|
|||
|
Lesní
chrám mě ochránil Na Brodec, malou vesničku na Lounsku jsme s otcem jezdili na houby několik desítek let. Naše první výpravy začaly těsně po válce, kdy jsem byl ještě jako malý kluk, až do smrti svého otce v roce 1974. Potom jsem jezdíval sám a nikdy při vstupu do lesa jsem neopomněl pohladit keř jalovce, který měl můj otec tak rád, vzpomínaje při tom na svého tátu, který tolik miloval svůj les, ve kterém vyrůstal. Narodil se v sousední vesničce Divicích. Jeho děd byl panským nadlesním a otce již od mala bral s sebou do svého revíru, kde jej učil milovat a vážit si přírody, rozumět zvěři, a vůbec všemu živému. Tuto lásku k lesu i přírodě si můj otec uchoval až do své předčasné smrti, kdy podlehl zákeřné nemoci, se kterou svedl marný boj. Smrt zvítězila. Lesy na Brodci jsou malé oproti lesům na Plzeňsku, spíše takové větší zahrádky, které jsme spolu prošli za ta léta několikasetkrát. V těchto lesích jsme znali každý strom, ba i každý kámen. Bylo to koncem měsíce září, kdy jsem se rozhodl, že pojedu na houby. Touto dobou již bývá dosti chladno a v lese je houbařů poskrovnu. Jen takový skalní houbař jako já se v takovém počasí odvažuje do lesa, ve kterém je klid, žádné pokřikování jako v letních měsících. Konečně jsem se ocitl v “našem” lese. Ten den bylo počasí takové, že bylo hazardem se svým zdravím a velkou odvahou jít do lesa. Vál silný studený vítr, bylo mlhavo, občas sprchlo. Brzy jsem byl celý promoklý, byla mi zima. Rozhodl jsem se, že ještě projdu zbývající cípek lesa, a vrátím se k tetě do vesnice, abych se ohřál a usušil. Houby stejně nerostly. Zuby mi drkotaly, v holínkách čvachtala voda, když tu jsem dostal spásný nápad, dojít k dubu, kde se pod jeho obrovskou korunou schovám. Strom je dominantou lesa. Je velmi starý, prý okolo 400 let. Vedle tohoto starce je ještě jeden o něco málo mladší strom. Ke svému předpokládanému úkrytu jsem však nedošel. Stala se mi totiž podivná a záhadná věc. Prodírám se nízkým mlázím a těším se, že ujdu ještě kousek cesty a budu před tou slotou ochráněn. Když tu se náhle přede mnou objevila rozsáhlá kulatá kamenná prohlubeň podobná talíři pravidelného tvaru, o průměru asi 20 metrů, hluboká tak okolo 2 metrů. Přesně uprostřed kruhu byl veliký balvan s prohlubní podobnou lůžku. Na okrajích onoho kamenného divu stálo v přesných vzdálenostech od sebe 7 obrovských modřínů. S údivem jsem hleděl na podivné místo, které se objevilo v lese, které jsem znal jako své boty, náhle jako vyčarované kouzelným proutkem. Sestoupil jsem na dno prohlubně a sedl jsem si na kamenné lůžko. Prostoupil mě podivný, povznášející pocit. Cítil jsem se nádherně. Nebyla mi zima, ale naopak kámen mě hřál. Vydával teplo. Bylo mi krásně jako nikdy předtím v mém životě. Vítr ustal, přestalo pršet, svítilo slunce, nastal klid. Nevím přesně, jak dlouho jsem byl uprostřed podivného kamenného útvaru, ale jen to vím jistě, že jsem nechtěl odejít z místa tak krásného a velebného. Prostupoval mě onen zvláštní pocit, který snad cítí každý, kdo vstoupí do svatostánku božího. Takovýto pocit jsem měl i já. Již nikdy v životě jsem nic podobného neprožil. Určitě to byl lesní chrám, ve kterém jsem se ocitl. Čas plynul a já jsem musel opustit místo, kde mi bylo tak dobře. Jen jsem vyšel z kamenného kruhu do lesa, opět zafoukal silný studený vítr, pršelo a byla mi zima. Asi po sto metrech jsem se rozhodl, že se vrátím na místo, kde mi bylo tak dobře, ale nenašel jsem ho. Zmizelo. Došel jsem do vesnice a vyprávěl tetě a strýci, co se mi v lese přihodilo. Potom tetka po krátkém přemýšlení řekla: “Víš, tys chodil od mala se svým otcem do lesa a táta Tě chránil jako malého od případného nebezpečí. Nyní, když je mrtev, tak se jeho duch vrátil na místa, která miloval za živa, možná, že místo, kdes byl, vytvořil právě on, aby tě uchránil před zlým počasím a třeba před nemocí.” Dnes věřím tetiným slovům. V minulých letech jsem prodělal několik těžkých zápalů plic. Nové onemocnění by vážně ohrozilo můj život. Archiv KPU : Václav P., Most |
|||
