Psal se rok 1938. Byli jsme na pohřbu babičky v Trojanovicích v podhůří Beskyd a po obřadu jsme spolu se sestřenicí, která byla v této vsi doma, šly k tamnímu věštci a hvězdáři.

Byl to hodný, obětavý člověk, „úřadující" v prostorné jizbě s obrovskými kachlovými kamny. Prohlédl nám dlaně levé ruky, chvíli kreslil po papíru jakési čáry a studoval souhvězdí a pak vyřkl, co nás čeká.

Sestřenici prorokoval, že ještě toho dne se jí podstatně změní život, do roka se vdá a bude mít pět synů.

Věštba pro mě již tak příznivá nebyla. Řekl, že nedostuduju a budu muset jít pracovat tam, kam mi bude poručeno. Najdu si muže ve znamení péra a budeme mít dvě zdravé děti a jedno nemocné.

Cestou zpět jsme si říkaly, že toto proroctví se jistě nenaplní, vždyť jak by se ještě onoho dne mohl sestřenici náhle změnit život. Ale doma nás čekalo překvapení. „Anežka tady nezůstane," sdělila nám moje maminka. „Pojede s námi do Ostravy a bude bydlet u nás." A tak moje sestřenice ještě toho dne opustila neúrodná políčka a putovala s námi do města. Za necelý rok se vdala a porodila skutečně pět synů. Teď žije u nejmladšího.

A já? Přišla válka, musela jsem nechat školu a jít pracovat na dráhu. Našla jsem si chlapce - opravdu ve znamení péra. Nenosil ho ovšem za kloboukem jako myslivec, ale bylo jeho údělem v úřadě. Narodily se nám skutečně tři děti, dvě zdravé a dcerka Maruška - ta zemřela, když jí ještě nebyl ani rok. Tehdy jsem pochopila, že hvězdář nikdy nevěštil smrt. Pokud ji zahlédl na dráze našeho osudu, nazval ji nemocí. Dávné proroctví se mně i sestřenici vyplnilo beze zbytku.