Klub psychotroniky a UFO

KPUFO Domažlice

Povídku z osady Brnířova v okrese domažlickém (Chodsko) v Čechách napsala známá autorka milých chodských povídek. Otiskuji zde doslova:

Poudala paní Kubíková z Brnířova, kerá vostává zrovna bedle pastušky, že pryj, dyž bula její máma mladá, toceví, to huž bure hezkyjch pár let, stálo se, že jim přišly sjetýlka až do samýho stavení. 

To pryj jednou, takhle navečer, přišly žencký hyjtu, přídly ha pěkný písničky zpívaly, teký chlapsí ha divčata, takový rožků okove, kerý ně čehož vokolo nenechali napokoji — no, kolipa mohlo byjt, takle vokolo desíti se sieký zvíli, že pudou dem. Ty mladý se eště drobet v senci pozdržíli, ha dy výdou na zásep, povídá něhdo: »Helete, támle na vantrokách pryj rejdujou sjetýlka!« 

Holky se třísly, celý hustrašený se do salupů zachumlávaly, hale chlapsí, jak tak buli při kuráži, že na ně, na ty sjetýlka, zavolají, copa, bát — se nebáli, něhdo vykřík: »Kujs, kujs!« A hned šický po ňom: »Kujs! Kujs! Kujs!« jen se to vokolo dokola vohláchalo. 

Hale mili je: pomyslite si, že milý sjetýlka se v tý chvíli sebraly, jak tám buly v houfu, do povětří — ha na to pezvání se tumlem ke Kubíkodc chalupě stěhovaly. Toceví, ty, co stáli na záspi, dlouho nečekali; jak buli, jeren přes druhýho zpátky, do dveří div panity nevyrazili, šecko do senci, práskli za sebou ha šický se po celým těle cintovali. 

Sjetýlka dolítly bedle domu, míly zavříno, bulo jim to holt divný, že na ně venku nepočkali, šly se kouknout voknem, hde by ty Kubíkoic hyptácí buli. »To pryj ste jaktěživa neslyšela.« povídá paní Kubíková, »na voknach jako dy kroupy bíjou, tupalo to tám ha tancovalo po rámach nahoru ha dolů, voni, co buli huvnitř, se z toho div nepominouli.« — »Hale«, povídala, »teký žádnýho tenkrát tamvocaď nedostáli. Šický tám zvostáli přes noc, po zemi ha laicích se huložíli, hani jeden z nich by nebul za živýho boha hani nos ven vystrčil.« 

Teký na hlybockyjch drahách se vokazovaly sjetýlka. Dy takle šli lidi na Štefle hanebo do Lhoty, míli strach, háby je tám nehde do tich běhen nezatáhly. Povídali, že pryj jich bulo celý kolo, jako dy se za ruce drží ha nad zemí tancujou; něhdy viděli jedno nebo dje, smetalo tam něhde prostřed piána, sháslo ha zase se vokázalo. Tenkrát míli v Brnířově takuvýho pálenýho hajnýho, von tak po tich lesích brousil, šelijaký potvory lezdes zahlíd, povídá von: »Tuto by bul čmert, habych já se takuvýho sjetýlka zalek.« 

Jednou, takhle k večeru se voblík, vzel si pořádnou sukovku, kropetnku se sjecenou vodou ha šel sám ha sám tám na ty luka u Hlubokýho. Přídě blíž, dovopravdy, sjetýlko se tám vokazuje, hnízko při zemi, někerou chvíli jako dy do povětří vylítne, hned sem hned tám ha na jednom místě takuvý kola vytáčí — von se takle ze strany přikrad, potícím ha pomalu, háby to nesplašil, kropenku stiskne do hrsti, hudělá kříž ha křikne: »Ve jméno Otce —« ha v tý chvíli se před nim po zemi válí chlap jako hrom, dy von vám to bul Nykl z Nový Vsi ha krád tám na selckým hlávky. Pondá ten hajnyj: »Ty jeren staryj kocoure, ty si fary bureš hrát na sjetýlka, ty jeren klesmoro?« ha nandal mu jich tom sukovkou, jen to lípalo. To víte, míl potom slávy po celým vokolí — ha po sjetýlkách vod tý doby hani pomátky. — 

Teký paní Ublová poudala, že pryj pomatuie, dy bula eště mladá holka ha sloužila ve mlyjně ve Vostračíně. že hu nich strašilo. Esli ste něhdy támtary šli ha znáte tu slnici z Cukmantlu do Lštíni, tak tám pryj něhde prostřed topolů stojí kříž ha tám se vokazovalo vob čas ňáký divný strašidlo. Tenkrát v tich dobach museli sedlácí sami do mlyjna s vobilím, sami si nasejpali ha svůj forot semlíli. Něhdo bul hotovyj brzy, něhdo mlíl celyj den ha dlouho do nocí. 

Ňákyj muzkyj ze Lštíni šel jednou vokolo půlnoci z toho vostrackýho mlyjna, toceví, bul hunavenyj ha nevyspalyj, těšil von se, kerak se doma ve svyjch peřinách pořádně vyspí. Dy príde tám k tómu kříži za Cukmantl, bulo mu ňák houzko; přidal do kroku, hale najednou jako dy se za nim něco rozběhne, von se chtíl vohlídnont, hale než si pomyslel, něco mu skočí na řibet, takuvý drápy se mu zavěsí přes ramena ha von letíl, jako dy mu za patama z kanonu třílí, strašidlo vokolo krku, na půl mrtvyj. Esli byste věřili, že po tom nejmíň půl roku stunal ha ňáký štyry měsíce vokazoval takuvý tlustý škráby, kerý mu to strašidlo ma ramenách vytisklo. 

Teký nákyj Urban z Vostračína potkál tam v tich místech strašidlo, hale to bulo, dy šel z hospody ha zpíval po cestě, háby mu bulo veselejc. Von příde dem, na vobou lícatech jelita na tři prsty tlustý. Poudá: »To sem pryji přišel tám bedle toho kříže ha najednou z jedny strany, láf! haz, druhý, láf! něhdo mně tám hutřích takuvý dje, že mně zrovna vod zubů ískry vylítly! S takuvým strašidlem, mý zlatý,« poudá, »s takuvým nejsou žádný špásy!«