Podle vyprávění jistého pana Fišera se jeho děd živil uhlířinou. Když ten jednoho dne usedl nedaleko chatrče na placu (tak se nazývalo místo, kde uhlíř dočasně sídlil, pobýval na něm asi dva měsíce), přiběhli dva zbývající kolegové. "Tam, tam," ukazovali rukama směrem k houštině pod svahem. Muž vstal, aby shlédl příčinu jejich úleku, ale nic neviděl. Druhové se odmítali vrátit, šel tedy sám. Když rozhrnul větve, uslyšel komické funění a hekání. Zvěř? Babka, sběračka dříví? Nic z toho. Popošel ještě směrem ke Spálené hůrce a tu spatřil na malé mýtince velké stopy. Nezvykle velké. Chtěl se vrátit zpět ale náhle před sebou uviděl divnou postavu skrčenou v nízkém porostu. "Haló," zavolal a zamával směrem k ní. Větve se pohnuly a děd pana Fišera se ulekl a utekl zpět k ohni.

Ostřílení muži, srostlí s lesem, zvyklí na nejrůznější protivenství, se náhle báli. "Děd s druhy nakonec překonali tíseň a druhého dne pokračovali v práci. Museli něco vidět, protože původně chtěli ráno zajít k hajnému a revírníkovi, aby je zbavil povinnosti. Řečeno dnešní mluvou, chtěli dát výpověď z revíru, což ale tehdy byla naprostá výjimka. Setkali se tam s něčím, co v sobě neslo hrůzu, jak dědeček tvrdíval," říká pan Fišer. Šlo o nejapný žert? Co mohlo tak opravdu vystrašit tvrdé muže?