Představení

Historie okresu

Megalitické stavby

Středověk

Zajímavá místa

Záhadné události

Kontakty

Kámen z hladomorny

Měla to být neobvyklá ozdoba maminčiny skalky. Po třech dnech se ale celá rodina třásla hrůzou.

Možná byste nevěřili, kolik najdete na Lounsku zajímavých míst. Já s tátou jsem je v mládí objížděla na kole od jara do podzimu. Jednou jsme se vydali na zpustlou zříceninu, ze které zbyla jen část základů a náznaky zdí. Vše ostatní si už lidé dávno rozebrali.

JDEME KRÁST

„Podívej, Zuzko, na ten krásnej šutr, ten by se hodil mamince na skalku," ukazoval taťka na zvláštní kámen ve tvaru jehlanu s useknutou špičkou. „Mám sto chutí si sem pro něj přijet autem," pokračoval otec. „No počkej, to se přece nesmí. Navíc prý zrovna v tomhle místě bývala hladomorna, a to mě docela děsí!" namítala jsem. „Vždyť už tady skoro nic není, tak je to jedno," trval na svém táta. Hned jak jsme přijeli domů, strčil kolo do kůlny a hrnul se do garáže:

„Zuzano, jedeš se mnou?"

K ruinám jsme přijeli za šera, a přestože nikde nebylo živáčka, měla jsem nahnáno. Kámen jsme naložili do auta a uháněli pryč. „Tys měla strachu - a vidíš, nic se nestalo!" radoval se otec.

Jenže v tom se šeredně mýlil. Jakmile jsme doma kámen vyložili, táta si všiml, že se maličko škrábl o jeho ostrou hranu. Krev mu pak z droboučké ranky tekla až do rozbřesku. Druhý den jeho ruka zmodrala až ? lokti a on běžel k doktorovi, který mu to místo plné hnisu rozřízl skalpelem a sešil několika stehy.
Ani další noc neproběhla v klidu. Maminka usadila na horní plochu kamene svůj parádní kameninový květináč, ale ráno z něj našla jen střepy. To už nám začalo být divné. Náš vypasený kocour Matěj, do té doby suverénní vládce zahrádky, který se velmi rád vyhříval právě na skalce, se teď tomuto místu obloukem a se zježeným ocasem vyhýbal.

MÁME STRACH

Zprvu jsme si z Matěje dělali legraci, ale následující noc nás humor přešel. Naši už spali, když jsem se šla na verandu ještě pokochat letním večerem. Najednou jsem ale strnula hrůzou. Kámen ohnivě zářil do tmy a ozývalo se z něj podivné skřípění.

Bylo to příšerné! Strachy bez sebe jsem se došourala do ložnice mých rodičů: „Táto... Tam venku!" Otec si myslel, že je na zahradě zloděj, ale pohled na rozžhavený kámen pak ochromil i jeho. Mamka, která se na verandě objevila jako poslední, se chytla za srdce a skácela se k zemi.

„Vaše paní se něčeho lekla?" ptal se přivolaný lékař. „Mně se už zdá být v pořádku, pro jistotu si ji ale vezmeme do nemocnice na vyšetření."

A DO ŠPITÁLU!

Druhý den mámu ze špitálu pustili. „Ten šutr musí ihned pryč!" prohlásila kategoricky a táta ani nepípl. Kámen jsme odvezli, kam patřil. „Buď si tady, ty hnusnej parchante z hladomorny," zaklel ještě táta a vykročil k autu. Měl to pár metrů, ale protože už byla skoro tma, zakopl, ztratil balanc a svalil se na zem. Hned mi bylo jasné, že je zle!

Otec sice cestu zpátky s bolestmi odřídil, ale rovnou do nemocnice. Když si potom doktor prohlédl rentgenový snímek, suše konstatoval: „To je zlomenina klíční kosti jako z učebnice!"

K té prokleté zřícenině jsme se už nikdy ani nepřiblížili. A děláme dobře - náš život se naštěstí vrátil do starých kolejí.

Podle : Dopis Hedviky S. z Loun zpracoval D.Pacek, Chvilka pro tebe č. 40/2009