Vytržení svatého Vojtěcha - jasnovidný vhled o událostech v Libici 

Když se sv. Vojtěch vrátil z apoštolské cesty ze Slovenska a Polska do své vlasti, nelezl zde velmi změněné a neutěšené poměry. Kníže Boleslav II. byl raněn mrtvicí a tak na čas svěřil správu země do rukou svého syna Boleslava III. Ryšavého. Ten neměl sv. Vojtěcha v oblibě a některé vladycké rody vystupovaly také příkře proti biskupovi, zejména zpupní Vršovci, kteří dokázali pro sebe získat mladého panovníka a s ním shromažďovali kolem sebe všechny Vojtěchovy protivníky a lidi, kteří nepřáli Slavníkovcům.

Když pak Vršovci způsobili na Pražském hradě krvavou výtržnost a zavraždili na prahu svatyně ženu nařknutou z cizoložství, rozhodl se sv. Vojtěch podruhé odejít z vlasti a skutečně r. 994 se vydal se svým bratrem Radimem (Gaudeciem) do Říma, kde žil opět v benediktinském klášteře.

Mezitím zemřel papež Jan XV. a jeho nástupcem byl zvolen Řehoř V. V tom čase přijel do Říma ke korunovaci německý císař Otto III. a s ním mohučský arcibiskup Villigis, metropolita, který byl Vojtěchovým nadřízeným. Ten naléhal na Vojtěcha, aby se vrátil do Prahy ke svému "stádu" a přiměl i papeže, aby to Vojtěchovi přímo přikázal. Biskup Vojtěch se papežovu rozkazu podrobil a vyprosil si tuto milost:

"Uposlechnou-li můj hlas mé ovečky, chci s nimi žít a umřít, ne-li, chci s tvým svolením jít kázat cizím a nevzdělaným národům, kteří ještě neznají jméno Páně."

Papež Vojtěchově žádosti vyhověl a ihned jej jmenoval krajinským arcibiskupem těch národů, které by se mu podařilo obrátit na křesťanskou víru.

V tu dobu dostoupilo nepřátelství Vršovců vůči Slavníkovcům vrcholu. Nařkli je, že se v cizině spolčují s nepřáteli domácího knížecího domu, obklíčili Libici a v sobotu před sv. Václavem začali dobývat hrad a v boji pokračovali i ve sváteční den - na svěcení svátku nedbali. Když se už vojsko dralo do hradu, břevnovský opat Anastasius (Radla) radil Slavníkovcům, aby se uchýlili do kostela k oltáři. Vršovci je klamnými sliby vylákali se svatyně a pak je s ženami i dětmi pobili.

Následující den, po tété události na Libici, požádal papež biskupa Vojtěcha, aby před ním sloužil mši svatou. Což Vojtěch rád a s velkou pobožností učinil. Ale pak se stalo, že když sloužil mši, při pozdvihování při vzpomínce na mrtvé, stál u oltáře delší dobu jako mrtvý. Někteří přítomní se domnívali, že usnul, jiní se vysmívali jeho svatosti, prostě si jeho prodlévání vykládali různě. Nakonec došla trpělivost i papeži a tak rozkázal, aby s ním zahýbali a napomenuli, aby dokončil mši svatou. Svatý Vojtěch vypadal jako by byl probuzen ze sna a když končil mši, od přisluhujících žádal biskupskou rukavici, a když ji nemohli najít, řekl jim.

"Nehledejte ji, protože jsem ji zapomněl v Čechách na oltáři."

Po mši papež pozval Vojtěcha do svého paláce a tam jej před kardinály začal kárat: "Otče, jak jsi mohl při mši svaté dřímat?!"

"Svatý otče, o snu nic nevím," odpověděl mu Vojtěch. "Ale byl jsem v tu dobu ve vytržení, protože včera byli moji bratři na Libici pro víru Páně usmrceni od nepřátel a až do dneška leželi nepohřbeni. Proto jsem se musel odebrat do Čech, abych posvětil jejich těla. Proto jsem se musel vydat do Čech a bratry pohřbít. A protože jsem pospíchal, zapomněl jsem v libickém kostele na oltáři Panny Marie rukavici."

Papeži se to nezdálo a proto vypravil do Čech posly, aby zjistili, zda byli skutečně zabiti Vojtěchovi bratři a kterého dne se to stalo. Když se poslové po čase vrátili, vyprávěli papežovi vše co zjistili. A potvrdili pravdivost Vojtěchových slov. Navíc dodali, že biskup Vojtěch byl přítomnými lidmi viděn na pohřbu svých bratří v libickém kostele. Jako důkaz přinesli Vojtěchovu rukavici, kterou tam zapomněl a když ji porovnali s druhou, na první pohled bylo jasné, že k sobě patří.

Z toho papež poznal, že Vojtěch je svatý muž. Rukavice, kterou sv. Vojtěch zapomněl na oltáři v Libici, byla uložena ve Staré Boleslavi a druhá, která zůstala v Římě, byla uložena do Svatovítské klenotnice na Pražském hradě. V 19. století byla vystavena na jubilejní a národopisné výstavě.

Karel Kýr