|
Již řadu let máme rekreační chalupu téměř na samotě, na okraji jedné idylické vesničky v Krkonoších. Proto jsme velmi uvítali, když náš jediný soused, velice šikovný a přátelský starousedlík, nám nabídl, že v době naší nepřítomnosti chalupu občas vyvětrá a také trochu pohlídá. Dohodli jsme se, že mu dáme náhradní klíče.
Léta míjela v přátelské shodě a kdykoliv jsme odjížděli domů, šli jsme se se sousedem krátce rozloučit.
Jednou v neděli navečer, když jsme se opět vraceli do města, mělo ale loučení nezvyklý ráz. Ten den se šel soused za námi po stráni dolů až k místu, kde parkujeme, a podával nám naše klíče se slovy: „Vezměte si je, já je už nebudu potřebovat."
Byli jsme trochu překvapeni jeho náhlým rozhodnutím, ale klíče jsme si vzali. Ve zpětném zrcátku jsme potom viděli, jak stojí dlouho na místě a mává nám, dokud jsme nezajeli za zatáčku. Vypadalo to, jako by se s námi loučil na hodně dlouhou dobu.
Tři týdny jsme potom do Krkonoš nejeli. V té době jsme dostali úmrtní oznámení. Soused zemřel při autohavárii, když ho řidič z podniku, ve kterém pracoval, věži na sobotní směnu. Podivné loučení bylo skutečně loučením posledním.
Helena Vebrová, Kolín
Podle : dopis čtenáře, Květy,
90. léta
|
