Tajemný hlas
Každý život je jedinečný a nanejvýš obdivuhodný. Příběhy, které přináší, nás oslovují nejen svým obsahem, ale hlavně pocitem, kterému nasloucháme srdcem i duší. A podobně jako loď zanechává v moři za sebou brázdu, tak i události, které člověk prožívá, se vrývají do našich myslí, tvoříce nesmazatelnou stopu. A my pak o nich uvažujeme, hodnotíme je a někdy se z nich i poučíme. Mně se to stalo.
Na podzim roku 1973 mi zemřela matka. V mém životě zastávala nejdůležitější místo a s její ztrátou jsem se nemohl smířit. A pak, uprostřed svého zoufalství, jsem uslyšel její hlas. Uklidňovala mě, říkala, ať nejsem smutný, že je stále se mnou a že mě má ráda. Zpočátku jsem na tom byl ještě hůř, protože jsem ten hlas považoval za třeštění mozku a přišlo mi líto, že všechna ta krásná slova, op mi zněla, neslyším od živé. Trvalo to nějakou dobu, stále jsem ten hlas považoval za fantazii ve své hlavě jako reakci na to, co mne potkalo. Můj zármutek však postupně opadal; byl mírnější a i když nikdy docela nezmizel, začal jsem celou situaci zvládat, alespoň navenek. S hlasem jsem začal dokonce komunikovat. Samozřejmě, nemyslel jsem si, že s mámou opravdu mluvím, celé jsem to považoval za jakýsi druh bláznění, a postupně jsem si na to zvykl. Nikomu jsem o tom neřekl, bál jsem se, aby si lidé o mně nezačali myslet, že jsem se zbláznil, a tak jsem mluvil jenom jakoby sám se sebou. Ubíhaly měsíce, pak roky a já se na svou velmi neobvyklou situaci zcela adaptoval. Žil jsem. Roku 1976 jsem začal pracovat v pérovně. Můj život se zklidnil, byl jsem šťastně ženatý, práce se mi líbila a já konečně dosáhl klidu, snad i pohody.
Rok za rokem ubíhaly stálé stejně, narodili se mi tři synové, já chodil do práce, hrál šachy a rodina mi postupně zaplnila prázdné místo v srdci. Žili jsme tak společně, já navíc se „svým" hlasem, o kterém nikdo nevěděl " až jednou. To, co se mi přihodilo, ovlivnilo zásadním způsobem celý můj život, mé představy, názory, mé celé já. Oč vlastně šlo?
V pérovně jsem působil na oddělení povrchových úprav, abych byl úplně přesný, tak jsem „kuličkoval" pružiny. Jako každou noc (pracoval jsem výhradně v noci), i tenkrát, v červenci 1989, po vynětí pružin ze stroje, jsem začal čistit pásy. Bylo třeba vydolovat zasekané pružiny. A pak se to stalo: „Dej ty ruce pryč, spadne to." Hlas promluvil, spíše vykřikl. Jeho naléhavost mne překvapila, ale to až později, s odstupem. V tu chvíli jsem na nic nemyslel, pouze jsem poslechl. A ono to spadlo! ok, naprostý duševní zmatek. Těžké dveře tryskáče " tak se totiž stroj na kuličkování nazýval " sjely odshora až dolů. Temně to bouchlo a mé pocity se proměnily v naprostý duševní chaos. Jenom jsem stál, pohlížel střídavě na své ruce a na spadlé dveře a uvědomoval si dvě věci " hlas mi zachránil ruce, pravděpodobně i život. A pak jsem začal uvažovat. Dveře tryskáče správně spadnout vůbec nemohly, byly totiž třikrát jištěny. Celé ty roky, co jsem v pérovně pracoval, se nikdy nic nestalo, nemohl jsem vůbec nic podobného očekávat. V mém mozku prostě nemohla vzniknout myšlenka, která by situaci mohla předvídat. Ten hlas, to nebylo podvědomí, ten hlas, to byla máma. Začínal jsem si uvědomovat dosud netušené. Osobně jsem zažil něco, co se až dosud vymykalo všemu, co jsem poznal, veškerému myšlení.
Jan J.,
Červený Kostelec
Podle : Spirit,2003 - dopis čtenáře