Předzvěsti smutných událostí
Jako každý rok jsem v listopadu rodiče stěhovala z venkova do města i s jejich kočičkou a někdy i koťaty, jinak to nebylo možné, zvířátka patřila do naší rodiny. Život plynul dál svým tempem a následující rok v červnu zemřel otec. Po pohřbu jsme se s maminkou vrátily do bytu a naskytl se nám úžasný pohled na Micinku, která se usadila na sluncem ozářenou televizi a po celou dobu našeho pozorování se ani nepohnula. Její stín na stěně nám doslova vyrazil dech, protože jsme viděly stín otce z profilu. Fotoaparát jsem po ruce neměla, čehož lituji dodnes. Od té doby si Micinka sama ani jednou na tento kus nábytku nevylezla, ani když jsme se o to moc snažily. Tím se s námi pravděpodobně duše otce navždy rozloučila, neboť zemřel v bytě. Za týden po této události zemřela i Micinka, po které zůstal překrásný černobílý kocourek.
S maminkou se každoročně dále stěhování opakovalo a pátým rokem nastal problém s kocourkem. Chtěl mít celý byt pro sebe, v noci běhal od jedné postele ke druhé, budil nás a tak 1. dubna (o měsíc dříve než se plánovalo) nastal přesun na chalupu. Měly jsme takový dojem, že kocourek chce do přírody. I tam se však choval neklidně, vyžadoval daleko více péče než v paneláku a z mého příjezdu měl v pátek velkou radost, jako by mi „něco sděloval", ale schopnost takového vnímání jsem neměla (oproti mamince). Začala jsem proto vyprávět, co se mi na cestě přihodilo.
V roce 1994 byly ještě velmi málo — spíše ojediněle — vylepeny velkoplošné plakáty, ale ten, který jsem uviděla v zatáčce, byl opravdu umístěn nevhodně. Mne osobně vylekal — byl tam anděl chránící děti při přechodu rozbité lávky (i já měla v mládí tento obrázek nad svou postýlkou, ale už jsem na něj dávno zapomněla). Maminka měla ten den navařeno, napečeno, byla sdílnější než jiný víkend. Stále mi něco vysvětlovala, probírala rodinné fotografie a zcela vážně mi oznámila, že připravila fotky do obálek podle rodin příbuzných, abych je časem předala. Povídaly jsme si dlouho do noci a v neděli k večeru jsem odcestovala zpět do města přes onu vesnicí, kde jsem plakát viděla. Jela jsem v opačném směru a místo plakátu byla jen velká skleněná výloha obchodu. V tom jsem si vybavila maminčina slova: „Nepodceňuj to varování. Buď opatrná a v pátek nejezdi tak pozdě."
V pátek ráno 15. dubna asi v 6 hodin byl v rádiu vysílán relaxační pořad přibližně s tímto obsahem. „Ležíte, oči máte zavřené a nyní vystoupíte z vlastního těla a přenesete se na obláček, potom na další atd." Byla jsem až překvapena, jak jsem se do tohoto obrazného vznášení přenesla. Moje myšlenky byly hned u maminky a bylo mi moc pěkně. Opravdu nezapomenutelný zážitek. Hned po příchodu do zaměstnání volala sousedka, aby mi řekla, že se mám zastavit v nemocnici, kam maminku v noci převezli. Moje setkání bylo velmi bolestné, maminka zemřela na infarkt. Za týden byla sloužena zádušní mše a kocourek náhle také opustil svět. Uvěřila jsem nakonec i jejím slovům — „Já se v každém případě o kocourka postarám."
Já jen nyní vzkazuji: „Buďte, moji milí, ve svém ráji spokojení!"
Květoslava R, východní Čechy
Dopis čtenáře - Spirit 2011
Home | O KPUFO | Zajímavá místa | Pověsti | Přírodní anomálie | Tajemné události | Zajímavé internetové adresy | Kontakt