|
Dávné pověsti mají obvykle více
či méně reálný základ. A většina z nich se točí kolem pohádkových
pokladů. Tak třeba poklad pánů Smiřických, který je možná ještě dnes
ukryt někde na Černokostelecku.
Renesanční zámek postavil jako rodové sídlo
roku 1562 Jaroslav Smiřický. Nechal ho vystavět na místě starobylého
hradu, jehož původ je přičítán mocným Slavníkovcům a svatému Vojtěchovi.
Páni Smiřičtí se významně zapsali do našich dějin. Třeba takový
Albrecht Jan, jeden z hlavních iniciátorů a přímý účastník defenestrace
královských místodržících Martinice a Slavaty. Vlastně by se dalo říci,
že měl štěstí, zemřel mlád, bylo mu 24 let a tak unikl popravě českých
pánů, jejichž řady by s největší pravděpodobností rozšířil. Značný
majetek z jeho pozůstalosti získala pomocí různých intrik jeho sestra Markéta
Salomena. Do bitvy na Bílé hoře obhospodařovala panství od Kostelce až po
Turnov, Semily a Náchod, pak jako stoupenkyně krále Fridricha zemi opustila a
nějakou dobu žila v Holandsku.
A právě tehdy vzniká tajuplná legenda o
nesmírném pokladu českého šlechtického rodu pánů Smiřických, obestřená
celou řadou záhad a tajemství. Markéta se na rodný zámek vrátila v roce
1631 během vpádu saských vojsk. Panství sice již nebylo její, ale
Liechtensteinů, nicméně jí bylo umožněno prohlédnout si místa svého mládí.
V jednom rohovém pokoji se zdržela nápadně déle než jinde. Býval tehdy
vyzdoben freskami s olivovými listy, které všechny směřovaly na jedno místo.
Proč asi pošeptala svému synovi, že je vše na svém místě, tak, aby to průvodci
zaslechli? Zámecký hejtman povolal havíře s virgulemi, ale nikde nic. Domů
přišla paní Markéta ještě jednou, v roce 1639 s vojsky švédského polního
maršálka Balnéra.
Krátkou dobu panství spravovala, ale švédská okupace
nebyla dlouhá. V pozdějších dobách pátrali po pokladech mnozí. Od potulného
studenta po domorodého řemeslníka, kterému prý radili duchové. Pokud tomu
tak bylo, radili špatně. Nenašel nic. Proč si ale celé generace vyprávějí
o podzemních chodbách? Jedna prý vedla ze zámku do blízkého kostela, druhá
do tvrze Tuchoraz, pevné, takřka nedobytné stavby u Českého Brodu.
Technicky prý v té době nerealizovatelná chodba by musela překonat značně
náročný terén s mnohými převýšeními. Jenomže přesně mezi zámkem a
tvrzí jsou dodnes zbytky štol, kde ve středověku těžili měděnou rudu.
Kam a v jaké hloubce vedly, dnes již těžko někdo zjistí. Vstupy jsou
zavaleny, písemné doklady o těžbě v archivech ani nikde jinde pochopitelně
neexistují. Ale ten směr k Tuchorazi...
V létě roku 1837 přijeli ke tvrzi
dva záhadní cizinci ve velkém bytelném kočáře. Velmi toužili prohlédnout
si zbytky tvrze, hlavně zachovalou věž. Žně byly v plném proudu a chyběl
čas věnovat se vznešené návštěvě, kterou zajímalo mnohé, ale hovořila
s jakýmsi cizím přízvukem. Správce velkostatku jim půjčil klíče a šel
po své práci. Konečně proč ne. Věž byla tehdy prázdná a vandalové, kteří
by chtěli poškodit fresky na stěnách, tehdy snad ještě neexistovali. Za několik
hodin se vsí prořítil oblakem prachu kočár. Klíče cizinci pohodili před
branou a beze stop zmizeli směrem k Brodu. Když správce přišel do tvrze, našel
vykopanou díru do zdi. Nic víc. Pokusil se sice tajemné cizince pronásledovat,
ale bezvýsledně. Co skrýš obsahovala, nevíme. Byla však malá na to, aby
mohla ukrýt vše, co z nepředstavitelného majetku Smiřických nebylo nikdy
nalezeno.
Kdo byli záhadní cizinci?
Existuje poklad?
Nevíme.
Ale před několika
měsíci se o možné podzemní prostory v okolí Kostelce nad Černými lesy
zajímal senzibil. Prošel celou trasu, kudy podle pověstí chodba ze zámku do Tuchoraze měla vést. Současní báňští odborníci by patrně žasli, ale v
několika úsecích cítil určité geomorfologické změny. Vcelku drobné, ale
ukazující na velmi pravděpodobnou možnost závalu podzemních prostor.
|
