1. Jak čarovala babička Graciková sítkem
V Petrovicích (u Hořic) žila osmdesátiletá babička Graciková, vdova opuštěná, jako pensistka harrachovského dvora. Lidé k ní chodívali na radu, když jim někdo onemocněl, když se jim něco ztratilo. Stírala mze (souchotiny, úbytě), zažehnávala ústřele, pomáhala léčivými bylinami. Předměty ztracené a věci budoucí hledala a zkoumala hádáním se sítkem. Jednou byla všude jedna řeč, že bude konec světa. Čekali kometu. Babička, že tomu neuvěří, dokud se nepřesvědčí. Zašla do sousedství k šafáři ze dvora. Přinesla si síto a Nebeklíč (modlitby). Šafáře poslali do hospody, aby šel na mariáš; malého synka poslali spát. Babička dala na stůl síto, do něj švabachový Nebeklíč a do krajů zapíchla nůžky. Nad vším rozhodila štipec soli a něco říkala. Vyšla ven, snad aby viděla znamení na nebi a stále něco říkala. Když se vrátila, dokončila tajemné říkání. Uchopila nůžky na prsty a síto se otočilo, až padlo na zem. Babička zvedla síto a nahlédla do Nebeklíče. Úsměv jí zazářil na tváři. Dlouho něco potom s hospodyní šuškaly a opisovaly z Nebeklíče. Chlapec to na posteli všechno pozoroval. Vyšlo, že konec světa nebude a na vlas se to vyplnilo. Když se něco ztratilo, vzala babička malé moučné sítko, do krajů zarazila ostré nůžky a jejich očka držela na prostředních prstech obou rukou. (Obyčejně drží osoby dvě.) Když myslela na toho pravého, otočilo se sítko, až i spadlo dolů. Při tom četlo se evangelium sv. Jana. K hádání se sítkem hodí prý se nejlépe neděle po některém svatém apoštolu. To už v sobotu večer dala babička menší drátěné síto (ouhrabečnici) do nového pytle, do síta rozevřený právě tam, kde se četlo o tom svatém apoštolu. Vše pověsila na trám na přístodolku a pronesla nějakou otázku, při čemž zaměňovala písmena číslicemi, kolikáté bylo které v abecedě. V neděli šla tam opět, otevřela pytel a nahlédla, kde jsou modlitby nyní otevřeny a dle modlitby, kterou našla, sestavovala odpověď. Aby se hádání podařilo, musela před každým hádáním přesíti na sítě žitnou motiku s kočičkami tři roky starými. (Jar. Černý ze Stěžer dle vypravování své matky, nar. 1876.)
2. Hádání stolečkem
Postav čtyřhranný stoleček, ve kterém není hřebík, ani nic železného, doprostřed světnice. Do půlkruhu při jedné polovině stolu (druhá zůstane volná), posadí se osm osob, dají obě ruce na stůl tak, aby všechny ruce tvořily řetěz. Palce a malíčky leží přes sebe. Sečkají bez hnutí aspoň deset minut. Pak někdo pozdvihne stůl na druhé straně a všichni vyčkají, až stůl na dvou nohách klidně stojí. Na to se zeptají stolečka na různé věci takto: »Stolečku, pověz nám, prosím tě, kolik má soused v pravo v kapse peněz na haléře.« Stoleček ťuká. Kolikrát ťukne o zem, tolik je peněz. Zřídka prý se v čem zmýlí. Není radno se ptát, jaký duch v něm mluví, dobrý nebo zlý. Jednou tak vypátrali, čí kočka chodí do chléva na králíky a chlapec z rodiny si pak na ni počkal s motykou. V některých rodinách se hádání se stolečkem udržuje po desetiletí. Podivuhodné náhody, při nichž stoleček prý uhodne i věci, které žádná ze zúčastněných osob vědět nemůže (na př. uhodl přesně léta cizímu člověku, který poprvé do společnosti vstoupil), působí, že se pokusy vždy znovu opakují. Stolečků, které se osvědčily a mají velikou pověst, nekoupíš od jejich majitelů ani za veliké peníze. Majitel by považoval za hřích, prodati jej. U Pavlíků ve Stěžerách měli takový. Uhodl prý vždy správně, která čísla vyjdou v loterii, ale vždy až poslední den. Dříve ani neťukl. Příčinou vážnosti bývá také, že pro chudého majitele znamená občas nějaký příjem od těch, které potěšil. (A. Pavlíková, Stěžery, 60 letá.)
3. Hádání s talířem
Na stoleček, jaký byl popsán, nakreslí se kruh a podél vnitřního okraje napíše se úplná abeceda. Doprostřed položí se, dnem nahoru, menší porcelánový talířek. Osm osob posadí se kolem a ruce dají na stůl. Za čtvrt hodiny naprostého ticha, dvě osoby, které sedí naproti sobě, položí lehce dva prsty na talířek, tak, aby prsty byly zkříženy. Po deseti minutách, někdo položí otázku. Talířek počne se otáčeti a s ním ony čtyři lehce přiložené prsty. Točí se sem tam od písmeny k písmeně. To se pak sestaví v odpověď. Jednou se ho ve Stěžírkách u Vojtěchů něco ptali a on jim odpověděl: »Až mi dáš pečeni.« Oni opravdu toho dne k obědu pečeni měli. (Jar. Černý ze Stěžer.)
4. Čarování s modlitbami
Na večer, nejlépe když se zvoní klekání, udělá se svěcenou vodou na podlaze kruh. K čarování je potřebí nebeklíče a nějaký starý klíč, kterým se již neotvírá. Klíč vloží se do modliteb tam, kde je čtení o sv. Prokopu divotvorci, tak, aby očko vyčnívalo. Pak se modlitby pevně zavážou, aby klíč nemohl vypadnouti. Dvě osoby postaví se vnitř kruhu
proti sobě, podepřou ukazováčky pod očko klíče a nazvednou knihu. Na to prosí některého zemřelého z rodiny, aby jim na danou otázku odpověděl. Pootočí-li se modlitby na některou stranu, znamená to ano, nepohnou-li se, ne. Tak se
čaruje také ve Stěžerách, v Lubnu a Sobětuši. (F. Kraciková, Petrovice, n. 1836).
Podle: D. Filip:
Čáry a kouzla z Královéhradecka. Z časopisu
Český lid 1924/24
Home | O KPUFO | Zajímavá místa | Pověsti | Přírodní anomálie | Tajemné události | Zajímavé internetové adresy | Kontakt