|
Zpráva o průzkumu "svítící
chodby" v Jihlavě l. Historie O "svítící chodbě" jsem se dozvěděl začátkem prosince 1994 na výstavě nevýdělečných organizací a nadací ve Veletržním paláci v Praze ve stánku "Jihlavského netopýra", organizace pro zachování a využití jihlavského podzemí. Objevili ji jako 14-ti letí kluci v roce 1977, když s baterkami prolézali podzemní chodby pod Jihlavou. Později i se dozvěděli, že už o ní věděli i jejich předchůdci, zkoumající podzemí v padesátých letech. Jedná se o asi 12-ti metrový úsek chodby v podzemním labyrintu, částečně zděný a částečně ražený přímo ve skále, který ze stěn vyzařuje slabé nazelenalé světlo. Chodba je asi 11 m pod povrchem země. V časopise "Podzemníček" č.2 z prosince 1994, který si Jihlavský netopýr sám vydává, se o této chodbě píše na str.12: "Za schůdky následuje rovný úsek, široký 208 cm a vysoký 214 cm. Je obezděn starým typem cihel. Ty jsou pokryty bílým povlakem, který po zhasnutí světélkuje, čím vlhčí jsou stěny, tím je záření intenzivnější. Nejvíce chodba světélkuje za podzimních dešťů nebo jarního tání. Dlouho se lidé domnívali, že zde světélkuje fosfor, který se uvolnil z koster nad chodbou pohřbených mnichů. V roce 1991 navštívil podzemí profesor biologie z Olomouce, který nám tvrdil, že zde světélkují nějaké mikroorganismy. Byly proto odebrány vzorky a odeslány k rozboru. Tím bylo zjištěno, že se jedná o nerost zvaný willemit. O něm je podrobně psáno v následujícím článku. Svítící chodba se dále lomí vpravo, její podlaha mírně stoupá, odtokový žlab vede při levé stěně. Profil chodby zde činí 206 cm šířky a 245 cm výšky. Od tohoto místa je již chodba ponechána v rostlé skále. I zde se v podobě žilek vyskytuje willemit, takže po zhasnutí tato část chodby světélkuje. Není to ovšem tak zřetelně vidět, jako v cihlami obezděné části. Svítící chodba se znovu lomí doprava, kde má šířku 205 cm a výšku 299 cm. U konce chodby je na pravé straně umístěn vypínač, aby bylo možno zhasnout a demonstrovat platícím návštěvníkům světélkování stěn i klenby." V tomtéž časopise na str. 14 je pak krátký článek, geologické vyjádření k nerostu willemit: "Jak jsme se dozvěděli z předchozího článku, světélkování ve "svítící chodbě" způsobuje nerost zvaný willemit. Co to vlastně je za nerost a kde se vyskytuje, to byla otázka, kterou jsme položili odborníkovi, panu Pavlovi Šikýřovi ze správy podzemí městského úřadu. A zde je odpověď : "Willemit (Zn2Si04) je klencový nerost křemičitan zinečnatý z řady fenakitu a s ním izotopní, obsahující 73 % ZnO. Tvoří krystaly většinou drobné a nedokonalé, sloupcovité. Častěji bývá zrnitý i celistvý. Lom má tříšťnatý. V ultrafialovém světle silně fluoreskuje. Vyskytuje se v oxidačních pásmech některých ložisek zinkových rud. Bývá nejčastěji oxidační rudou Zn na ložiskách smithsomitu a hemimorfitu. U nás byl zjištěn dosti hojný výskyt v okolí Vrančic u Milína na Příbramsku, Musartut v Grónsku a Bon Taleb v Alžírsku. Název dostal nerost podle holandského krále Viléma." K celé problematice mi však bylo řečeno, že ve skutečnosti dosud nikdo nezjistil, co v chodbě září. Že to je willemit se všichni pouze domnívají. Poprvé vzorky odebral dr. Otava a dr. Kahle, speleologové ze ZO 6-14 Suchý Žleb, ale výsledek nesdělili. Jihlavská skupina pod vedením Jana Šustra založila v roce 1989 skupinu Netopýr, začali upravovat chodby pro využití jako turistickou atrakci. Práce začali v r. 1990 a pro veřejnost byly chodby otevřeny v r. 1991. Od té doby se občas mezi návštěvníky vyskytne nějaký odborník, který vysloví domněnku, odebere vzorek, ale přesný rozbor nebo výsledek už nepošle. Většinou sdělí, že se asi jedná o wilemit. V průvodci po východní Evropě vydaném ve Francii byla o chodbách pod Jihlavou také zmínka, byl tam však dovětek, že chodba je radioaktivní. Od té doby citelně poklesl zájem zahraničních návštěvníků. V roce 1993 zde bylo cca 40 autobusů, zatím co v roce 1994 už pouze 1 autobus. Netopýr se cítí poškozen, protože ve skutečnosti v podzemí žádná radioaktivita nebyla naměřena. Naměřili max. 0,3 mR/hod. Počet českých návštěvníků činil v r. 1994 asi 12 tisíc, převážně to byly děti. Vstupné pro děti bylo pouze 4 Kč. Později jsem se dozvěděl, že v podzemních prostorách v okolí svítící chodby jsou často pozorovány jakési přízraky, nejčastěji stíny bytostí, podobných mnichům v kápích a s dvouramennými kříži na prsou. Občas se zde prý i ozývají zvláštní zvuky, jako na př. vzdálená hudba, chrámový zpěv a pod. Takovéto zážitky mívají především průvodci a průvodkyně návštěvníků jihlavského podzemí, kteří v chodbách tráví mnoho času, ale někdy prý o nich mluví i někteří samotní návštěvníci. Informace o těchto jevech byly spíše důvěrného charakteru, protože neodpovídají běžně vžitému, tzv. "reálnému" pohledu na svět a mohly by mít za následek výsměch ze strany lidí, neznalých problematiky paranormálních fenoménů. Zajímavá byla i možná souvislost s hrobkami údajně neznámého mnišského řádu, které byly kdysi v jihlavském podzemí objeveny, a kolem kterých je rovněž mnoho nejasného. 2. Průzkum svítící chodby
Tato odlišná realita, mnohem širší než tzv. "objektivní realita" racionálních lidí, leží za bariérou, vytvořenou naším mozkem, který neustále filtruje a upravuje naše vjemy tak, aby odpovídaly dohodnutému a po generace děděnému mechanistickému pohledu na svět a tzv. "zdravému rozumu". Jedná se sice o subjektivní zážitky pozorovatele, ale rozhodně to nejsou individuální halucinace ani živé montážní představy, jak se mylně domnívá konvenční psychiatrie. Tyto stavy je možno vyvolat záměrně, na př. mystickými koncentracemi, šamanskými praktikami, magickými rituály a pod., objevují se však i spontánně, obvykle v místech, kde jsou tzv. "brány" nebo "okna" do jiných realit, jinými slovy v místech, kde u člověka dochází z dosud nejasných důvodů k přechodu z každodenního běžného stavu vědomí do rozšířeného stavu vědomí, které přesahuje jak svět hmotných jevů, tak časoprostorové kontinuum. Běžnými příklady prožitků v těchto stavech jsou setkání s duchovními bytostmi, přístup k informačnímu poli (akaše) a pod. Mezi tyto příklady zážitků patří i cesty do podzemní říše Agharti. Tato říše je podle starých legend osvětlena nazelenalým světlem, vycházejícím ze stěn i stropů podzemních prostor, které ovlivňuje tok času. Ve skutečnosti však Agharta není konkrétní místo pod povrchem Země, kam by mohla sestoupit vědecká výprava s fyzikálními přístroji, ale jde zde o jakýsi stav mysli, trochu podobný snění, vyvolaný v podzemí dosud neznámým mechanismem. Je to tedy psychický stav, který není možno vědecky zkoumat, protože vnímané jevy se neodehrávají v materiálním světě. Chtěl jsem proto zjistit, zda se v případě jihlavské svítící chodby jedná o takovýto psychický fenomén se všemi doprovodnými jevy, nebo o čistě fyzikální záležitost způsobenou přirozeným a vysvětlitelným pochodem. Výzkum proto probíhal ve dvou rovinách. V rovině fyzikální, mající za úkol zjistit podstatu nazelenalého světla. A v rovině parapsychologické, zkoumající fenomény z psychické oblasti, tedy optické a akustické vize, spojené s tímto prostředím. A . Fyzikální část l. výprava Dne 19.1.1995 jsem se vydal do Jihlavy se svými spolupracovníky Jiřím Skupienem, Ladislavem Vyskočilem a Jaroslavem Kociánem. V Jihlavě byl sníh a teplota byla pod bodem mrazu. Do chodby jsme sestoupili v 16.30 hod. Členové skupiny Netopýr, kteří nás provázeli tvrdili, že chodba září trvale, ať se v ní před tím svítí nebo ne. To by znamenalo, že se nejedná o klasický dosvit při fotoluminiscenci, ale o nějaký jiný druh luminiscence, kde je dosud neznámá budicí energie trvale odněkud dodávána. Abychom si to ověřili, sestoupili jsme do podzemí potmě a na místo jsme došli pouze s pomocí hmatu. Chodba skutečně vydávala slabý nazelenalý svit. Po rozsvícení baterek se intenzita záře zvětšila, obzvlášť v místech, kam dopadl světelný kužel baterky. Záře nevycházela stejnoměrně z celé okolní skály, ve které byla chodba ražena, tedy z přírodního materiálu nebo horniny, ale pouze z bílého povlaku jakési měkké hmoty, která stěny pokrývala v nepravidelných skvrnách. Nejsilnější a nejpravidelnější povlak byl na cihlové vyzdívce v další části chodby. Povrch stěn, cihel i povlaku byl mokrý. Ve spodní části stěny byly zřetelně vidět stopy po stékání bílé hmoty zakončené kapkami (obr.1 - zde nepublikován, pozn.red.). Intenzita záře byla velice slabá, spotmetrem pro měření osvětlení pro fotografické účely neměřitelná. Po vybuzení ultrafialovým světlem (viz dále) se intenzita zvýšila a citlivý automatický osvitoměr ve fotoaparátu ukázal expoziční čas 2 min pro film 100 ASA a clonu 2,8. Při vlastním hledání původu luminiscence byly postupně vylučovány jednotlivé možnosti. l. Bioluminiscence Jelikož látka světélkovala sama bez potřeby buzení vnějším zdrojem energie, zdálo se jako nejpravděpodobnější, že se jedná o bioluminiscenci, tedy záření živých organismů, jako na př. některých bakterií, plísní či hub, způsobené biochemickými pochody. Na vybraný a označený úsek jsme proto aplikovali silný desinfekční prostředek s okamžitým účinkem Desident (Výrobce Spofa Dental Praha). Intenzita záření se nezměnila. Ani při pozdější prohlídce vzorku pod mikroskopem nebyly objeveny žádné živé organismy. Bioluminiscence tedy byla vyloučena. 2. Chemoluminiscence Chemoluminiscence, tedy záření vyvolané chemickými pochody, jako na př. oxidací bílého fosforu a pod. je v tomto případě prakticky vyloučena, protože chemická reakce má omezenou dobu trvání. Látka v chodbě svítí už mnoho desítek let bez dalšího dodávání chemických činidel, které by potřebnou reakci udržovaly. Přesto, pro ověření, zda chemická látka potřebná pro udržení reakce neprosakuje s vodou z nadloží nebo nějakého uzavřeného prostoru nad chodbou, byly odebrány vzorky k chemickému rozboru. Ten však tuto možnost vyloučil. O chemoluminiscenci se tedy nejedná. 3. Fotoluminiscence Záření svým charakterem nejvíce odpovídalo fotoluminiscenci. Po ozáření světlem baterky, elektrické lampy nebo fotografického blesku se intenzita světélkování podstatně zvýšila. Fotoluminiscenci potvrzují i efektní ukázky se stíny, které průvodci předvádějí návštěvníkům. Na stěnu položí na př. dlaň s roztaženými prsty a osvítí ji světlem fotografického blesku. Osvětlená stěna se rozzáří, ale na místě, kde byla položena dlaň zůstává její tmavý stínový obraz. Silné nazelenalé světélkování způsobila rtuťová výbojka pro ultrafialové světlo s tmavým filtrem pro vlnovou délku 365 nm (typ Osram HOV, 125 W). Během buzení jsme se v chodbě vzájemně rozeznávali, ale fotografickým luxmetrem byla intenzita stále neměřitelná. Automatický expozimetr fotoaparátu nastavil expoziční čas 1 min (100 ASA, clona 2,8). Po zhasnutí výbojky intenzita pomalu pohasínala, expoziční čas byl zpočátku 2 min a pak se rychle prodlužoval. Nepochopitelné však bylo, že látka slabě zářila i bez vybuzení. 4. Radioluminiscence Zdálo se proto pravděpodobné, že záření je buzeno slabým radioaktivním zářením okolní horniny (smolinec a pod.) nebo nějaké příměsi radioaktivního zářiče přímo v látce (např. mesothoria), které se dříve používaly pro luminiscenční barvy na ciferníky hodinek a leteckých přístrojů. Dnes jsou z bezpečnostních důvodů zakázány. Měření radioaktivity (beta a gama záření) horniny přímo v chodbě radiometrem RK 67 však neukázalo žádné zvýšené hodnoty. Bylo naměřeno 0,1 mR/hod, přičemž pozadí v jiném místě bylo rovněž 0,1 mR/hod. Ani měření radioaktivity samotného vzorku svítící látky v laboratoři, které prováděl ing. Věnceslav Patrovský, CSc. radioluminiscenci neprokázalo. Dozimetr s čítačem zaznamenal 30 pulzů/min, zatímco pozadí bylo 22 pulsů/min. Pro srovnání chlorid draselný KCl vykazuje 100-110 pulsů/min. O radioluminiscenci vyvolanou zářením beta a gama se tedy nejedná. Jediné vysvětlení, které předložil ing. Patrovský bylo, že aktivaci způsobuje záření alfa, které není měřitelné běžnou Geiger-Mullerovou trubicí, neboť nepronikne obalem trubice. Jako alfa zářič by mohl v chodbě působit plyn radon. Ten může do chodby pronikat z horních vrstev. Okolí Jihlavy je známo rudným dolováním i těžbou uranových surovin (Rožinka). Měření v laboratoři V laboratoři se však látka chovala zcela podle všech pravidel, jako fotoluminofor s dlouhou dobou dosvitu. Po ozáření světlem z elektrické žárovky světélkování dohasínalo asi 30 min. Pak byla látka absolutně tmavá a nevyzářila ani foton. Objevilo se proto podezření, že ani v chodbě látka sama nezáří, ačkoliv to členové skupiny Netopýr tvrdí. Naše vlastní ověření této skutečnosti nebylo důsledné. Do chodby jsme sice došli potmě, abychom ji světlem nevybudili, ale neměli jsme jistotu, zda tam chvíli před naším příjezdem někdo nesvítil. Podivné však bylo, že čerstvě odebraný vzorek měl velmi dlouhý dosvit, 2-3 hod, který se po pár dnech snížil na pouhých 5-30 min. To by potvrzovalo hypotézu ing. Patrovského, že luminiscence je buzena alfa zářením radonu. Ten se asi po 20 hod. částečně rozloží (poločas rozpadu 3,83 dne) a vyprchá. Badatel Aleš Hruška ze Žďáru nad Sázavou pozoroval lupou v čerstvě odebraném vzorku scintilace, což by potvrzovalo buzení částicemi alfa z radonu. Stejné scintilace lze pozorovat na cifernících starých budíků, hodin a leteckých přístrojů, kde se jako radioaktivní zářič používalo mesothorium. Orientační rozbor látky provedený doc. RNDr. P. Kašparem, CSc. z katedry mineralogie přírodovědecké fakulty UK v Praze ukázal, že látka obsahuje baryt (síran barnatý, BaSO4) a malé šupinky wurzitu (hexagonální sirník zinečnatý, ZnS). Obě látky jsou fotoluminofory. Přírodní luminofory ale nemají tak dlouhý dosvit a tak se objevilo i podezření, že látka byla připravena uměle. Tuto domněnku potvrdilo i porovnání spektrálních charakteristik vzorku z chodby a uměle vyrobeného luminoforu označení ZnS 010-015 (výrobce Lachema Brno), viz příloha l. Charakteristiky jsou velmi podobné. Nepatrný rozdíl v poloze vrcholů křivek, tedy poněkud odlišná barva světla obou vzorků, je pravděpodobně způsoben odlišným množstvím aktivátoru (Cu) v látce. Nejasné zatím také bylo, jak se umělý luminofor dostal do chodby. Byl natřen na stěny nebo tam prosákl z nadloží? Z mapy je zřejmé, že svítící chodba se nachází přímo pod vojenským cvičištěm (viz obr. 4), takže není vyloučeno, že látka zde byla kdysi vylita nebo vypuštěna do země. 2. výprava Aby bylo možno otázku původu světla i světélkující látky v jihlavském podzemí uzavřít, vydal jsem se do jihlavského podzemí dne 31.10.1996 znovu. Kromě mých spolupracovníků Jiřího Skupiena a Ladislava Vyskočila se závěrečného průzkumu zúčastnil student geofyziky přírodovědecké fakulty v Praze Walter Pavlis se svou skupinou a badatelská skupina Patrik Zandl - Pavel Palacký. Do chodby jsme sestoupili ve 14.30 hod. Nejdůležitější zjištění bylo, že látka sama o sobě v chodbě nesvětélkuje ! Bylo to v rozporu s tvrzením členů skupiny Netopýr i s pozorováním pana Hrušky. Podle něj hmota svítila sama, dokonce i těsně po odebrání, a přestala svítit až druhý den. My jsme před sestupem nechali chodbu 3 hod. zamčenou a nikdo v ní nemohl svítit. O tom, že chodba skutečně sama nesvítila se přesvědčili na vlastní oči i členové skupiny Netopýr, kteří tomu zpočátku nemohli uvěřit, a redaktorky Jihlavských novin. Tím se situace úplně změnila a nebylo už třeba hledat neznámý zdroj energie. Slabé světélkování byl jenom pouhý dosvit po fotoluminiscenci. Dalším úkolem bylo zjistit, zda byla luminiscenční látka na stěny chodby natřena, nebo zda tam prosakuje z okolní půdy. Podle vizuální prohlídky vše nasvědčovalo nátěru. Jsou ještě patrné ostré, rovné přechody mezi čistou stěnou a stěnou s povlakem. Na místech, kde byla chodba kdysi z obou stran zazděna jsou dodnes patrné dva pravidelné pruhy o síle zdi (šířky cihly), které jsou prakticky bez bílého povlaku (viz obr. 2 - zde nepublikován, pozn. red.). Kdyby látka do chodby prosakovala, byla by rozptýlena po celé ploše. Rovněž kapky a stopy po stékání u podlahy připomínají spíše práci se štětkou. Pro jistotu byly odebrány vzorky z hloubky asi 2 cm pod povrchem, ale luminiscenční látka v nich nalezena nebyla. Pokud by látka do chodby prosakovala, musela by být obsazena i pod povrchem zdi. Protiargument, že seškrábaný povlak se opět po čase obnoví, je nepravděpodobný a bylo by ho nutno pečlivě ověřit. Muselo by se také zjistit, zda luminofor částečně nemigruje po povrchu stěny vzlínáním. Další argument svědčící proti průsaku z nadloží je ten, ze v létě roku 1996 byla objevena další svítící chodba na naprosto jiném místě. Stejná bílá světélkující hmota tam pokrývá mnohem delší úsek ve slepém konci chodby (viz obr. 3 - zde nepublikován, pozn. red.). Za druhé světové války chodba sloužila jako protiletadlový kryt. Rozbor odebraných vzorků svítící hmoty provedl Walter Pavliš se svou skupinou, viz příloha 2. Pod mikroskopem zjistili, že samotný luminofor v podobě bílé krystalické hmoty je rozptýlen ve zbytcích nečistot, zřejmě malty. Při ozáření UV světlem se zrnka luminoforu rozzářila a bylo je možno separovat, aby výsledný chemický rozbor nebyl ovlivněn nečistotami, tedy maltou, která měla za účel pouze to, aby svítící nátěr držel na stěnách. Jako luminofor byl opět určen baryt a wurzit. Nic jiného světélkující bílá hmota neobsahovala. Chemický rozbor nesvítící nečistoty (malty) nebyl prováděn neboť byl nepodstatný. U laických rozborů by však mohl zkreslit celkový výsledek, neboť pravděpodobně obsahuje Si, Ca apod. Stanovisko odborníka na luminiscenci Ing. Věnceslava Patrovského, CSc. Složení svítící látky z jihlavské chodby je typické pro umělé luminofory s dlouhou dobou dosvitu, určené pro označování objektů, které mají být ve tmě viditelné, ať již jde o ciferníky hodinek a různých přístrojů, nebo schodištní vypínače, znaky na budovách a pod., což bylo využíváno za války v zatmění. Sirník zinečnatý (ZnS) aktivovaný 0,001 - 0,01 % Cu září velmi intenzivně zeleně, tedy v oblasti spektra s maximem citlivosti lidského oka. Luminiscenčních vlastností však nabývá žíháním nad teplotu 1050 °C, při níž sfaleritová struktura (krychlová) přechází ve strukturu wurtzitovou (hexagonální). Preparáty získané při nižší teplotě vykazují jen malý a slabý dosvit. Baryt se za druhé světové války používal jako plnidlo do lacinějších druhů uměle vyráběných luminoforů. Podle knihy Werner Espe : Luminiscenční látky v elektrotechnice, str. 232, tab. XLIV, dala za války německá IG Farben Leverkusen do prodeje Leuchtgelb, svítící sirník zinečnatý s příměsí 50 % síranu barnatého. Ten sloužil ke zlevnění a zatěžkání výrobku, protože se zjistilo, že přídavek 50 % nesnižuje svítivost o 50%, ale jen asi o 20 %. Tato látka byla za protektorátu běžně v prodeji, a ing. Patrovský vlastní ještě nějaké vzorky. Důležitým požadavkem je, aby luminofory s dlouhou dobou dosvitu byly vybuzovány rozptýleným denním světlem. Přímé sluneční světlo obsahuje příliš mnoho infračervených paprsků, které zabraňují plnému vybuzení luminoforu. To je způsobeno tím, že infračervené záření urychluje rekombinaci elektronů, což se projeví tak, že se luminifor (předem vybuzený např. ultrafialovým světlem) rozzáří a pak rychle vyhasíná. B. Parapsychologická část Kromě hledání fyzikální podstaty světla byly ověřovány i zprávy o záhadných optických a akustických fenoménech, údajně se v jihlavském podzemí vyskytujících. Pokud by byly potvrzeny, hlavní úkol bylo určit, zda se jedná o jevy skutečně paranormální, a nebo jen o jevy přirozené, pouze špatně interpretované, jako na př. hra světel a stínů, nezvyklé akustické poměry v podzemí a pod. Pan Aleš Hruška shromáždil výpovědi svědků o záhadných jevech ve svítící chodbě a shrnul je v příloze 3. Pozorování duchovních bytostí a přízraků se v naprosté většině odehrává v oblasti prožitkové (subjektivní) a jen velice zřídka v oblasti jevové (objektivní). Proto je zkoumání běžnými vědeckými metodami velmi obtížné a často nemožné. Jelikož nejsem senzibil a neumím si sám navodit změněný stav vědomí, ve kterém bych dokázal překročit hranici konvenční reality a mohl vnímat realitu rozšířenou, musel jsem takovou důvěryhodnou osobu najít a vzít do jihlavského podzemí s sebou. Byla to Pavlína Brzáková, dívka s mimořádnou citlivostí, která se při svých cestách po východní Sibiři dostala mezi šamany a naučila se praktiky pro navazování kontaktu s bytostmi z duchovního světa. Pro zvýšení pravděpodobnosti úspěchu jsme si pro den návštěvy jihlavského podzemí vybrali Halloween, předvečer svátku všech mrtvých (31.10.1996), magickou dobu s příznivými podmínkami pro "navazování kontaktu se záhrobím". Pavlína Brzáková se po příchodu do svítící chodby cítila dobře, nevnímala žádnou stísněnost ani přítomnost tzv. negativních energií. Atmosféra prostředí byla normální. V místě nepravidelné nazelenalé skvrny na stěně chodby, o které někteří průvodci podzemím tvrdí, že je to obraz mnicha, který se občas pohybuje, cítila v napřažené dlani slabé brnění, ale přikládala to spíše reakci na spodní vodu. Na klidném místě poblíž těžní šachty asi 20 m od svítící chodby (viz obr. 5) jsme zapálili svíčku a provedli jsme pokus o napojení mysli na nehmotné struktury (z okultního hlediska astrální útvary) spojené s místním prostředím. Pavlína Brzáková použila metodu automatické kresby. Automatická kresba
Důležitější je však výklad samotného tvůrce obrázku, který již dobře zná svou vlastní symbolickou řeč. Pavlína Brzáková si bytost na obrázku vykládala jako oživenou myšlenku, tedy bytost uměle vytvořenou myslí, ať už jednotlivce nebo celého davu. Je to tedy obraz toho, co si průvodci představují, že v podzemí žije, a neustálým soustřeďováním myšlenek to nevědomky v psychické sféře vytvářejí. Když byl obrázek ukázán jedné průvodkyni, ta potvrdila, že se podobá bytosti, která se jim v podzemí zjevuje. EVP (Elektronic Voice Phenomena) Jiná metoda, kterou jsem použil, byl pokus o transkomunikaci, tedy o zaznamenání elektronických hlasů (EVP). Magnetofon byl umístěn na stejném místě, kde probíhala meditace a kde byl naprostý klid. Byl použit kazetový magnetofon s vestavěným mikrofonem a nová (zapečetěná) kazeta 90 Sony FX I. Za pomocný zdroj zvuku sloužil rádiový šum z neobsazené frekvence mezi stanicemi na rozsahu VKV. Výsledek byl negativní. Nebyly zaznamenány ani elektronicky vytvářené hlasy, ani žádné nevysvětlitelné reálné zvuky. Infračervená fotografie Při výzkumu míst, kde se dějí paranormální jevy se s úspěchem používá kontrolní fotografování na film, citlivý i na spektru v neviditelné infračervené oblasti. Často byly touto metodou zaznamenány jakési světlé "šmouhy" a podivné nejasné obrazce, pro které nebylo z hlediska teplotních poměrů na místě žádné vysvětlení. Skupina badatelů (Patrik Zandl a Pavel Palacký) provedli fotografování podezřelých míst v infračervené oblasti na film Kodak HIE 2481. Jedním z těchto míst byla i skvrna na zdi, označována za mnicha. Fotografie však neukázaly nic neobvyklého. 3. Závěr Fyzikální část Svítící hmota na stěnách jihlavské podzemní chodby je uměle vyrobená luminiscenční látka s dlouhou dobou dosvitu, složená z wurtzitu (ZnS) a barytu (BaS04). Tato látka vyráběná za II. světové války firmou IG Farben Leverkusen pod názvem Lichtgelb se používala mimo jiné k označování objektů a vchodů do protiletadlových krytů, které měly být ve tmě viditelné i po vypnutí elektrického proudu a tedy i osvětlení. V jihlavské podzemní chodbě byla použita ve směsi s maltou jako nátěr na stěny. Sloužila pravděpodobně jako nouzové orientační osvětlení v protiletadlovém krytu, možná ale také, že zde byly prováděny zkoušky svítivosti této látky. Chodba se totiž nachází pod bývalými kasárnami, kde byla kdysi umístěna německá armáda. Látka sama nesvítí, musí být nejdříve osvětlena, potom však dlouho dohasíná. Není na ní nic paranormálního. Parapsychologická část Po dobu několikahodinového průzkumu chodby nebyli badatelé svědky žádného neobvyklého úkazu. Ani u nezávislého a zkušeného senzibila nevyvolala svítící chodba či její blízké okolí žádné mimořádné pocity. Senzibil nezaznamenal přítomnost "jiných energií" ať už pozitivních nebo negativních, jeho nevědomí však zachytilo oživené myšlenky (představu bytosti) vytvořené pravděpodobně průvodci podzemím. Ani další pomocné metody, jako na příklad infračervená fotografie a EVP nezaznamenaly v době průzkumu žádné paranormální jevy. Zpracoval: Ing. Ivan Mackerle (prosinec 1996)
Radarové měření Na základě Vaší objednávky ze dne 30. 9. 1997 Vám bylo provedeno radarové měření ze dne 29. 9. 1997 v zájmovém úseku jihlavského podzemí. Jedná se o profil v místě výklenku, který byl situován na stěně podzemní chodby (Svítivka) na metráži 9,0 až 13,6. 1.1. Princip použité geofyzikální metody Měření geofyzikálním pulsním radarem vychází z těchto principů: V trase geofyzikálního profilu je situován přijímač a vysílač signálu. Jejich vzdálenost a krok měření po profilu závisí na povaze řešeného úkolu (očekávaná hloubka hledaných těles, jejich rozměr apod.) Vysílaný signál přijatý po odrazu od těles v zemi je aparaturou dále zpracován a je možné jej sledovat na obrazovce připojeného počítače, kde se postupně přímo v terénu vykreslí celý geofyzikální řez pro profilu. Naměřená data se pak dále zpracovávají pomocí programového vybavení, které je součástí přístroje, popřípadě s pomocí dalších programových souborů (např. seismických). Systém zpracování umožňuje zvýrazňovat struktury v různých částech řezu, zatímco jiné jsou potlačovány. Této možnosti bylo při zpracování výsledků široce použito. Výsledné profily poskytují obraz o rozložení geologických těles v hloubkovém řezu a o jejich vzájemných vztazích (výše a níže položené objekty, sledování vzájemné polohy vrstev atd.). Vzhledem k tomu, že pro zpracování je možno použít jen jednu hodnotu rychlosti šíření vln, dochází k určitému zkreslování hloubek v případě, že se v horninovém prostředí hodnoty rychlosti mění. Zkreslení obvykle není významné vzhledem k poměrně úzkému rozmezí možných změn rychlosti. Zvolená hodnota rychlosti šíření elektromagnetického vlnění, která je použitá pro převod časových radarových řezů na hloubkové, se získává přímým měřením CMP na lokalitě. Hloubkový dosah měření lze do jisté míry ovlivnit výběrem frekvence, neboť vlny o nižší frekvenci pronikají do větších hloubek. V zásadě je však dosah ovlivněn geologickým složením řezu, konkrétně koeficientem útlumu elektromagnetických vln v jednotlivých horninách. Obecně je hloubkový dosah několik desítek metrů. 1.2. Výsledky měření Radarové měření byío provedeno stavebním radarem PulseEKKO 1000 (výrobce SENSORS&SOFTWARE, Inc., Kanada). Krok měření byl 0,1 metru, rozestup antén 0,5 metru, použitá frekvence 225 MHz. Naměřené výsledky radarového měření byly podrobeny zpracování v běžném režimu s použitím programového souboru EKKO SOFTWARE. To zahrnovalo zesílení signálu, filtraci šumu, zjištění a zavedení skutečné rychlosti šíření signálu a provedení Hilbertovy transformace (obálky amplitud). Poté byl radarový záznam vytištěn a interpretován. Rychlost šíření radarového signálu v horninovém prostředí byla zjištěna přímým měřením CMP. Z vyhodnocení rychlostního grafu vyplývá, že rychlost šíření elektromagnetických vln je značně nízká (resp. poloviční, než by bylo pro daný typ horniny obvyklé), což ukazuje na významné změny uvnitř horninového prostředí a činí 6 cm/ns (nanosekunda). Interpretace radarového měření spočívá v lokalizování anomálních objektů uvnitř horninového prostředí. Ty jsou interpretovány na základě anomálních změn vlnového pole radarového záznamu. Výsledky radarového měření:
1.3. Závěr Existuje dvojí výklad této anomálie: za prvé se může jednat o přirozený původ tzn. že anomálie souvisí se změnami horninového prostředí (např. křemenná žíla). Za druhé může být tato anomálie umělého původu. V tomto případě by se pravděpodobně jednalo o zachycení volného prostoru za stěnou chodby. Není vyloučeno, že tento prostor může být částečně nebo úplně zavalen. Pro potvrzení tohoto odhadu by muselo být provedeno podrobnější geofyzikální měření a vrtné ověření detekované anomálie. V Brně dne 1. 10. 1997
|
