dub. A hle! V místě kdo asi dub stál, ukázalo se mu světlo, které se sem tam kmitalo. Tkadlec mysle, že to jeho žena se světlem u dubu jej očekává, roz-zvolal se co mohl na ni a kýval rukou, aby mu šla vstříc, ovšem že kývání málo bylo v noci a v jámě platné. Ale jak se zděsil, když v tom okamžiku světlo se k němu blížilo a něž se nadál, kmitalo již u něho, jsouc tak veliké asi jako hrouda soli. Tkadlec poznav, že to není ženy jeho lucerna, modlil se nyní úpěnlivěji než prve.

Světlo mihotavé oběhlo jej třikráte do kola, ozářilo jámu, v níž ubožák vězel, a pak zastavilo se před ním na stezníku. Tu tkadlec se vzpamatoval, vylezl po svahu jámy nahoru a dal se za světlem. Toto kráčelo stále po stezníku až na silnici. Když pak došlo pod hromničnou hrušku, která stávala mezi cihelnou holickou a kopcem Javůrkou nedaleko moravské silnice, zastavilo se. Velinský byl již také na silnici, odkudž pustil se známou cestou pozadu za humny domů.

Za humny čekala ho žena jeho s lucernou. Světlo, které ho od Litětín vyvedlo k domovu, blikalo pak ještě dlouhou chvíli pod hruškou a pak zmizelo. Velinský potom doma celý spocený vyprávěl ženě svoji podivnou příhodu a teprve k ránu usnul, aby se posilnil k zítřejší práci. Ohnivý muž pak od té doby nikdy od něho u hromničné hrušky viděn nebyl.

Kromě Velinského i jakýsi Holub jistojistě prý vídával nedaleko Holic ohnivého muže, když jezdíval z Vysokého Mýta domů. Svítíval prý mu až k tak zvané hromničné hrušce, kde se mu pak vždy ztratil, a paní Holubová, která měla stavení na kraji města s okny do polí, tvrdívala, že ohnivý muž přicházíval k jejímu obydlí každý večer s kopce a sedával jí na okně.

Jednou zase jel forman od Rovně k Platěnicům a tma byla tak veliká, že neviděl ani na krok na cestu, i prosil Pána Boha, aby mu poslal světlo, třeba to byl ohnivý muž. A aj! Za co prosil, stalo se. Nenadále ukázalo se mu světýlko a poskakujíc poblíž koní a hned zase kolem něho, hned za vozem svítilo na cestu až do Platěnic a až k samé maštali. A když koně pak v konírně odstrojoval, svítilo mu k tomu ještě v okýnku. Pak světýlku poděkoval a ono se ztratilo.

Jiný člověk z Rovně šel pozdě večer okolo humen, nesa dížku na hlavě. Pojednou zahlédl nedaleko sebe světýlka, a že byl od rázu člověk, začal se jim posmívati. Ale zle za to pykal. Světýlka se na něj sběhla a on nevěda, co má počíti, vlezl kvapně pod dížku a světýlka pak dupala po dížce jako koníčkové ještě dlouho, až toho smělého člověka kříž brněl, že sotva se z dížky vyškrábal a s ní domů se dovlekl.

Soused Nechvíle z Holic vyprávěl, že když jednou jel ze mlýna do Holic, že mu ohnivý muž svítil na cestu až na jeho záhrobců, a když mu pak poděkoval slovy „Pán Bůh tě pozdrav!", tu ohnivý muž mu odpověděl: „Na to jsem čekal sto let", a tu chvíli zmizel.

Ale nejen v Holicích i v jiných městech a všech kraje pardubického vypravují si lidé, že v šírých polích a lukách chodívají v noci ohniví muži a běhají světýlka. Mnohého nočního poutníka prý již poděsili nebo zavedli do bařin nebo s cesty.

Světýlka ukazují se u Volče, kde říká se „na vrších", u Kasalic v Mokrém, kde někdy býval rybník a ves Mokrá, a podle struhy u Pekelce, rybníka někdejšího a lesnatého kopce.

Na Holičku potulovala se světýlka a ohniví muži v olšině, která byla na cestě z Albrechtic do Nové Vsi a Žďáru a kteréž místo sluje „ve výmolu", pak v okolí Holic. Obyčejně ukáže prý se nejdříve světýlko jedno, pak jich vyskakuje ze země víc a více, běhají samo tamo, někdy až k nohám pozdního chodce. Daleko hroznější jest prý ohnivý muž, který někdy stojí jakoby se rozhlížel po krajině nebo jde vstříc pocestnému.

U Bohdanče říkají, že zdejší ohnivý muž má krok z Plchu do Rosic a kdo jej potká, má mu říci: „Pozdrav tě Pán Bůh", neboť na to pozdravení prý on čeká mnohdy staletí. Ale zdá se mi, že ohniví mužové u nás vymírají i světýlka hasnou.

Podle: Pověry z Pardubská. Napsal Fr. Rosůlek. Český lid IV.