Hodonín 

Podivné zážitky 

Poděkování z "onoho světa"

Jsem odmalička velkou obdivovatelkou koček. Před několika lety začal chodit k našemu domu kocour. Bylo to vyhublé, nervózní zvíře s prořídlou srstí, velice plaché a nedůvěřivé. 

Začala jsem ho přikrmovat. Zpočátku jsem dala misku s potravou přede dveře a odešla, jinak se nepřiblížil. Trvalo to asi tři měsíce, než se mi podařilo, aby si na mne zvykl a nakonec se nechal i pohladit. To začal chodit do bytu a pomalu si zvykal na pohodlí poležet si na gauči. Také jeho vzhled se velice změnil. Nabral na váze (měl 7 kg), srst zhoustla a dostala lesk. I jeho nedůvěřivost zmizela a stal se z něj opravdový mazlíček. Měl velice chytré oči. Všechny naše návštěvy ho obdivovaly pro jeho mohutnost, krásu i chytrost. Měla jsem před ním již mnoho koček, ale tenhle Macek (jak jsem mu začala říkat) byl něco výjimečného. 

Z předchozího života mu ale zbyl zvyk chodit ven, hlavně na noc vždy někam zmizel, ale ráno již zase čekal přede dveřmi, až bude vpuštěn do domu. Prožili jsme tak spolu asi čtyři roky. Jednoho zimního večera jsem Macka opět vypustila ven. Když jsem pak šla zavřít okno, že půjdu spát, slyšela jsem náhle výstřel. Normálně to nebylo nijak neobvyklé, střílení z nedalekých polí bylo slyšet často. 

Tentokrát jsem ale dostala zvláštní strach a ulehla se zlou předtuchou. Hned ráno se tato předtucha vyplnila - Macek přede dveřmi nečekal. Příští tři dny jsem nemohla v noci spát a chodila často vykukovat na ulici, zda tam kocour přece jen nečeká. Několik dní na to se mi zdál sen, kdy Macek byl u mne, otíral se mi o nohy, předl a vděčně se na mne díval. Jako by mi přišel poděkovat za ta léta dobrého živobytí. Sen měl ale kupodivu po čase ještě pokračování. Šla jsem po zelené louce a náhle za ní uviděla Macka. Věděla jsem, že je to jen duch. 

Povídám: "Já jsem tak ráda, že tě zase vidím." On na to, že je také rád (mluvil lidskou řečí, ale jinak se choval jako kočka a olizoval si srst). Ptám se dále: "Jak se ti tady líbí?" On, že je to dobré, že je spokojený. Nakonec jsem mu položila poslední otázku: "Macku, jak jsi vlastně umřel?" Prý, že mi to neřekne, že neměl lehkou smrt. 

Kocourkovo tělíčko jsem nikdy nenašla, ani jinak nezjistila, co se s ním mohlo stát. Nemohu ani posoudit, co z oněch snů mohla být pravda a co jen vytvořil můj mozek zatížený stresem ze ztráty milého zvířecího společníka. Chci jen věřit, že někde opravdu existuje ráj zvířat, o kterém zpívá Marta Kubišová, a že tam můj Macek našel nový a dobrý domov.



Podle : Z dopisu Jarmily B., Ivančice.  Spirit, roč. 2003