|
Po značném váhání jsem se I já rozhodl napsat vám svůj příběh, který by mohl mít souvislost s únosem do UFO.
Stalo se to v roce 1978 nebo 1979. Bylo mi asi 17 let a bydlel jsem v
Poděbradech. Velmi jsem se zajímal o cyklistiku a v rámci tréninku jsem jezdil takřka každý den do
Kolína za svou sestrou. Jednoho dne jsem se opět vydal na cestu od sestry z
Kolína přes Velký Osek do Poděbrad. Vždy jsem si měřil, jak dlouho pojedu, živě si proto pamatuji, že v okamžiku, kdy jsem vyjížděl, hodinky ukazovaly čas 13:17. Dojel jsem asi dva kilometry za
Kolín - Zálabí směrem na Veltruby - tato trasa trvala obvykle nejvýše deset minut - a pak již nevím, co se se mnou stalo. Nejspíše jsem ztratil vědomí.
Když jsem opět začal vnímat skutečnost, šel jsem asi o kilometr dál po silnicí a kolo vedl vedle sebe. Pociťoval jsem obrovskou bolest hlavy v oblasti čela a pravé klíční kosti, matně si vzpomínám i na odřený hřbet pravé ruky. V té době jsem se nedíval na hodinky, ale jako ukazatel času mi posloužil vlak, který jsem viděl a kterým jsem velmi často jezdil. Tento spoj tudy projížděl zpravidla ve 14:50 až 15:00. To, že mi tedy chybí v životě víc než hodina, jsem si uvědomil až mnohem později, když jsem byl schopen soudněji uvažovat. Tam na silnicí mě v té chvíli napadlo, že mne muselo srazit auto, které potom ujelo. Kolo však nebylo poškozeno a ani na sobě jsem nepozoroval další zranění, takže jsem se rozhodl, že těch zbývajících asi patnáct km domů i přes velkou bolest musím nějak zvládnout.
Po příjezdu domů jsem šel spát. Krátce po ulehnutí se u mě zastavil kamarád, jsem se mu se vším svěřil, doprovodil mě k lékaři, který mě obratem poslal sanitkou do nemocnice. Tam přijímací lékař po sérii vyšetření konstatoval otřes mozku a nalomenou klíční kost. Celkem jsem v nemocnici zůstal asi deset dní, pak následovaly ještě dva nebo tři týdny v domácím léčení.
Teprve tehdy jsem si uvědomil, že časovou posloupnost příběhu, která má více než hodinovou díru, nejsem schopen vysvětlit. Vzhledem k hustotě provozu by během hodiny, kdy bych ležel v bezvědomí, kolem mne muselo projet asi padesát automobilů a možná i deset cyklistů. Bylo mi tedy divné, že by nikdo z nich nezastavil a neposkytnul mi pomoc.
Celý případ jako nehodu vyšetřovala tehdejší
Veřejná bezpečnost, ale bez výsledku.
Snad jen pro úplnost si dovolím zopakovat některé okolnosti, které snad nasvědčují tomu, že můj příběh nemusel být zcela obyčejný:
1. V mém životě chybí určitý časový úsek, řekněme od 13:30 do 14:50 hodin, tedy hodina a dvacet minut, ze kterého si přes veškerou snahu naprosto nic nepamatuji
2. Podivné okolnosti mého probuzení - nepamatuji si žádné probírání se z bezvědomí, ale najednou jsem z ničeho nic šel po silnici a vedl kolo.
3. Z bezvědomí jsem se probral na jiném místě, než jaké si pamatuji před ztrátou vědomí i po probuzení.
4. Naprosto jasné vnímání skutečnosti před ztrátou vědomí i po probuzení
5. Obrovská bolest v oblasti čela na jinak nezraněné hlavě bez boulí a modřin
6. Touha jít po návratu domů spát místo logické návštěvy lékaře
7. Krátce po nehodě jsem se začal zajímat o výzkumy profesora
Kahudy v oblasti
paranormálních jevů
Závěrem bych chtěl napsat, že jsem tuto "mimozemskou" interpretací své možné nehody nikdy nevyprávěl.
Myslím si totiž, že bych mohl skončit u psychiatra. Protože váš časopis se k této problematice staví nepředpojatě, rozhodl jsem se vám nakonec napsat. Pokud by na mém příběhu bylo něco zajímavého, jsem připraven nadále spolupracovat, například podrobením se hypnóze - ovšem pouze u seriózního odborníka.
Zároveň prosím o zachování anonymity.
Z dopisu čtenáře P. (časopis Magazín 2000)
|
