Klub psychotroniky a UFO

 

ŠUMAVA


Pís Wurm - pověsti o "létajícím červu"

Na Stašsku, kolem Popelné, Karoliny Pily se v některých pověstech objevuje cosi, zvané hovorovou němčinou jako "Pís Wurm". Vypravěčka M. Wastlová teto výraz překládá doslova jako "létající červ" a bytost popisuje takto :

"Bylo to jako dráček, mělo to perutě a šly z toho jiskry. Dávalo to zvuk, který děsil dobytek."

Z oblasti Popelné a Nicova je známo toto vyprávění :

"Jeden sedlák šel v noci z Nicova na Likiperk (Popelná) a najednou se udělala jasnota a ve tmě ten člověk viděl, jak přes cestu přeletěl s velkým rámusem drak, celý ohnivý, a sedl si na strom. Sedlák utíkal pryč, ale ráno se šel na to místo podívat. Strom byl do půlky černý." (1/19)

V knize bájí a pověstí Antonína Rausche "Příběhy ze staré Šumavy" je vyprávění "Dobytčí děs" (2):

"Jednou jeli dva muži z Černé do Pláničky; zdrželi se až do noci a museli projet opuštěným a pustým lesem. Nebáli se té cesty, protože kůň, zapřažený do jejich vozu, byl klidný a mírný a cestu znal zpaměti. Seděli tedy spolu na voze, libovali si, jaká je krásná tichá noc, a vypravovali si různé příhody, aby jim cesta lépe ubíhala. Pojednou se, zcela bez příčiny, dal kůň do divokého běhu, takže ten, který držel opratě, jej jen s námahou ovládal. A pak se najednou těsně u vozu ozvalo strašné vřeštivé zařvání, záře jako od velikého ohně osvětlila les a do vzduchu se před nimi vzneslo podivné zvíře: podobalo se obrovské ještěrce a z jeho ocasu, tvarem připomínajícího koště, sršely chomáče jisker. Tu věděli, že se jim zjevil dobytčí děs - podivná příšera, o které slýchávali vyprávět staré lidi, že plaší koně a dobytek na cestách i na pastvinách tak, že některé kusy si v hrůze a zmatku leckdy nohy zpřerážejí nebo padají do lomů a propastí.

Také jejich kůň se hnal kupředu jako divý a nebylo možno ho zvládnout. Teprve když dorazili mezi stavení své obce, se vyděšené a potem zpěněné zvíře dalo zastavit a uklidnit." (2/173-174)

Co mohlo stát za těmito příběhy ? Setkání s kulovým bleskem ? Nebo jde o odraz vyprávění o alpském "tatzelwurmu" - podivnému červu či ještěru s kočičí hlavou, které na Šumavu přinesli němečtí osadníci ?

Alpské příběhy o tatzelwurmovi, prackatém červu, vypráví o podivné příšeře, připomínající oživlou smrkovou šišku. I ona vydávala zvláštní pronikavé pískání, působící na překvapeného člověka velmi nepříjemně. Prý se nedalo delší dobu poslouchat, jinak by člověk zešílel. Možná šlo o signál útočný, ale spíše se jednalo o poplašný zvuk, živočich se sám cítil ohrožen. V rakouských Alpách se vypráví několik více či méně důvěryhodných příběhů o útocích tatzelwurma na lidi. Dokonce se věřilo, že je smrtelně jedovatý. Po útocích prý lidé zemřeli na následky strašlivého útoku, z rozrušení.
Rakušané a Němci tvrdili, že létající červ žil ve skalních rozsedlinách, jeskyňkách. Odtud snad vycházel na lov. Někomu se prý udělá nevolno již při prvním pohledu na šedivého tvora, což by mohlo odkazovat na záměnu s hadem. Ale s jakým? S hvízdající užovkou? Že by zkušení horalé nepoznali hada a pletli si ho s ještěrkou? Těžko.

Dnešní šumavské generace o pověstech a létajícím červu nevědí už nic. Původní obyvatelé jsou pryč, zemřeli, nebo již nežijí. Existují pouze vzpomínky na vyprávění dědů a pradědů.

Pan Josef, jehož předci ze Šumavy pocházejí, si uchoval vzpomínku na „létajícího červa“ díky svému pradědečkovi. Celý život pracoval v lese a jednou u Filipovy Huti viděl divné hádě, plazící se nedaleko cesty, u skalky. Když se opatrně přiblížil, zjistil, že o žádného hada nejde, ale asi o ještěrku nebo mloka. Stvoření mělo nožičky, šupinaté tělíčko, ale skoro žádný ocásek. Asi ještěrka, která ho při sebeobraně „pustila“ a ještě jí nový konec nedorostl, řekl si. Pochyby měl především díky nezvyklému tvaru těla i barvě, takovou ještěrka vlastně nikdy neviděl, ani mloka ne. Náhle se ozvalo ohlušující pronikavé pískání, nahánělo mu hrůzu. Na rozdíl od alpských kolegů se muž nezalekl a sehnul se pro kámen, aby jím mrštil po drzé příšerce. „Nebyla to dobrá volba,“ říkal pan Josef. „Pradědeček uslyšel ještě jedno zapískání a složil se k zemi, nic dalšího si nepamatoval. Padl jako podťatý strom. Neomdlel sice, ale než se zvedl z prachu a vzpamatoval z úleku, ještěrka zmizela.“ Je zde shodný rys s alpským tatzelwurmem: pískání nějak paralyzuje člověka, někomu stačí malá dávka, ti odolnější (psychicky i fyzicky) zvládnou silnější dávku.


Podle :

(1) Voráčková, J.: Světýlka na Křemelné. Pověrečná vyprávění ze staré Šumavy. Panorama, Praha, 1990

(2) Rausch, A.: Příběhy ze staré Šumavy. Erika, Praha, 1995