Partnerky od něj vždycky s hrůzou utekly. Jirka se nakonec rozhodl přijít na kloub tomu, z čeho mají v jeho domě strach.

Sotva jsem přišel domů z vojny, oženil jsem se. Jak to tak někdy bývá, takzvaně jsem „musel". Naštěstí nám rodiče dopomohli k malému domku v malebné české vesničce. Má žena Marcela jásala, že děťátko bude na čerstvém vzduchu, a přesto budeme mít blízko do města.

Postupně jsme začali naše hnízdečko opravovat a zvelebovat. Pravda, nebýt mého otce a tchána, asi stále běháme na suchý záchod přes celý dvůr. Nastoupil jsem totiž jako řidič náklaďáku a přes týden jsem byl věčně na cestách. Pouze o víkendu jsem přiložil ruku k dílu - a to jsem se pak nestačil ohánět lopatou nebo zednickou lžící. Zkrátka byl jsem pořád v jednom kole.

TRHAN V KUCHYNI

Zanedlouho se nám narodil syn Jakub. Za rok po něm Eliška. Peněz se nám nedostávalo, protože jsme všechno vráželi do té naší ruiny. Takhle jsme si manželství ani jeden nepředstavovali.

Za nějaký čas začala Marcela škemrat, abychom domek prodali. Nechápal jsem ji. Takové práce, a když už se úpravy konečně chýlily ke konci, všeho se zbavit! Začala si stěžovat, že se v domě bojí, protože se jí v noci v kuchyni začal zjevovat starý muž v obnošeném kabátě a s kloboukem na hlavě. Vždy jí prý hrozí pěstí a zuřivě artikuluje, ale slyšet ho není.

Divil jsem se, co všechno si nedokáže vymyslet, aby dosáhla svého a přinutila mě přestěhovat se někam na sídliště do paneláku. Našemu manželství samozřejmě tyto rozbroje ani trochu nepomohly, a když si mě chlapi v hospodě začali dobírat kvůli mým parohům hodným dvanácteráka, nebyl jsem ani moc překvapený. Nakonec se Marcela i s dětmi odstěhovala k bohatému vdovci do nedalekého města.

POBUDA S NOŽEM

Já jsem staromládenecky hospodařil v našem domečku. Vlastně mi nic nechybělo, až na nějakou milou a přítulnou společnost. Takže když jsem v baru potkal Jarku, hned jsem ji pozval k sobě domů. Vydržela tam asi hodinu. Přiřítila se do koupelny, kde jsem se právě sprchoval, a hystericky řvala, že v kuchyni stojí starý chlap z nožem v ruce, který na ni cosi křičí, ale přitom nevydává ani hlásku. Má prý na sobě špinavý kabát a roztrhaný klobouk. Otočila se na patě a byla pryč.

Už jsem ji nikdy neviděl, stejně tak jako těch dvacet tisíc, co se mi ztratilo z jednoho hrníčku na poličce. Moje ješitnost mi samozřejmě nedovolovala uvěřit, že pachatelem by mohla být Jarka, takže jsem sám sebe přesvědčil, že se ke mně vloupal pobuda, kterého Jarka viděla v kuchyni.

NEVĚRNICE, POZOR!

Sáru jsem si poprvé přivedl domů po téměř půlroční známosti. Je to moc hodná a pečlivá ženská. Brzo jsem se do ní zamiloval a dokonce jsem začal i vážně uvažovat, že vlezu do chomoutu podruhé.

Vlastně ani nevím proč, ale u piva jsem se svěřil se svým úmyslem starému Vaňkovi. Ten se jen zasmál a poplácal mě po zádech, že můžu být ten nejklidnější manžel, protože Šindler hlídá... Nechápal jsem ani slovo, a tak mi začal vyprávět neuvěřitelný příběh. Asi před sto lety v mém domku bydlel jistý Šindler se svojí o dost mladší ženou. Jednou ji přistihl, jak se muchluje v kuchyni se sousedem, a v záchvatu zuřivosti oba ubodal. Nakonec zabil i sebe. Od té doby se prý nevěrníkům v domě zjevuje a hrozí jim.

Sáru jsem si opravdu vzal a ta si naštěstí nikdy nepostěžovala, že by někdy někoho v kuchyni spatřila. Zřejmě jsem konečně našel tu pravou. 

Podle dopisu Jirky H. ze Skalice zpracovala J. Buršíková. Chvilka pro tebe 44/2008

<< Zpět

Home | O KPUFO | Zajímavá místa | Pověsti | Přírodní anomálie | Tajemné události | Zajímavé internetové adresy | Kontakt